Pak už běží scénář, jaký zná většina z nás naštěstí spíš z filmů než z reality. Nad nehybným tělem se sklání muži v záchranářském, k hrudníku přikládají masivní defibrilátor. Elektrickým výbojem přinutí srdce k aktivitě. Pokud ale takový přístroj nosí člověk ohrožený náhlou srdeční smrtí, například v důsledku arytmie, stále u sebe, pak je šance na záchranu obrovská. Přežije 99 procent lidí. „I poté, co má člověk poškozené srdce v důsledku infarktu, může žít ještě klidně dalších dvacet let,“ potvrzuje MUDr. Rostislav Polášek, přednosta Kardiocentra Krajské nemocnice v Liberci.

Zázrak jménem defibrilátor

Zázrak, který tohle dokáže zařídit, se jmenuje kardioverter defibrilátor. Váží zhruba padesát gramů a vydává impulzy stejné, jako defibrilátory, které se přikládají pacientovi zevně k hrudníku. Pomocí miniaturní elektrody vedou přímo do srdce. Jeden takový za chvíli tým libereckého kardiocentra voperuje do těla šedesátiletého pacienta.

Ten už je připraven na operačním sále. Sestra mu dezinfekčním roztokem natírá levé rameno a horní část hrudníku. Implantace dvoudutinového defibrilátoru probíhá jen s lokálním umrtvením. Podle obtížnosti trvá dvacet minut až tři čtvrtě hodiny. Tým jich během dne provede ještě pět. Ty složitější přijdou později.

Nad pacientem jsou umístěny tři monitory. Spodní zobrazuje křivky EKG, na vrchních dvou se za chvíli objeví srdce pacienta, do něhož primář Rostislav Polášek zavede pomocí kanyly dvě elektrody. Obraz je přenášen rentgenem. Stejně jako lékař a sálové sestry si přes operační halenu musíme navléknout těžké vesty chránící proti rentgenovým paprskům. Když si je za necelou hodnu sundáváme, pociťuji úlevu. Operační tým, který kromě primáře a sálových sester tvoří také dva elektroinženýři, v nich setrvá po celý operační den.

Skalpel, prosím

Primář znecitliví místo pod klíční kostí. Injekce představuje pro pacienta jeden z nepříjemných momentů celé operace. Za chvíli přijde ten druhý, kdy se ruka operatéra vnoří do obnažené tkáně, aby se injekce s roztokem dostala k žíle. Jinak je zákrok bezbolestný. „Připažte ruku, pěkně jako na vojně“, žertuje lékař s pacientem, který vzorně spolupracuje. Ví, že mu přístroj v budoucnu zachrání život. I to, že mu ho bude hlídat zařízení za zhruba tři čtvrtě milionu.

“To víte, že tady budu doktory poslouchat, doma to už bude horší, ale musím se snažit,“ říká mi později, kdy ho převážejí k dvoudenní hospitalizaci na oddělení. Prozrazuje i jméno. Josef Šámal. „..a napište prosím, že jsem z Pilínkova,“ zdůrazňuje.

To ale předbíhám v čase, zatím primář skalpelem provádí asi pěticentimetrový řez, kudy povedou žilou až do srdce tenoučké drátky elektrody a kam později všije defibrilátor. „Jste hubený, snad vás krabička nebude tlačit,“ vyjadřuje obavy lékař. „Nebolí vás nic?“ ptá se sálová sestra. Jedna ze tří. V roli instrumentářky je Jindra Mrázová. Po primáři hned druhá nejdůležitější osoba na sále. Při běžné operaci. Při tomto zákroku hrají klíčovou úlohu také dva zmínění elektrotechnici. Zatímco Jan Bahník obsluhuje rentgen, Miroslav Treglar bude v závěru testovat, zda implantovaný přístroj funguje.

Jehla se noří do podklíčkové žíly. „Bolí vás něco?“ opakuje primář starostlivě otázku, když pacient vzdechne. „Kdybyste si potřeboval zakašlat, řekněte,“ upozorní, když se jehla pohybuje v blízkosti plic. V pacientovi odhaluje kuřáka. Těch je mezi pacienty s infarktem bohužel většina… Rána se zabarvuje krví. „Žíla je bordeaux, tepna spíš beaujalois, odlehčuje primář soustředěnou atmosféru, když se přes objektiv fotoaparátu díváme do temně rudé rány. Do ní postupně vniká kanyla s elektrodou na konci. „Tohle je to nejdůležitější,“ ukazuje mi primář tenkou stříbřitou, několikacentrimetrovou cívku na konci elektrody. Pomocí ní se výboj z defibrilátoru dostává do srdeční komory.

Neposlušné elektrody

Kanyla je v žíle během několika minut. Elektroda se zavádí obtížněji. Lékař se potřebuje dostat do místa mezi levou a pravou komorou. Každé srdce je uložené trochu jinak,“ vysvětluje, zatímco umisťuje neposlušnou elektrodu v srdeční svalovině. Jeho prsty s neuvěřitelnou hbitostí a jistotou pracují s měkkými, ohebnými dráty. Technik mění úhel rentgenového snímače, aby lékař zjistil přesnou polohu elektrody. Monitor už ji zobrazí v srdeční síni tam, kam patří. Pomocí EKG lékař kontroluje signály srdce a podle zobrazených hodnot kontroluje, že je elektroda skutečně umístěná ve správném místě. Na sále panuje po celou dobu soustředěné ticho. Práce s nepoddajnou elektrodou je obtížná a náročná.

„Někdy je to obtížnější a je třeba vyhledat více míst,“ komentuje lékař. Pohled na monitor i naměřené hodnoty ukazují, že je elektroda konečně tam, kde má být. Pak ji zajistí dvěma stehy, aby se nevysouvala. Časem zaroste.

Z rány vyčuhují dva tenoučké drátky. Ty se připojí ke kovové krabičce výkonného defibrilátoru. Zvuk připomíná natahování budíku. „Proto se mu tak lidově mezi pacienty říká,“ připomíná primář. Když je přístroj napojen na elektrody, potře krabičku antibakteriálním roztokem a vsune ji do malé kapsičky vytvořené řezem pod kůží pacienta poblíž klíční kosti. Ještě před několika lety se defibrilátory všívaly do podbřišku. Vývoj techniky a zmenšování přístroje, který pomocí mikroprocesorů hlídá srdeční rytmus pacienta, však umožňuje toto řešení. „Pokud je defibrilátor umístěn pod klíční kostí, elektrický výboj může procházet přes celou levou komoru srdeční,“ vysvětluje lékař, který na svém oddělení implantuje defibrilátory už od roku 2005. „Dřív šlo o poměrně složité operace, dnes jde o nepoměrně jednodušší výkon,“ vysvětluje lékař.

Když je krabička, která se z původní velikosti zmenšila zhruba na pětinu, pod tkání, lékař ránu zašívá. Do místnosti vchází MUDr.Peter Telekes z koronární jednotky, aby pacienta na pár minut uspal. Přichází totiž končená fáze celého zákroku, kdy je pomocí uměle vyvolané fibrilace komor testována funkčnost zařízení.

„Výboj je pro pacienta nepříjemný, uspáváme ho, aby nic necítil,“ vysvětluje primář. Naposledy probíhá kontrola hodnot a jeden ze dvou techniků vyvolá arytmii, po které následuje za pár sekund výboj. Oči lékaře jsou upřeny na monitor s hodnotami EKG, ty moje na tělo pacienta, které sebou prudce škubne, výboj ho na vteřinu téměř nadzvedne. „Pokud pacienti nejsou v bezvědomí, říkají, že je to stejné, jako když je do hrudníku kopne kůň,“ popisuje kardiolog pocity lidí i sílu života zachraňujícího výboje. K němu v těle pacienta dochází automaticky, pokud voperovaný přístroj zaznamená vážnou srdeční arytmii. Podle lékaře jde o několik vteřin, než složité zařízení podobné miniaturnímu počítači vyhodnotí stav pacienta a vyvolá výboj. Primář mezitím ukazuje záznam EKG.

„Tady to vypadá jako legrace, ve skutečnosti může být průběh zcela fatální,“ říká, když popisuje nerovnoměrnou křivku znázorňující porušení srdečního rytmu.

Pacient, pan Šámal, se mezitím probouzí. Nechce se mu věřit, že už má implantaci za sebou. „Pociťoval jsem velkou úzkost,“ prozradí. „Teď už to bude dobré,“ říká s pocity úlevy a vděku. Ještě chvíli si povídá s přednostou oddělení, pak ho odvážejí na pokoj. Vzhledem k tomu, že šlo o jednodušší zákrok, za 2 dny může domů. Pak bude následovat zhruba šest až osm týdnů rekonvalescence. Po ní se už lidé mohou zpravidla vrátit k předchozím aktivitám, i ke své práci. Po třech měsících i k řízení vozu. „V tom jsme poněkud komisnější, například v Německu už je to možné za pouhý měsíc,“ srovnává primář Polášek. První defibrilátory se začaly pacientům implantovat asi před třiceti lety. Do té doby neexistovala žádná účinná léčba pro srdeční arytmii a prevenci náhlé srdeční smrti. „Existuje mýtus, že je to velmi drahé, ale ve srovnání s hemodialýzou nebo dlouhodobou léčbou drahými léky nepatří rozhodně k nejnákladnějším. Navíc díky rychlému technickému vývoji dochází k poklesu ceny,“ argumentuje lékař. „Počet implantací narůstá, ale i tak jsem si vědom, že jsme jich zatím neprovedli dost,“ říká přednosta Rostislav Polášek. Podle něj běhá totiž po světě stále mnoho lidí, kteří jsou náhlou srdeční smrtí ohroženi. U těch, kde se objevily příznaky srdeční arytmie nebo mají poškozené srdce a přijdou na vyšetření včas, je však díky malému technickému zázraku, který se schová do lidské dlaně, šance na život veliká.

Co je to kardioverter-defibrilátor?

 Přístroj o délce zhruba 10 cm a váze 50 g, pomocí něhož je nepřetržitě sledována aktivita srdce. Při pomalém srdečním rytmu funguje jako kardiostimulátor a udržuje pravidelnou srdeční akci o předem nastavené frekvenci. V případě vzniku rychlého, život ohrožujícího rytmu, zahájí během několika vteřin příslušnou léčbu. Existují 3 druhy takové elektrické léčby rychlých srdečních rytmů: rychlá stimulace srdce, výboj o nízké energii a výboj o vysoké energii. V případě, že přístroj zachytí pomalejší komorovou tachykardii, začne vydávat krátké salvy elektrických podnětů o frekvenci rychlejší než sama arytmie. Tyto elektrické impulzy, které nemocný necítí, vedou v mnoha případech k přerušení komorové tachykardie. Pokud nedojde tímto způsobem k obnovení normálního srdečního rytmu, přístroj vydá elektrický výboj. Při rychlé komorové tachykardii nebo fibrilaci komor je výboj aplikován ihned po zjištění poruchy srdečního rytmu.