Na výstavě jsou prezentovány práce s většinou figurální tématikou - a to malby a kresby Elišky Ďuríkové, a kresby a grafiky Terezy Reichové – především v technikách litografie a mezzotinty. „Rády bychom ukázaly, že působení obrazem je poloha živá i v mladém umění a návštěvníci výstavy zde mohou sami rozhodnout, zda byla výstava opravdu Řečena svými obrazy nebo zda byl její název jen klamavou reklamou,“ shodují se obě.
Jak však Tereza Reichová současně dodává, jakýkoliv text o výstavě či komentář je třeba vnímat jenom jako doprovodný prvek k vlastním ukázkám prací, které by měly v duchu názvu výstavy hovořit samy za sebe a samy sebe sdělovat. „Samosdělnost obrazů je vlastnost, která byla považována za samozřejmou ještě před půl stoletím.
Dnešním trendem je však přístup opačný, kdy je i ke klasickým obrazům třeba přistupovat z konceptuálního úhlu pohledu. Pokud to svému pozorovateli nedovolují, bývají většinou označeny za nepochopitelné nebo nemající myšlenku. A to aniž by se bralo v úvahu, že existuje i jiný druh komunikace, než je běžná výměna informací zvukem nebo symbolem – a to bezprostřední působení – samosdělnost obrazu,“ říká Reichová.
Z jejího pohledu každým obrazem cosi působí, avšak nedefinovatelnost tohoto působení může občas navozovat pocit, že k žádné komunikaci nedochází. A proto v takovém případě zdůrazňuje: „Ve skutečnosti, ale každý obraz hovoří – pouze jazykem, kterému člověk hledající i v obraznosti jenom její informační obsah, často odvykl naslouchat.“
Nepřemýšlet, nemluvit, ale vnímat
Kolegyně Reichové, Eliška Ďuríková představuje na Grabštejně figurální kresby a malby, které vznikaly v průběhu uplynulých osmi let, a práce směřující k abstrakci z posledních měsíců. „Při komunikaci s divákem se snažím o to, aby se spolehl na svoje vlastní, intuitivní nazírání - aby se na obraz díval svýma očima a ne skrze filtr interpretací třetích osob. Přála bych si, aby lidé o těch obrazech tolik nepřemýšleli - a možná - ani zbytečně nemluvili, ale aby se na ně dívali,“ svěřuje svůj tvůrčí přístup. Neboť jak současně dodává:
„Když něco opravdu pozorujeme, musíme poodstoupit sami ze sebe. Vnímat, co je před námi. Nechat na sebe obraz působit. Odložit touhu po racionálním chápání a škatulkování. Způsob, kterým tvořím, proto není konceptuální ani intelektuální. Nechávám prostor obrazu, aby vznikl sám a snažím se obrazu, který se rodí, nepřekážet. Kdo jsem já, abych obraz interpretovala nebo konceptualizovala - obraz hovoří sám za sebe, pokud hovoří a tvoří sám sebe skrze mě. To co má konkrétní obraz říct ostatním lidem, není v mých rukou. Každého osloví jinak, a nebo vůbec.“
