Biskup, který nerozlišoval mezi Čechy a Němci

V litoměřické diecézi si připomeneme 65. výročí úmrtí šestnáctého litoměřického biskupa Antonína Aloise Webera, posledního litoměřického biskupa německé národnosti, jehož životní osudy a zejména jeho postoje v kritických okamžicích naší národní minulosti ve 30. a 40. letech minulého století mohou svou aktuálností zapůsobit i na současného člověka.

Konat se bude zádušní mše v Litoměřicích a Vlčí Hoře u Krásné Lípy, přednáška historika doc. Jaroslava Šebka o biskupu Weberovi v Litoměřicích, prezentace publikace o biskupu Weberovi, je plánován diskuzní pořad na TV Noe a vydáno monotematické číslo diecézního časopisu. Uvažuje se také o představení biskupa A. A. Webera na církevních školách v litoměřické diecézi.

Rodák z Vlčí Hory

Anton Alois Weber se narodil 24. října 1877 ve Vlčí Hoře v dnes již neexistujícím domě čp. 1 v rodině tkalce a drobného zemědělce Antona Webera, jehož rod pocházel ze Starých Křečan. Navštěvoval školu ve Vlčí Hoře, později v Krásné Lípě, kde zatoužil věnovat se kněžskému poslání.

Po úspěšném absolvování biskupského gymnázia v Bohosudově byl tehdejším biskupem Schöbelem vybrán, aby teologii studoval na papežské koleji Bohemicum v Římě. Zde byl 17. února 1901 vysvěcen na kněze.

Po návratu do diecéze působil jako kaplan v Teplicích, dalších téměř 25 let (19071931) strávil jako učitel náboženství na různých školách v Ústí nad Labem, zejména na tamní reálce, kde dokonce dvakrát zastával funkci prozatímního ředitele.

S největší podporou

Po úmrtí biskupa Grosse 20. ledna 1931 se intenzivně hledal jeho nástupce. Vzhledem k národnostnímu složení diecéze se ponejvíce uvažovalo o německém kandidátovi, přičemž se z několika navrhovaných osob největší podpory dostalo právě Antonu Weberovi, a to zejména díky jeho osobním morálním kvalitám, pracovitosti a deklarované národnostní toleranci, kterou osvědčil již v Ústí nad Labem.

Ostatně Weber v té době nebyl „pouhým" učitelem náboženství biskup Gross jej postupně nominoval do různých biskupských poradních orgánů a v roce 1930 jej jmenoval kanovníkem litoměřické katedrální kapituly. Ve svém novém úřadu byl Anton Weber potvrzen papežem Piem XI. dne 22. října 1931, 29. listopadu se v Praze konalo biskupské svěcení a 6. prosince slavnostní intronizace v litoměřické katedrále. Své biskupské heslo si zvolil výstižně: Milosrdenství, pravda, spravedlnost, pokoj.

Biskup Weber se snažil být v blízkém kontaktu s věřícími. Jako Němec si dokázal výrazným způsobem získat i české věřící, neboť od římských studií mluvil velmi dobře česky a v rámci své diecéze nerozlišoval mezi Čechy a Němci. Personálně doplnil kapitulu na plný stav, čímž získal i řadu nových blízkých spolupracovníků. V diecézi se snažil o větší zapojení laiků do církevního života. Intenzivně se věnoval otázce školství, zejména výuce náboženství.

S obavami a s cílem zachovat v diecézi národnostní smír sledoval rostoucí nacionální napětí v českém pohraničí a odmítl se zapojit do hnutí směřujících směrem k henleinovské SdP. Novokněze ročníku 1938 dokonce donutil ke slibu, že nevstoupí do řad této nacionální strany. V důsledku mnichovské dohody se většina litoměřické diecéze stala součástí říšské župy Sudety, což způsobilo i mnohé církevněsprávní problémy.

Větší komplikace však teprve přišly zrušeny byly církevní školy včetně bohosudovského biskupského gymnázia, dále byly zabrány budovy kněžského semináře, který se přestěhoval do biskupské rezidence, následně rovněž zabrané pro účel ubytovny pro děti z oblastí postižených bombardováním (biskup pak bydlel v dominikánském klášteře, později mu byl v rezidenci vyhrazen malý byt), seminaristé byli hromadně odváděni do armády, mnoho kněží dostalo kvůli svým záporným postojům k novému režimu zákaz k vyučování na školách, mnozí byli z téhož důvodu zbavováni svých funkcí a církev obecně měla být dle nacistů postupně vytlačena z veřejného života. Navíc na sudetském území neplatily ani dohody mezi Československem a Vatikánem ani německý konkordát, takže materiální situace kněží, kteří tak mj. neměli nárok na státní příspěvek, byla velmi obtížná.

Biskup Weber se snažil chovat k novým reprezentantům moci korektně a nekonfliktně, zvláště v „běžných" úředních záležitostech, ovšem z jistých postojů neslevil naprosto odmítal nacistickou ideologii, zvláště pokud šlo o vyvyšování určitých národnostních či etnických skupin nad jiné. V jeho očích si byli všichni věřící rovni. O tom svědčí i skutečnost, že přes velké obtíže nadále vizitoval i farnosti české části diecéze, až mu byla nakonec tato činnost zakázána.

Se skončením války pro biskupa nenastal snad očekávaný klid a mír, nýbrž asi nejobtížnější období jeho života. Již v červnu 1945 byl příslušníky Revoluční gardy vyzván k vystěhování ze země odsunu bylo nakonec několika intervencemi ještě v Litoměřicích zabráněno. Přesto byl novou československou vládou zbaven faktické výkonné moci v diecézi, která přešla do rukou jeho českého generálního vikáře. Marně rovněž protestoval proti násilnému odsunu a zejména neopodstatněnému fyzickému týrání svých kněží německé národnosti.

Odstoupil z úřadu

Na podzim 1946 se v bezvýchodné situaci rozhodl odstoupit ze svého úřadu Vatikán tuto rezignaci přijal 23. ledna 1947. Následně byl pražský arcibiskup Josef Beran jmenován apoštolským administrátorem diecéze a na podzim téhož roku se novým litoměřickým biskupem stal Štěpán Trochta.

Anton Weber, nyní již titulární biskup samoský, údajně uvažoval o odstěhování do Německa, což mu však nedovolil jeho zdravotní stav, který se v té době intenzivně zhoršoval, mj. utrpěl i záchvat mrtvice. Vysílený biskup zemřel ve svém sídelním městě 12. září 1948. Následné pohřební obřady v katedrále vedl arcibiskup Beran, biskup Trochta se se svým předchůdcem rozloučil na svou dobu velmi odvážným projevem. Anton Alois Weber byl pohřben do biskupské hrobky v Litoměřicích, v katedrále byla později umístěna jeho pamětní deska s nápisem: Aeterna fruatur pace, quam terrenam non habuit (Kéž dojde věčného míru, jejž na zemi nenalezl).

Zpracovali Jana Michálková a Michal Barus