Inscenace se poprvé předvedla divákům 16. října.

Režisér, teprve čerstvý absolvent DAMU Daniel Špinar uchopil s celým tvůrčím týmem komedii především mladě – nebere příliš vážně ani autora, ani herce, ani sám sebe. Zvolil princip hry ve hře, to znamená, že i herci jsou jakoby nad postavami, které ztělesňují a seč jim text dovolí, také z nich si dělají legraci. Ke všemu, i k vlastním postavám přistupují s humorným nadhledem.

Tvůrčímu týmu se tak podařilo nabídnout divadelnímu publiku inscenaci hravou, nápaditou, rozpohybovanou a rozlítanou, zkrátka komedii, při které divák nemusí litovat toho, že nezůstal doma u televize nebo že si raději třeba nepustil film na DVD. Spolu s herci totiž zažívá radost ze hry a radost z tvoření.

Scéna připomíná obří stavebnici

Ústřední postavou Figarovy svatby je mlsný hrabě Almaviva, který se chystá v den chystané svatby sluhy Figara porušit slib, který kdysi poddaným dal – že už nikdy nevyužije práva první noci.

Tak Figaro spolu se svou milou Zuzankou a za podpory snad všech postav vlákají hraběte do pasti. Díky ní zůstane uchráněna jak Zuzčina nevinnost, tak i čest hraběte a hraběnky.

Komedii hrají herci v překladu Karla Krause, autory inscenační úpravy jsou režisér Špinar s dramaturgem Janem Tošovským.

Úvod komedie se odehrává na předscéně před malovanou historickou oponou, posléze se děj přesune do středu jeviště, do scény, vytvořené z jednotlivých béžových desek, které připomínají obří stavebnici. Stěny se jednoduchým způsobem rozkládají a zase skládají, a tím mění prostředí hry. Úspornou a nápaditou dekoraci navrhla Iva Němcová. Autorkou hravých stylizovaných kostýmů je Linda Boráros.

Takřka současné oblečení postav neobsahuje žádný historický prvek, a je hodně nadnesené (všichni muži mají krátké kalhoty).

Stylizace hercům vyhovuje

V inscenaci herecky září především ústřední čtveřice, ať už je to nadutý Hrabě Martina Polácha nebo rozený chytrý komediant Figaro v podání Davida Punčocháře, či rádoby důstojná hraběnka Markéty Tallerové, anebo Zuzanka, v níž konečně větší příležitost dostala po čase Jana Šulcová. Jana Šulcová je přesný typ pro takto pojatou Zuzanku – pod tvářičkou nevinné naivky se skrývá dračice, která umí zatnout drápky a je schopna lecčeho.

Stylizované hravé divadlo, v němž nejde o žádnou psychologii, sedí také Tomáši Dianiškovi, který, zmalovaný a rozvrkočený až běda, vytvořil ve svém pážeti přesný typ ostýchavého hladového panice. Dianiška v této komedii ukázal své kvality víc než v dramatických rolích v jiných inscenacích.

Ovšem ani ostatní herci nezůstávají nijak pozadu – razantní a temperamentní Eva Lecchiová coby neústupná Marcelina, nebo Přemysl Houška v roli učitele hudby.