Domov je tam, kde je Ještěd. Tento dětský zápis z kondolenční knihy nejlépe vystihuje, co dal architekt Karel Hubáček městu Liberci. Jako by na nedokončeném obrazu dokreslil poslední črtu a dovedl jej k dokonalosti. I tak se dá vidět nejslavnější dílo architekta, který předběhl svou dobu.

„Šel Pražskou ulicí dolů a bylo mu jasné, že tu horu musí dostavět," potvrzuje dojem dokonalého souladu krajiny s technikou vnuk slavného architekta Petr Hubáček.

V liberecké kavárně si povídáme o jeho slavném dědečkovi. Jaký byl tento výjimečný architekt a nositel prestižní Perretovy ceny v soukromí?

„Děda byl především vášnivý rybář. Se svými přáteli jezdil pravidelně vždycky na jaře na Dyji na sumce. V létě mě brával jako třináctiletého kluka na ryby s sebou. Hodně jsme si spolu povídali a pak třeba dlouhou dobu mlčeli, s dědou se dalo krásně mlčet," začíná vyprávění vystudovaný psycholog a muzikolog.

„Ten rituál začal už večer. Připravovali jsme si těsto jako návnadu, do kterého děda dával vanilku a vonělo to tak krásně, až mi bylo líto, že je to pro ryby. Měl rád dravce lipany, pstruhy, okouny…

Člověk je mašina..

Když jsem byl starší, ptal jsem se na hodně věcí, které mě výrazně ovlivnili. Děda mi také řekl větu, která mě nepřímo nasměrovala ke studiu psychologie a která byla výrokem filozofa Josefa Šafaříka. Ale od dědy jsem ji slyšel poprvé: Člověk je mašina, ve které straší. Od té doby mě to pohánělo k tomu, abych přemýšlel o tom, co se v člověku děje, k filozofii, duchovnímu životu."

Karel Hubáček výrazně ovlivnil pohled svého vnuka také na vnímání architektury. „Nejsem technický typ, takže jsem se na stavby, které mi ukazoval, neuměl dívat očima architekta, ale dokázal mi stavby přiblížit zajímavým způsobem, který ovlivnil celé moje estetické vnímání. Učil mě nepřemýšlet o slohu, ale dívat se, vnímat a vyjadřovat pocit, jakým na mě stavba působí. Učil mě takhle vnímat architekturu jako celek nejen samotné stavby, ale i zahrady, prostředí…"

„Za dědou jsem chodil k nim domů, do domku v Alšově ulici v Lidových sadech, kde si v pokojíku po mém tátovi a jeho bratrovi udělal pracovnu. Tam jsem si s ním povídal a pozoroval ho při práci u rýsovacího prkna…

„V té své slavné vilce, podle svého návrhu?" přerušuji jeho vzpomínky. „To bylo trochu jinak. On tenhle domek navrhl jako alternativu tehdejších paneláků. Navázal tak trochu na principy Baťových domků ve Zlíně levné bydlení pro obyčejné lidi. Ale byl ve svém uvažování příliš napřed. Použil dosud neznámé konstrukční řešení i materiály, které dosud nebyly vyzkoušené a lidé tomu nějak nevěřili. Ani doba tomu nepřála. Domek zůstal prázdný a tak se do něj s babičkou, která pracovala jako kustodka v Oblastní galerii a dodnes je to úžasná dáma, kterou zajímá všechno nové, nastěhoval.

Ve stínu slávy

„Jak se žije ve stínu tak slavného člověka?" vtírá se mi otázka. „ To spíš ovlivnilo mého otce a jeho bratra, kteří si vybrali jiné obory strojařinu a jadernou energetiku. Mně to ale ve třinácti moc neříkalo. Věděl jsem, že je slavný, že udělal Ještěd, občas za ním přijela televize, ačkoliv děda publicitu neměl rád, ale ostatní mi bylo jedno. Byl to prostě můj děda…To jak jsme si vyprávěli o architektuře, filozofii, životě, to přišlo až později.

Věž Ještěd z let 1966 až 1973 je nejznámějším dílem, které vzešlo z tvorby sdružení SIAL. Právě architektům tohoto okruhu patří současná výstava Západočeské galerie. Pod projektem věže na Ještědu jsou podepsáni především Karel Hubáček a Zdeněk Patrman„A jak jste vnímal fenomén Ještědu?" pokračuji v otázkách. „V několika rovinách. Předně je to místo, k němuž mám pochopitelně osobní vztah, místo, které je z všeobecného pohledu nedílnou součástí a symbolem kraje. Zároveň je to i Ještěd viděný optikou blízkého člověka. Vadí mi, když stavba strádá a různé jiné děje, do kterých mám potřebu z pozice člověka, který má k Ještědu tak niterný vztah, se určitým způsobem vkládat, ačkoliv mě k tomu nic nedává oprávnění. Je to neustálý boj vědomí a svědomí.

Třetím bodem je pak oblast autorských práv. Stát nás tlačí k tomu, abychom na ně dohlíželi. Většina lidí to ale vnímá tak, že Hubáčkovi potomci chtějí na Ještědu profitovat. Praxe je ale jiná. Často nás stojí právní řízení třeba s velkými firmami, které chtějí symbol Ještědu využívat, víc, než kolik bychom eventuálně získali.

Navíc tak osmdesát procent organizací, jako jsou školy nebo neziskové organizace, mají jejich užívání zdarma. Není to otázka peněz a profitu, jde o to, aby nebyl symbol zneužíván v jakékoliv formě, aby se z Ještědu nestávaly prodejné kýče. Otázku autorských práv bych zjednodušil na otázku slušnosti. Prostě se zeptat."

Ve stínu Ještědu

V povídání zabrousíme i na tzv. Utzonův syndrom, pojmenovaný podle dánského architekta jehož jméno je také notoricky spojováno pouze s jedinou stavbou Opery v australském Sydney, ačkoli vytvořil i další díla.

„Tohle myslím dědu netrápilo. Udělal Ještěd a šel dál. Vytvořil hodně staveb, u nás i v zahraničí, například vysílače v Jemenu, kde jsem se byl nedávno podívat. Některé stavby se mu také nepovedly, jako u všeho, co člověk dělá."

Dostáváme se i ke stavbě obchodního domu Ještěd, který byl jednou z vlajkových lodí ateliéru SIAL, který Karel Hubáček založil jako školu pro mladé architekty. Stavba v době svého vzniku zavrhovaná i oslavovaná, posléze opomíjená a pak, když musela ustoupit současnému obchodnímu centru, divoce hájená. „No upřímně, byl to takový kočkopes. Viděl jsem návrhy, které děda původně nakreslil a byla to mnohem zajímavější stavba, než jaká potom vznikla. Myšlenkově z toho zůstala tak půlka.

V závěru povídání o mimořádném člověku se bez zábran dostáváme i k Alzheimerově chorobě, s níž pan architekt Hubáček i celá jeho rodina zápolili. „Bylo to samozřejmě smutné, hlavně babičce to přinášelo hodně slz, ale někdy i úsměvné chvilky, jako třeba když nám volala, že zrovna s dědou v obýváku tančí, protože si to přál."

Karel Hubáček (24. února 1924 - 23. 11. 2011)

Vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství na ČVUT v Praze.

V letech 1968-71 stál u zrodu legendárního sdružení SIAL (Sdružení inženýrů a architektů Liberec).

1969 uznání Mezinárodní unie architektů v podobě ceny Augusta Perreta

1989 získal Grand Prix na světovém bienále Interarch v Sofii.

1990- 2000 ředitel SIALu.

1993 čestný doktorát technických věd na ČVUT v Praze;

1994 - 97 vedoucí katedry architektury na FA TUL Liberec;

1995 habilitace na VŠUP

1996 získal cenu Herder-Preis;

1996 obdržel ocenění Grand Prix 95 Obce architektů ČR

2001 Medaile za zásluhy II. stupně

2005 Pocta České komory architektů za celoživotní dílo a za jeho morálně pevné postoje.

Některé projekty:

1965 - 1973 Vysílač a hotel na Ještědu, Liberec (s konstruktéry Zdeňkem Zachařem a Zdeňkem Patrmanem, interiéry restaurace a hotelu řešil Otakar Binar)

1972 - 1977 Vodárenská vyrovnávací věž, Praha

1974 - 1977 Vysílač v Adenu, Jemen (s Daliborem Vokáčem a Zdeňkem Patrmanem)

1979 Obchodní dům Ještěd, Liberec (s M. Masákem)

1985 - 1994 spolupráce na přestavbě divadla Husa na provázku, Brno (hlavní autor Václav Králíček)

1996 - 1999 přestavba a dostavba domu pro divadlo DAMU, Praha (s Jiřím Hakulínem)

Jak hodnotí osobnost a dílo Karla Hubáčka teoretik, architekt a novinář

„Skloubení estetiky a techniky, právě to byl fenomén Hubáček. Dalším důležitým rysem jeho tvorby byla symbióza a zároveň kontrast s krajinou. Ještěd je toho skvělým příkladem. Tato stavba je i příkladem jeho inovativního přístupu, nezávisle na světovém vývoji tu aplikoval prvky high-tech architektury. Šel s dobou a světovým vývojem, aniž mohl být kvůli politické situaci světovými trendy ovlivněn a inspirován. Když se řekne Karel Hubáček, vybaví se mi skvělý člověk a vynikající architekt, který rozhodujícím způsobem ovlivnil několik generací architektů. Mrzí mě jen, že zůstal po celý svůj život nedoceněn a tato nedoceněnost přetrvala bohužel dodnes." Architekt Radim Kousal

„Karel Hubáček byl mimořádný v tom, že volil unikátní konstrukce. Ta na Ještědu je kombinací ocelové a betonové stavby, pláštěm upnutým na laminátových tyčích, které tvoří pověstný rotační hyperboloid. Neméně zajímavá a na svou dobu velmi inovativní je například i jeho budova kina Máj v Doksech z let 1957 až 1963. Příkladem nového přístupu je i Hubáčkův rodinný dům v Liberci. Jednoduchá, ve své době velmi moderní stavba. Ve světě si Karel Hubáček získal jméno díky svým radarovým věžím, které byly z technologického hlediska rovněž velmi zajímavé," popsal Lukeš vysílače v Adenu a Jemenu ze 70. let. „Určitě se dá tvrdit, že jeho práce koresponduje s významnými světovými architekty." Teoretik architektury Zdeněk Lukeš

„Vykonal pro českou architekturu totéž, co dokázal pro náš film František Vláčil nebo Miloš Forman, pro divadlo Otomar Krejča, literaturu Bohumil Hrabal či Ladislav Fuks nebo výtvarné umění Adriena Šamotová a Mikuláš Medek. Na rozdíl od těchto legend však skromný architekt velkého věhlasu nikdy nedosáhl. Navíc byl poněkud neprávem spojován jen s jedinou stavbou ještědským vysílačem, a to je škoda. Novinář Pavel Štecha