Podle svých slov tam ale nic moc nedokázal. Za největší úspěch považuje, že se mu některé ze svých žáku podařilo nepřipustit ke zkouškám. Je tvrdohlavý, ve svých názorech velmi nekompromisní a mnozí v něm vidí umělce – ješitu.

Jeho díla byla navíc v minulosti nejednou přijímána s výraznou kontroverzí či dokonce odmítána. Sám sebe však, a těžko posoudit s jak velkou nadsázkou, označuje za génia, což současně doprovází slovy: „Stát se géniem je jediná možnost, jak být šílený a přitom se nepřipravit o své nároky a občanská práva.“

Hnaný z Liberce českou nenávistí

„V některých případech si tak trochu povahově nezadá s pověstí našeho Milana Knížáka,“ glosuje ředitel Oblastní galerie v Liberci Jan Randáček.
Jenže ve srovnání s bývalým českým rektorem Akademie výtvarných umění, je Marcus Lüpertz nesrovnatelně úspěšnější. Je pravidelně řazen mezi světovou výtvarnickou TOP 100 a je také jednou z vůbec nejvlivnějších postav výtvarné scény v Německu. A navíc jeho charakter není pouze důsledkem jakýchsi rozmarů či pocitu, s nímž by se jevil takříkajíc přemožen vlastní důležitostí.

Lüpertz má za sebou život hodný silného knižního či filmového příběhu. Je totiž libereckým rodákem. V Čechách, však pobýval pouze do svých sedmi let. Pak musela jeho rodina prchnout před pomstou z kolektivní viny v průběhu odsunu. Novým působištěm se jí v roce 1948 stal západoněmecký Rheydt v Porýní. A v novém prostředí museli všichni začínat od začátku.

„Po odsunu to jeho rodina neměla vůbec lehké,“ říká výtvarník Lubomír Typlt, který v Lüpertzově ateliéru absolvoval roční stáž. „Sám Lüpertz se velmi brzy musel postavit na vlastní nohy. Všechno měl těžce vydřené, jeden čas dokonce pracoval v dolech. Lüpertz je velmi tvrdý, neústupný člověk, který si často prorážel cestu silou.“

Zábava ničí krásu

Lüpertzova občasná nevraživost má však i jiný důvod. Jako osobnost s hlubokým uměleckým vhledem totiž nelibě nese současný stav společnosti, která touhu po kulturním poznání obětovala zábavě. Doslova o tom říká: „Sedmdesát let míru v Evropě nám způsobilo naprostou duchovní degeneraci. Dospěli jsme do stádia, kdy se nudíme tak, až jsme unuděni k smrti, a v důsledku toho hledáme jakoukoliv formu zábavy včetně jejich naprosto extrémních projevů, místo toho, abychom se pokusili dohlédnout dál a vnímat umění i čistou krásu.“

Tak trochu kuriózně je však Lüpertz někdy sám za svoje díla až skandalizován. To byl třeba případ odhalení Mozartovy sochy v Salzburgu, na kterou část tamní veřejnosti reagovala hrubě odmítavě. Podobně tak například kulisy, která navrhl pro představení opery Werther, musely být na přání pohoršených herců odstraněny a jeho chladná zátiší z 60. let odkazující na nacistickou minulost Německa u našich sousedů za hranicemi opakovaně provokovala veřejnost, pro kterou je toto téma i v dnešní době stále trochu tabu.

I v tomto případě však lze dohledat jak společenské, tak i umělecké tendence jeho někdy z pohledu širší veřejnosti velmi svébytného počínání. „Nedávno poskytl velmi zajímavý rozhovor. V něm hovoří o autoritách, konkrétně o snaze jeho generace se s nimi vypořádat, což právě v Německu po druhé světové válce mělo u mladých lidí téměř radikální společenskou výpověď. On i jeho vrstevníci patřili k těm, jež postavili svoji počáteční existenci na naprosté svobodě, neuznávali absolutně žádné autority. Můj osobní názor je, že zde lze také lépe odhalit i podstatu vzniku řady jeho děl, jimiž současně na druhou stranu může reflektovat i nynější stav společnosti, která postrádá autority a intelektuální hodnoty a hierarchii,“ zamýšlí se Jan Randáček.

Provokatér proti své vůli se vrací

Tak je tomu pravděpodobně i v případě Lüpertzovy výjimečné výstavy, která byla včerejší vernisáží zpřístupněna v Oblastní galerii v Liberci pod názvem Mýtus a metamorfóza, na níž se návštěvníci mohou přenést mezi hrdiny antických bájí, jejichž specifickým ztvárněním se autor snaží proměnit naše zažité představy a pohledy na ně. Například je zbavit jejich posvátné dokonalosti či jim vetknout do výrazu pro ně až netypické emoce.

„Některá jeho díla působí provokativně, ale označení provokativního umělce se naopak on sám brání. Provokaci považuje za dětinskost. A protože není ani extrémista, spíše člověk, který se ve snaze přiblížit lidem čisté umění, nebojí jít do konfliktu, je v tomto ohledu skutečně příkladným provokatérem proti svojí vůli,“ hodnotí přístup umělce Jan Randáček.

Na svou výstavu v Liberci, která je ojedinělá i tím, že díla autora u nás nikdy předtím takto k vidění nebyla, nicméně Marcus Lüpertz reagoval velkoryse. Svůj osobní vztah k městu dokonce označil za sentimentální: „Když jsem v Liberci, snažím se vzpomenout si, vybavuji si obrazy, dvůr, vidím řeku, vidím, jak přichází český voják a říká nám, že musíme odejít, pak taky ten útěk, částečně. Ale vlastně jsou to obrazy beze strachu, byl jsem tak malý, že jsem si to nebezpečí a nouzi ani neuvědomoval,“ uvedl v rozhovoru pro odborný časopis Art & Antiques.

Pohled na krutost omlouvaných dětí

Souběžně se slavným výtvarníkem vystavuje v galerii svá díla i jeho žák, dnes už přední český expresionista, již zmíněný Lubomír Typlt. Ten si pro název svojí výstavy „Kdo bydlí v srdečních komorách?“ vybral verš z jedné skladby hiphopové skupiny WWW, pro kterou už řadu let píše texty. Jedním z hlavních motivů Typltovy tvorby jsou děti mezi 8 a 12 lety. Toto období si autor vybral jako hranici, kdy děti začínají být konfrontovány s realitou a přebírají zodpovědnost za své činy.

„Obraz „K.“ s kočkou byl pro mě klíčový obraz, kdy jsem začal s tímto tématem. Zde stojí chlapec u oběšené kočky a směje se. Uvědomil jsem si, že děti dokážou být obrovsky kruté, ale jsou ještě omlouvané, že to jsou děti. Už ale nelze jednoznačně říct, že by nevěděly, co dělají,“ odkrývá rodák z Jilemnice stále kontroverzní téma, kam až jsou schopné děti zajít.

Liberecká výstava představí současnou Typltovu práci na papíře - barevné kvaše a tempery. Celkem zde představí 20 děl na papíře z let 2004 až 2011 a tři velkoformátové obrazy. Jeho slavnější kolega a učitel Marcus Lüpertz je pak zastoupen 51 pracemi v podobě olejů, kvaší, kreseb, grafik a plastik.