Jistota i radost pro každé divadlo. Tou je dnes zkušený výtvarník s citem pro věc, Josef Jelínek.

„Moje kostýmy oblékali herci téměř ve všech divadlech v ČR. Třeba až v Košicích," ohlíží se Josef Jelínek, výtvarník a scénograf narozený v roce 1949 v Praze. Dělá pro Národní divadlo, jeho stálou scénou je i Severočeské divadlo v Ústí. Nyní tu tvoří kostýmy pro baletní inscenaci Broučci, zaměřenou i na dětské publikum. Premiéru mají v neděli 6. října 2013.

Jak vlastně s touto zajímavou prací začínal? A proč si ji vybral na celý život? I to nás v rozhovoru s ním zajímalo.

Očarován

Proč jste si vybral tuto práci? Nebo to není první povolání vašeho života?
Je to moje první povolání. Jako klukovi mi učarovalo divadlo, zaujalo mě, aniž bych věděl, jaké jsou jeho profese. Jako malé dítě jsem se i na jevišti pohyboval, a to v baletní přípravce Národního divadla. To byla jediná možnost jak se do divadla dostat a hrát dětské role.
A aniž bych si to uvědomil, už jsem si kreslil figurky a dělal malé improvizované loutkové divadlo a přičichl si k tomu, co jsou kulisy a co kostýmy. Když se rozhodovalo, na jakou školu půjdu, volil jsem umělecko- průmyslovou v Praze s maturitou. Absolvoval jsem ji a na Divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě už jsem se věnoval scénografii.

Takže už jako malý kluk…
Už jako kluk ne že jsem věděl, ale bavilo mě to tak, že už jsem to chtěl dělat. To už jsem si uvědomil, že divadlo je profese, která se musí studovat. Musí se o něm vědět víc,než jen malovat nějaké obrázky.
Po škole jsem se dostal k praxi hlavně v divadle ve Zlíně, kde jsem byl angažovaný na 10 let. Ale souběžně jsem dělal po celé republice a dostal se i do zahraničí.
A tak člověk získává zkušeností tím, že střídá různá prostředí, různá divadla. Pracoval jsem v Banské Bystrici, ale i v Liberci a v Ústí, a hlavně v Praze, Brně, Bratislavě, Ostravě,Olomouci, Plzni…

A kde jste pracoval venku?
I v Buenos Aires, v Argentině jsem hostoval v Theatro Colón, v Monte Carlu, v Anglii v Leeds. Dělal jsem často ve Vídni, v Polsku, ve slovinském Mariboru, v Lublani… Těch divadel bylo strašně moc, pracoval jsem i v Indii v Bombaji, v Severní Americe pak třeba v Santa Fe…
Dost jsem toho procestoval a poznal. Mohl bych si už dát pokoj, ale divadlo mě dál drží, to kouzlo dál funguje. Zatím si všech příležitostí vážím a Severočeské divadlo v Ústí už je má až domovská scéna. Dělám tu řadu let, celý repertoár od klasických velkých oper jako je Nabucco, Aida, Traviata; to jmenuji ty, které teď běží.
Ale hlavně tu dělám na baletních představeních, na Labutím jezeru a teď na Broučcích pro děti. To je má slabost, mám rád pohádky a to vše se promítá do Broučků. Inspiroval jsem se i v Trnkovi, v jeho malebnosti, citlivosti. Broučci jsou teď pro mě dost niterní záležitostí. Dělám scénu i kos-týmy, snažím se skloubit obě tyto profese v jeden celek.

Povedla se Traviata

Které své práce pro Severočeské divadlo si nejvíce vážíte?
Říci, čeho si vážím, to by vypadalo, že jsem si toho ostatního nevážil. Když sedím na zkouškách, dochází mi, do jaké míry můj nápad a realizace vyšly. Nikdy nejsem spokojený, ale nějak cítím, že se mi zdařila Traviata, kostýmy i scéna. To záleží na ohlasu diváků, ale člověk má pocit, že se stále lepší. Nerad se opakuju, a že už některé tituly dělám i popáté. Třeba balet Marná opatrnost jsem dělal už desetkrát. To se pořád snažíte inovovat, i když ono to nejde za každou cenu. Pokud vás někdo vybral, oslovil vás, tak proto, že znal vaši práci. Divadla se jen dožadují toho, co ode mě viděla, chtějí můj rukopis. To by asi byla překvapena, kdybych vše převedl do jakési pomyslné moderny, že by se někomu téměř zvedl žaludek. To bych nechtěl.
Ale divadlo dává řadu možností: mohu neustále reagovat na vize režiséra. Je moc důležité spojit jeho a své představy dohromady. Vyjít vstříc a pokud mě fantazie neopustí, tak opět diváky překvapit.

Na inscenaci pracujete více měsíců. Jak moc musí autor kostýmů inscenaci znát?
Bez znalosti předlohy nelze nic udělat. Nejprve jste osloven. V choreografii dost záleží na krokové potenci choreografa, u kostýmů se musím držet libreta. U klasického představení typu Labutího jezera respektuji klasickou předlohu, danou už z minulosti. Její kroky jsou postaveny, i autor kostýmů musí ctít klasiku, držet se pravidel.

A když přesto chcete jít jinudy? Věříte si v tom?
Rozhodnete-li se opustit zaběhnuté mantinely a chcete dát dílu nový kabát, musíte vědět, co to dílo snese. Nelze ho samoúčelně převléknout, jen abyste upoutal pozornost. To se pak setkává s odporem a s nepochopením. Vymstí se to, protože to nefunguje.

Je někdy těžké vyjít vstříc režisérovi, či vedení divadla?
Důležité už je pohybovat se na bázi důvěry. Pokud člověk vycítí, že by si komplikoval život, tak ta inkubační doba není krátká. To že ten divák jde na představení, a tím nemyslím jen premiéru, tomu předchází několik měsíců práce. Už na začátku sezony, nebo ještě na konci minulé, se dozvíte, že budete někde hostovat. Od té doby ty věci nosíte v hlavě a už je na vás, kdy si sednete za stůl a začnete své myšlenky zhmotňovat jako kresby. Je strašně důležité si sám určit tu inkubační dobu tak, aby vás režisér mohl ovlivnit, ale ne vás znechutit. Ale dojde-li k tomu, že cítím, že se s režisérem nelze dohodnout, že to nefunguje, tak od toho radši ustoupím.

Stává se to?
Mně se to ještě nestalo, ale přiznám se, že jsem už několikrát byl ne úplně přesvědčen, že jsem do té práce měl vstoupit. Prostě záleží na osobní statečnosti a pocitu, jak se dokážete vyrovnat s něčím, co vám není úplně blízké. Stále jste v očekávání, že to nějak vykrystalizuje, že to ovlivníte. Bohužel ne vždy se stane, že všechno klape, což se může stát kdekoli v divadle v republice. Ale po takových zkušenostech už takovou spolupráci nereprízuji.

Kdo byl váš velký učitel? Měl jste někoho takového?
Samozřejmě. Jestliže se rozhodnete jít na školu, která vám dá to sebevědomí, a kde máte možnost se něco naučit.
Já měl to štěstí, že jsem poznal dva pedagogy v Bratislavě, kteří byli na velké úrovni. Byl to profesor Vychodil a paní profesorka Purkyňová. To byli opravdu velikáni, kteří se mi věnovali. I jim jsem za spoustu věcí vděčný.
Byla to estetika, elegance a noblesa, kterou měli a přenášeli je na nás na studenty. Samozřejmě, že jsem zažil dobu, kdy byla choreografie chápána úplně jinak. Dobou se mění estetika, mění se použitelnost, ta doba je z toho vycítit. Dnes už neplatí pravidla, která platila před 30 lety.
To, co se líbilo před lety, už se nemusí líbit teď. Ale jde o to, abych dělal takové věci, které se nyní líbí, aniž bych se dopouštěl takových zhůvěřilostí, jako že vykrádám někoho slavného nebo šokuji za každou cenu, abych upoutal pozornost. Dost si pamatuji, že divadlo je kolektivní záležitost a všechny složky musí korespondovat. Jakmile někdo vybočí, upoutá pozornost, ale dílu to škodí.

Pavouk bude pavouk

Jací budou ústečtí Broučci?
Musí být hraví, jsou hlavně pro mladého diváka. A dítě, které kouká na scénu, musí být okouzleno něčím, co ho vtáhne do příběhu. Balet má i pomocné berličky, zazní v něm i mluvené slovo, jakýsi komentář. Dítě se tak snadno v příběhu zorientuje a já příběh musím ilustrovat tak, aby ho dítě pochopilo. Uvidí, že tanečník hrající pavouka jako pavouk i vypadá. A broučci že mají křidélka, tykadélka i stylizované lidové kroje…

Zní vám při tvorbě i hudba?
Za 40 let mám za sebou na 860 inscenací. Dělal jsem filmy, třeba s panem Troškou, dělám opery, balet, muzikály. Ale při práci potřebují být v klidu, v tichu, soustředěný. Vadí mi jakýkoli šum.
Nevím nikdy, kdy začnu a kdy skončím, na to není klíč. Buď vás něco napadne a máte chuť hned kreslit, pak si toho vážíte a už to jede samo. Hudbu poslouchám, konzumuji ji jako příjemnou zábavu. Ale s prací ji nemíchám.