Bretaň není typicky francouzská. Však se také k Francii připojila fakticky až v roce 1514. Do té doby si hrdí Bretonci uchovávali samostatnost. Jejich dějiny byly spletité a trudné. A život tu byl nesmírně těžký. I když se tu zrovna nebojovalo, a to bylo jen málokdy. Zdejší ženy chodily v černém. V barvě zdejších divokých a strmých útesů, které jejich muže připravovaly o život.

Bretaň je plná mystiky, legend i středověku. Najdete tu menhiry, pohanská pohřebiště, obrovitý dub v Paimplonském lese, pod kterým se scházela družina krále Artuše, hrob kouzelníka Merlina.

Kámen je tu všudypřítomný. Městečka vypadají jako ze středověku. I v tom nejmenším z nich se k nebi tyčí kamenná věž kostela, pokud už rovnou nejde o katedrálu. Klenba nápadně připomíná obrácený škuner. Zbožní, ale chudí Bretonci si je nechali stavět od lodníků.

KALVÁRIE PO BRETAŇSKU: KRISTUS I DUDÁCI

Z kamene jsou i typické kalvárie. Kamenné kříže s postavami ze Starého i Nového zákona jsou neumělé, však působivější. Jejich výrazy nejsou odlidštěné vznešeností světců. Naopak tváře připomínají sousedy, trochu jako v našich betlémech. Na jedné z křížových cest dokonce Krista provázejí dudáci a hříšná Kateřina, kterou napichují čerti, je v bretaňské verzi holka krev a mlíko. Kalvárie byly i znakem cti: když měly v jedné vesnici deset postav, ve vedlejší přidali ještě pět zvířat. Tohle furiantství jim zůstalo dodnes, i když na sebe vzalo zcela současnou podobu kruhových objezdů. A jestli v jednom městečku kroužíte kolem záhonu hortenzií, v druhém k nim přibude malý menhir a ve třetím dokonce kamenný hrádek.

Další bretaňskou specialitou jsou farní dvory. Je to kostel, kalvárie, hřbitov a často také kostnice v jednom. Jedna z nejkrásnějších je v městečku Pleyben, další o kus dál, v pidivesničce Guimiliau. Právě tady rohatí napichují hříšnou Káču. A právě tady se setkávám s bretaňskou povahou. Spolu s námi se s foťáky před kalvárií tísní dvě starší dámy. „Jakou řečí mluvíte, odkud jste?" vyptávají se zvědavě, když slyší, jak se mezi sebou dorozumíváme. „Z České republiky, Praha" přibližujeme. „Ahá, mluvíte rusky!" „Nemluvíme rusky!" zlobíme se. „Nejsme Rusové a strýc českého krále a císaře byl králem Francie", snažím se s bídnou francouzštinou doklopotit k národní hrdosti. A střetnu se ze zdejší. „My nejsme Francouzky, my jsme z Bretaně," ukončí dámy důrazně.

To už ale naši pozornost upoutají obrovské fialové rostliny. Něco mezi ananasem a okrasnou kapustou na stonku. Artyčok! Právě v jejich vývozu je Bretaň světovou velmocí. Artyčoku a květáku se tu opravdu daří, a tak si na památku kupujeme dva asi tak dvoukilové plody a zapíjíme cidrem. Nápojem z kvašených jablek. Jablka musí dozrávat na seně, a když ochutnáváte ten pravý, vesnický, chemicky neupravený, je vám jasné, že se na seně předtím povalovalo pár ovcí. Z jablek se dělá i pálenka calvados. Taková bretaňská slivovice a samozřejmě se tu pije víno. Zdejší specialitou je bílý muškát. Dáváme si ho v městečku Vitre. Hrázděné domečky se dvěma komíny po stranách (další specialita Bretaně) jsou tu ještě malebnější a šišatější než jinde a někde tak bizarní, že připomínají kulisy k Trnkovým filmům.

Kromě pochutin a turistů se celá Bretaň skládá z kamene a hortenzií. Kvetou před každým domkem, na návsi i v zahradě, a někde z nich mají dokonce živý plot. Jsou po celé Bretani, ale v kontrastu s šedým kamenem jsou ještě krásnější. Růžové, temně fialové, ale nejkrásnější jsou sytě modré. Tak jako typické dřevěné okenice i oči námořníků.

ZEMĚ HORTENZIÍ A BÁSNÍKŮ

Hortenzie, kterým svědčí oceánské podnebí, chladno a častý déšť, nejsou jedinou typickou rostlinou Bretaně. Cesty kolem strmých černých útesů a majáků jsou porostlé kilometry fialového vřesu. V přímořské krajině bez lesů sloužil suchý vřes i jako otop. Stejně malebné jako barvy jsou názvy i dalších dvou rostlin, které lemují fialové pláně kručinky a hlodaše. Jejich jména se objevují i v bretaňské poezii. A že tu žilo básníků. A samozřejmě také malířů. Z těch nejznámějších to byl Paul Gauguin. Bretaň ale okouzlila i české výtvarníky. Jana Zrzavého a Jaroslava Čermáka. Zermak mu tu říkali sousedé. Bretaň miloval také František Kožík, který jí věnoval nádherný historicko-umělecký cestopis Bretaň dcera oceánu.

Na poloostrově Sizum se ocitáme na nejzápadnějším bodě. Tady končí Francie. I odtud nečetné rybářské výpravy vyrážely na lov. Hlavně sardinek. Dodnes je tu slavná továrna a v každém městečku krámky s „rybí paštikou". Stejně jako nesčetné palačinkárny s po- věstnými crepés, tenoulinkými slanými palačinkami z pohankové mouky.

Pokud jste v Bretani, nesmíte samozřejmě vynechat dvě největší pamětihodnosti. Menhiry u městečka Carnac na jihu Bretaně a nedobytné opatství St. Michael na severu, poblíž průplavu La Manche, které si přivlastňuje Bretaň i sousední Normandie. Pokud se vám podaří, že sem dorazíte při odlivu a nechcete čekat na příliv, který s rychlostí jedoucího koně zvedne hladinu až o 15 metrů, naskytne se vám neméně úchvatný pohled na pohyblivé písky. S průvodcem se po nich můžete vydat. Ale musí být opravdu zkušený. Pohyblivé písky si totiž už vybraly nejednu lidskou oběť a zdaleka ne jen mezi kořistníky, kteří se marně pokoušeli půvabné kamenné městečko s uličkami ani ne dva metry širokými v minulosti dobýt.

KELTOVÉ I ROHANI

Druhým tahákem jsou zmíněná kamenná pole u Carnacu. Nachází se tu na pět tisíc kamenných bloků od velikosti dvou dospělých mužů až po malé obelisky. Jsou vyrovnány v řadách, pocházejí z období neolitu. Historikové se dodnes přou, k čemu sloužily.

Podle některých výkladů šlo o pohřebiště, podle jiných o keltský kalendář. Keltové tu žili odpradávna, římskými jednotkami byli zatlačeni na britské ostrovy, odkud se vrátili kolem 5. století. Právě oni dali nejzápadnějšímu cípu Francie název Bretaň, odvozený od Malé Británie.

A pokud jste ze severu Čech, pak byste si určitě neměli nechat ujít ani pohled na hrad s kuželkovitými věžičkami v Josselin. Vystavěli jej jako své rodové sídlo Rohanové. Rod, který za francouzské revoluce uprchl do Čech a vystavěl si zámek Sychrov. Od té doby máme u Liberce aspoň malý kousek Bretaně.