Liberecký kraj -  V současné době je hlavním společenským tématem uprchlická krize a příliv tisíců uprchlíků do Evropy. Podle posledních událostí bude muset Česká republika přijmout nejméně 1 500 lidí z uprchlických táborů v Řecku i mimo evropský kontinent. Deník se proto rozhodl obnovit publicistický seriál Cizinci, kteří žijí mezi námi. Ten v loňském roce pravidelně přinášel rozhovory s lidmi, kteří se v České republice nenarodili, ale našli v ní druhý domov. Snahou je přiblížit jejich osudy a názory české společnosti, která ve většině případů z jejich přítomnosti profituje. Interview mohou posloužit také jako důkaz, že integrace, i přes její kritiky, může fungovat.

Muhannade, kdy a proč jste přišel do České republiky?

Po skončení gymnázia jsem se rozhodoval, co dál. Bylo to někdy v roce 1998. Můj bratranec studoval v Čechách, kde dokončoval doktorské studium a doporučil mi zdejší školy, že mají vysokou úroveň. Tak jsem přijel, strávil rok na jazykové přípravě v Mariánských lázních a pak nastoupil na univerzitu v Plzni. Po škole jsem hned přijel do Liberce, kde zrovna skončil jeden můj kolega a hledala se za něj náhrada. Zůstal jsem v Liberci nějakou dobu a pak jsem si otevřel vlastní praxi v Chrastavě.

Věděl jste po skončení střední školy, že chcete studovat v zahraničí nebo vás přesvědčila až dobrá zkušenost vašeho bratrance?

Původně jsem se chtěl stát pilotem, ale rodiče s tím nesouhlasili. Navrhoval jsem kompromis, že vystuduji leteckou školu jako inženýr. Můj otec říkal, že zná dobrou školu v Čechách, ale v té době přijímali pouze vojenské piloty. Takže to nevyšlo. Otec mi tedy navrhl, abych zkusil medicínu. Ze začátku jsem se bránil, říkal jsem mu, medicína nebo inženýr, to je docela rozdíl. Jenže v té době už jsem neměl jinou šanci. Ztratil jsem rok, protože jsem promeškal termín pro podání přihlášky na vysokou školu v Jordánsku. Měl jsem tedy volný rok a rozhodl jsem se, že to zkusím v Čechách. Celý rok jsem tedy studoval češtinu, začalo se mi tady líbit a nakonec jsem si podal přihlášku na fakultu v Plzni.

Co jste věděl o České republice, než jste sem přišel?

Vůbec nic. Jen jsem věděl, že tu žil můj otec a bratranec a byli tu spokojení. Věděl jsem, že je to ve středu Evropy a nejsou tady problémy. Hlavně mě ale zajímala úroveň vysokých škol, která byla v České republice vysoká.

Nastal u vás po příjezdu tzv. kulturní šok? Zaskočilo vás něco po příjezdu?

Neřekl bych, že to byl kulturní šok. Byli jsem s rodinou od dětství zvyklí cestovat po světě. Navíc nám pomohla i situace v Jordánsku, což je otevřený stát, máme tam různé kultury. Čeština byla na začátku těžká, ale to je i po 17 letech.

Bylo těžké osamostatnit se v cizí zemi? Postavit se na vlastní nohy?

Bylo to dost složité kvůli administrativě, která je potřeba vyřídit. To je ale normální u každé práce, musíte se přizpůsobit zákonům dané země. Učíte se to za pochodu, podle toho, co je potřeba udělat a vyřídit.

Je jednodušší pracovat jako cizinec v nějaké instituci nebo být tzv. svým vlastním pánem?

V něčem je to výhodnější, ale na druhou stranu to přináší větší starosti. Když jsem například pracoval v Liberci, jediné o co jsem se musel starat, bylo přijít do práce, postarat se o pacienta, dál se vzdělávat a na konci měsíce jsem dostal výplatu. Ve vlastní ordinaci se musím starat o všechno, přes papírování, smlouvy s pojišťovnami a vztahy mezi pacienty.

Jaké byly vaše pracovní začátky? Reagovali na vás spolupracovníci nebo pacienti jinak jako na cizince?

Ne. Je to zvláštní ale tady na Liberecku mi připadají lidé přátelštější. Cítil jsem se tu úplně jinak než jinde v Čechách. Potvrzovali mi to i kamarádi, kteří přijeli na návštěvu.

Čím si to vysvětlujete?

Nevím, stále se na to snažím přijít. Možná na to má vliv blízké pohraničí.

Jací jsou Češi pacienti?

Jsou hodní, vstřícní, poslouchají a mají důvěru. Nevím, jestli je to mým přístupem, nebo jestli jsou takhle zvyklí, ale když jsem se snažil pracovat i s jinými národnostmi, práce rozhodně nebyla tak komfortní. Vzájemná důvěra, kterou od pacienta cítím, mi pomáhá přinést všechno, co umím a znám. Důležitou roli může také hrát fakt, když pacient slyší, že mluvím česky a studoval jsem na české vysoké škole.

Jak byste teď, po 17 letech, definoval váš vztah k Čechám?

Je to domov. Narodil jsem se v Dubaji, kde jsem žil do svých sedmi let. Pak jsme se přestěhovali zpátky do Jordánska. V 17 jsem se pak znovu stěhoval, takže jsem v Jordánsku žil vlastně jen 10 let a v České republice jsem už 17 let. Jezdím tam samozřejmě jednou za rok nebo za dva roky na měsíc na návštěvu na dovolenou, ale kamarády a vztahy mám tady.

Podle posledních průzkumů považuje velká většina Čechů za největší hrozbu islám. Měl jste jako praktikující muslim nějakou obavu před příjezdem do ČR?

Lidi mají nárok mít strach, pokud jediné, co uvidí v televizi nebo si přečtou v novinách, jsou zprávy o zabíjení, teroristických útocích a válkách. Lidi mají strach, že nějaký primitivní člověk přijde a bude žít mezi nimi. Podle mě je důležité lidem vysvětlovat, jak je to doopravdy a ukazovat jim pozitivní vzory. Jsem si jistý, že Češi nejsou hloupí, ale podle toho, co slyší a vidí, musí určitě mít strach. Zkušenost ze západní Evropy také nepomáhá. Když je ta skupina velká, stačí jedno procento, které bude vytvářet špatný obrázek a ovlivní to všechny.

Nedávno jsme se setkali na debatě o islámu. Přítomná byla i jedna vaše pacientka, která na vás pěla samou chválu, ale přesto se bála šíření islámu.

Nemohla tomu věřit. Vidí před sebou dobrého doktora, muslima, který se pětkrát denně modlí nebo drží půst a tak dále, ale na druhou stranu nemůže zapomenout na to, co vidí v televizi. Čemu pak má věřit? Možná je ten doktor jenom výjimka, možná je i ten druhý, třetí, čtvrtý slušný doktor výjimkou a zbytek je úplně jiný.

Máte pocit, že můžete v České republice naplno a otevřeně praktikovat vaši víru?

Teď nedávno jsme například měli velký svátek, pouť do Mekky, a já zrovna pracoval do 17 hodin. Pro mě to nemá velký význam, když nejsem doma s rodinou. Nechám tedy oslavu na víkend, přizpůsobím se. Nejde o život. Pro mě je svátek, když dokážu pomoci pacientovi, který má bolesti a on mi pak poděkuje.

Necítíte tedy omezení, které by vám jako věřícímu znemožňovaly nebo ztěžovaly život?

Ne. Dokonce bych řekl, že jsem v Čechách začal věřit víc než v Jordánsku. Na kolejích v Plzni jsme měli mešitu, kde jsme se normálně modlili. Byl jsem dokonce ve vedení mešity, měli jsme úplný přehled o všech studentech. Věděli jsme, ten se dobře učí, chodí do mešity, všechno je v pořádku. Jakmile začne zlobit, jsme schopni ho chytnout a domluvit mu. Poprvé, podruhé a potřetí už zavoláme policii a sociální orgány. Vláda ví, že probíhá spolupráce policie s muslimskými organizacemi v Čechách, například s Islámskou nadací v Praze, ale obyčejní lidé to nevědí.

Co si myslíte o způsobu, kterým prosazují někteří muslimští aktivisté, kteří tvrdí, že by se každý násilný čin způsobený radikály, měl veřejně odsoudit?

To není můj názor. Podle mě stačí, když budu žít podle toho, co mi říká náboženství, morálka a kultura a budu dobrým příkladem. Jsem na světě, abych pomáhal lidem, to je to, co Bůh chce. Zabíjení není naše náboženství.

V současné době se hodně řeší otázka, proč bohaté muslimské státy nepřijímají uprchlíky prchající ze Sýrie nebo Afghánistánu.

Když začaly před několika lety války v Sýrii, Libyi nebo Jemenu, lidé, kteří byli opravdu ohrožení na životě, utekli do Jordánska, Turecka nebo Libanonu. Od té doby jsou tam a svět nic nedělá, aby situaci pomohl. Jenom v Jordánsku máme 1 milion a 200 tisíc uprchlíků, v Turecku jsou další miliony. V současné době za nějakým účelem, ať je politický nebo ekonomický, Evropská unie otevřela dveře do Evropy a všichni uprchlíci proudí sem. Když před lety přicházeli do Německa Turci, všichni si mysleli, že přijdou s pytlem a budou do něj sbírat marky, teď panuje podobný názor.

Moje sestra je zubařka, druhá je lékárnice, která pracuje v Jordánsku s Červeným křížem v uprchlických táborech, které sponzorují bohaté arabské země jako je Saúdská Arábie nebo Kuwait. Tyto země platí hodně peněz na pomoc a podporu, aby pomohly uprchlíkům, kteří zůstali v první zemi po útěku před válkou a neputovali dál.

Může být jedním důvodem, proč uprchlíci nechtějí do zemí jako je Saúdská Arábie i fakt, že Evropa je liberálnější a je tu svoboda vyznání?

O to vůbec nešlo. Osobně si myslím, že lidi, kteří přicházejí do Evropy, jsou ekonomičtí uprchlíci.

Vnímáte pojem ekonomický uprchlík nebo migrant jako negativní?

Vůbec ne. Negativně vnímám vměšování do cizích států ať už politické nebo ekonomické. Podle mě nemá smysl ani přidělování uprchlíků jednotlivým zemím. Česká republika má jasně daná pravidla a zákony, uvidíme až sem umístí několik tisíc uprchlíků, kolik z nich tu doopravdy zůstane. Mezi uprchlíky jsou samozřejmě vzdělaní i pracovití lidé, zedníci, doktoři, inženýři, slušní lidé. Pokud se dokáží integrovat a začít fungovat v české společnosti, říkám, proč ne? Česká republika z jejich přítomnosti může jenom získat.

Kdo by měl podporovat uprchlíky, kteří se rozhodnou zůstat a začlenit se? Kdo pomohl v začátcích vám? Byl to stát nebo rodina, případně komunita?

U mě to byl hlavně můj otec, tedy rodina. Teď , když se jedná o mezinárodní problém a řeší se krize, měl by první pomoc poskytnout stát. Ať zajistí jazykové lekce, naučí uprchlíky v táborech česky. Následovat by mělo seznámení s českými zákony. To by jim mělo pomoc při hledání práce. Největší bariérou bych řekl, je znalost jazyka. Chcete na vysokou školu? Složte přijímací zkoušky. Chcete podnikat, pracovat jako inženýr? Musíte postupovat podle našich pravidel a zákonů. Nikdo vám nebude bránit v práci.

Hodně se mluví o tom, že si státy budou vybírat, koho přijmou a koho ne. Jakým způsobem lze podle vás rozhodnout, zda-li se člověk chce integrovat nebo ne?

Vždycky dávám takový příklad. Sedím doma a někdo se ohlásí, že chce přijít ke mně na návštěvu. Podívám se na něj, zjistím, co má v plánu. Jestli bude zátěží nebo jestli mi chce pomoci. Jestli řekne, že přijde na týden a zůstane rok bez povolení, budu ho muset živit, platit mu byt atd. To nemám zapotřebí, nepřijmu ho. Když někdo přijde, řekne mi, líbí se mi tady, chtěl bych tu zůstat, nemám peníze, ale pomůžu ti, vezmu ho na zkušební dobu, začne pomáhat prací, začne si vydělávat, bude pro mě přínos, tak ho přijmu a pomůžu mu.

Když se vrátíme k vám, co byl hlavní důvod, kvůli kterému jste se rozhodl v České republice zůstat a nevrátit se do Jordánska po skončení studií?

Jak jsem řekl, líbilo se mi tady, měl jsem tu kamarády, poznal jsem český národ, kulturu a vyhovovalo mi to. Lidé často říkají, že jsou Češi rasisti, já si to nemyslím. Když za mnou někdo přijde a řekne mi, dneska jsem byl na poště a ta paní byla rasistka. Řeknu, brzdi, proč by měla být rasistka? Nadávala ti kvůli barvě pleti? Ne, ale mluvila se mnou povýšeně. Já řeknu podívej se, pokud to byla starší paní, na kterou si mluvil anglicky, řečí které nerozumí, je 12 hodin v práci, je normální, že není ve své kůži a reaguje podrážděně.

Kdybych k ní například přišel já, usmíval se a mluvil na ni česky, tak by byl její přístup úplně jiný.

Myslíte si, že cizinci musí pracovat tvrději než ostatní, aby dosáhli toho, co chtějí a byli schopni se začlenit do společnosti?

Naopak. Řekl bych, že mají větší šanci. Podmínkou ale je, aby byl přínosem pro stát.

Zajímáte se aktivně o českou politiku?

Zajímám se o to, co se děje. Platím daně, takže mě zajímá, co se z mých daní zaplatí. Když vidím, že se zaplatí policisté, zdravotníci, opraví se silnice, mosty, tak si řeknu fajn. Když vidím, že se ze státních peněz postaví nějaká blbost, tak mě to samozřejmě štve. Nemám občanství, takže nemůžu volit, ale trvalý pobyt mi jinak zajišťuje všechny ostatní práva.

Co máte na Čechách nejraději?

Mám rád Prahu v noci, když není plná turistů a aut. Mám rád Plzeň, kde jsem studoval, Karlovy Vary, Mariánské lázně. Liberec, kde jsem pracoval. Mám rád ticho a klid, přírodu, která je krásná. Často cestuji a myslím si, že v Čechách je krásně a čisto. Lidé jsou tady kulturní. Češi jsou zvyklí dodržovat zákony, na silnici netroubí agresivně, nevyhazují odpadky na ulici. Když jsou Češi nespokojeni, neřeknou to nějakým ošklivým způsobem, ale snaží se najít společnou řeč, aby se domluvili. To jsem nenašel nikde jinde, ani v západní Evropě, kam většina uprchlíků utíká.