Pětapadesátiletá Hana je ve věku, kdy její maminka počítala měsíce do důchodu. „Když si představím, že i do předčasné penze budu moci jít nejdříve za sedm let, je mi úzko," dívá se do tabulky s důchodovou kalkulačkou.

Pracuje jako programátorka. Práce ji baví, ale cítí, že už někdy začíná zmáhat.

O rok starší úřednice jí přitakává. „Nemám ani tak strach, že bych práci nezvládala, spíš že o ni přijdu a z vlastní zkušenosti vím, že i v 45 je člověk pro zaměstnavatele starý. Máte sice víc zkušeností, kontaktů i zodpovědnosti, ale i když vás netrápí zdravotní problémy, přeci jen je člověk už opotřebovaný a věci mu nejdou tak rychle, jako kdysi. Do těch dva nebo třiašedesáti to ještě zvládnu, ale nedovedu si představit, že bych stejným tempem měla pracovat ještě v sedmdesáti," svěřuje se a dodává: „Nejde jen o vlastní tempo, zaměstnavatelé na vás také nahrnují čím dál víc práce, což mohu za svou profesní kariéru posoudit," dodává.

Její slova potvrzuje i personální pracovnice velké liberecké firmy. „Je to tak. I když vyberu sebezkušenějšího kandidáta po padesátce, pro mé šéfy je prostě starý. Neřeknou to takhle přímo, ale je to tak," potvrzuje.

Stanovit věkovou hranici pro odchod do důchodu není ale jen oříškem pro politiky, kteří na tohle téma vedou už od minulého týdne válku. „Určitě by se měla stanovit hranice, jenže podle jakých kritérií? Někdo je čilý a aktivní ještě v 95, jiný může být zdevastovaný životem už v padesáti. Závisí to na mnoha různých okolnostech genetickém vybavení, životním stylu, ale i na tom, jakou měl práci," vysvětluje jablonecká gerontoložka Jitka Čulíková.

A právě profese, kterou člověk vykonává, je podle ní stěžejní. „Těžko bude takový horník nebo záchranář pracovat ještě v sedmdesáti. Na druhou stranu si docela dobře dovedu představit pětasedmdesátiletého učitele," popisuje.

Podstatný je podle ní i rozdíl, zda je člověk zaměstnancem nebo má vlastní firmu či živnost. „Lidé z druhé skupiny o tom vůbec takhle nepřemýšlejí. Často pracují, dokud mohou," doplňuje lékařka.

POCIT NEJISTOTY

Pro řadu lidí je ale neustálé prodlužování doby, kdy mohou odejít do důchodu, velmi traumatizující. Potvrzuje to i Lenka Kadlecová, radní pro sociální oblast Libereckého kraje, která zároveň působí jako ombudsmanka pro sociální záležitosti. „Už dnes je hranice vysoko, i když chápu ekonomické pohledy. Důležité ale je, aby se to už konečně nastavilo a lidé měli jistotu, že dál už se nepůjde," říká. Posun hranice se podle ní nejvíce dotýká lidí v částečném invalidním důchodu, kteří by si pobíráním starobní penze alespoň částečně vylepšili měsíční příjem, který tak jako tak musí pomocí sociálních dávek kompenzovat stát.

V současné době se důchodový věk každým rokem zvyšuje o dva měsíce u mužů a čtyři měsíce u žen. Oproti jiným zemím však neexistuje žádný strop, takže pokud nebude důchodový věk legislativně upraven, platí, že člověk narozený například v roce 2014 půjde do důchodu ve svých 73 letech.

Posunování hranice do důchodu není ale jen česká záležitost. Stejný problém řeší i ostatní evropské země. Evropa stárne a důchodové systémy kolabují. Proto se snaží odsunout hranici pro vyplácení penze. Například v Irsku se hranice pro odchod do důchodu už před dvěma lety posunula z 65 na 66 let a nadále má být navyšována a v roce 2028 se má posunout na 68 let. A to jak u mužů, tak u žen.

V Itálii bylo navýšeno minimum pro přiznání starobní penze na 66 let a má se zvýšit ještě o rok. Na 67 let se má posunout hranice pro odchod do důchodu také v sousedním Německu. Ani tam to lidé nevítají s nadšením. „Je mi šedesát a vůbec nevím, jak zvládnu pracovat s plným nasazením ještě sedm let," potvrzuje Dagmar Schönday, která působí jako technička v německém státním rozhlase.

PŘELÉVÁNÍ PENĚZ

Posun věkové hranice pro odchod do důchodu je dán ekonomickými důvody. Pokud se na ně ale podíváme zřetelněji, pak jde jen o přelévání peněz z jednoho systému dávek do druhého. Na jedné straně se šetří na výplatách starobních důchodů, na druhou stranu se vyplácejí sociální dávky nezaměstnaným, kteří v pokročilém věku marně hledají práci.

Potvrzují to i aktuální čísla úřadu práce. Například v Libereckém kraji bylo na konci letošního července v evidenci 5 081 uchazečů nad 50 let, tedy 30,2 procenta z celkového počtu.

V Ústeckém kraji hledá práci ve věkové kategorii 55 až 59 let celkem 5 846 lidí, což je 12,3 procent z celkového počtu uchazečů. V kategorii 50-54 let eviduje Úřad práce v Ústeckém kraji 5 324 osob, tedy přes 11 procent z celkového počtu.

Podobná čísla na druhé straně pomyslné přímky pak mluví o nezaměstnaných do třiceti let. „Jsem vystudovaná učitelka s aprobací pro druhý stupeň, ale pracuji jako vychovatelka. Čekám, až některá z mých kolegyň půjde do penze," potvrdila osmadvacetiletá učitelka Eva.

O „STARÉ" NENÍ ZÁJEM

„Lidé nad 50 let jsou nedílnou součástí celkového pracovního trhu. V budoucnu budou patřit mezi klíčové hráče. Přesto jejich počet v řadách uchazečů o zaměstnání roste. Mimo jiné i kvůli předsudkům a obavám zaměstnavatelů, že se starší ročníky hůře učí novým věcem, adaptují se na změny, jsou pomalejší a nezvládnou udržet krok s technologickým vývojem," říká generální ředitelka ÚP ČR Kateřina Sadílková.

JAK TO BYLO DŘÍVE?

Nikoho asi nepřekvapí, že starobní důchody jsou výsledkem poválečné sociální politiky. Ještě na začátku minulého století lidé nic takového neznali. „Na venkově hospodář zpravidla odcházel do „důchodu" tehdy, když na práci, tedy vedení celého hospodářství, už sám nestačil, nebo když ho k tomu vedly rodinné důvody. Například bylo třeba zabezpečit syna, který se chtěl ženit, dalším důvodem mohla být vojna. Hospodář byl od vojenské služby osvobozen," vysvětluje historička Alžběta Kulíšková z Muzea Českého ráje v Turnově.

Odchod na vejminek přitom podle ní nebyl žádným přátelským uspořádáním uvnitř rodiny. Vše muselo být smluvně podloženo. „Například, zda se bude starý člověk stravovat s rodinou nebo se o jídlo postará sám, zda mu zůstane kus pole či nějaký dobytek, jak to bude s otopem a podobně," vysvětluje historička. Už tehdy tedy šlo o jakýsi důchodový výměr.

Přihlédnemeli k věku, jakého se lidé před sto a více lety dožívali, i v jakém se ženili, znamená to, že na „odpočinek" odcházel takový sedlák kolem padesáti.

„Nešlo ovšem o odpočinek, jak ho známe dnes. To naši předci považovali za zahálku, ne-li hřích," zdůraznila Kulíšková.

Ještě hůř na tom ale v minulém století byli lidé ve městech, zvláště dělníci. Pracovali, dokud to šlo. Jinak, pokud neměli rodinu, jim zbývala v lepším případě nějaká útulna, v horším žebrota. „I když si stěžujeme, dneska si žijeme opravdu dobře," uzavírá historička.