Spontánní ska a reggae kapela Sto zvířat zahájila 24. září své turné k 20. výročí v chomutovské Kulisárně u divadla. O turné a plánech do budoucna jsme si povídali se zpěvákem Honzou Kalinou.

Proč jste zahájili turné k výročí právě v Chomutově?
Ten vybral náš manažer Šimon Kotek. Ale my tu hráli, už tuším, před dvěma lety, bylo to bezvadné. Na podzim jedeme na 21 štací. Máme radost, že zájem pořadatelů umožnil, že přeroste turné do jara. Vzdálenější města od Prahy jako Ostrava, Olomouc nás uvidí na jaře. Chomutov to „odnesl“, zkusili jsme to tu poprvé. Kulisárna byla bezvadná. Jsem vystudovaný výtvarník, vždy mě těší, když klub, kde hrajeme, něčím dýchá – a tenhle dýchá setsakramentsky. Vlezli jsme tam a hned jsme měli dobrou náladu. To mám rád!

Jste známí i tím, že se zaměřujete na klubové a festivalové scény.
Přesně. Přiznávám – nesnáším kulturáky. Takže to děláme dokonce tak, za což mě nemá manažer Šimon rád, že raději hraji ve městě, kde je velký zájem, dvakrát za sebou – dva dny po sobě. Tak to je třeba v Českých Budějovicích a Krumlově. Raději v menším klubu než v obrovském kulturáku. Myslím, že naše muzika se nehodí do kachlíků a do parket, ale přesně do místa, jako je tato Kulisárna v Chomutově.

Tak to musíte mít tvrdý trénink a kondičku. Vydržet hrát několik hodin, několik dnů po sobě, je „záběr“!
Jednak začínáme 21. sezonu, takže jsme se to naučili. Máme také výbornou školu z Ameriky, kde jsme byli dva měsíce a hráli 25 koncertů za sebou, bez volna. Tam se mozoly na rukách srovnaly… Člověk si musí vytvořit vnitřní řád, nesmí moc popíjet a chodit dlouho spát. Nechci, aby 3. koncert v řadě lidé odnesli tím, že jsme unavení. Každý náš koncert tak bude na 100 %. To zaručuju!

Na severu Čech jste hráli v Chomutově a pak v Ústí, teď je to Liberec. Jaký repertoár uslyší lidé, kteří se vydají na koncerty?
Chceme hrát průřez těmi 20 lety. Složili jsme asi 150 písniček a vybrali jsme ty nej, které máme rádi my i naši fanoušci. Každý koncert chceme hrát jednu, vždy jinou, novou písničku, protože děláme na novém albu. Takže budeme zkoušet, co s lidmi dělá. Jsme totiž kapela, která se živí hraním, takže pro nás jsou reakce diváků zásadní. V Chomutově jsme zahráli písničku Lustr i další nové. Máme připravených asi 35 písniček: Lidé uslyší naše známé písně Dáma s čápem, Nikdy nic nebylo, Ty vole na základní škole… Ty hlavní nejprofláklejší tam jsou a do toho úplně nové věci.

V čem tkví úspěch vašich písniček?
To je tím, že je vidět vizuálně i hudebně, že nás to baví. Nynější obsazení kapely funguje už pět let a je asi nejideálnější, co bych si mohl přát. Muzika je vždy o tom, že jedna věc jsou noty a druhá to okolo. A když je z koncertu poznat, že kapela drží pohromadě a dělá si srandu i sama ze sebe, tak pak slaví úspěch. Mám radost, že to 20 let funguje a každý rok jsme o stupínek výš. A jak se říká: Jak pomalu jdeš nahoru, tak pomalu jdeš pak dolů. Tak snad ten sešup bude i tak pozvolný (smích).

Jak daleko jste v přípravách na novou desku? Kdy zhruba vyjde?
Rád bych příští rok, asi na podzim. Rozhodli jsme se, že nebudeme dělat žádnou Best of-ku, protože mám vždy pocit, že kapela, která ji začne vydávat, vzápětí končí. Chtěl bych naopak koukat dopředu, vyvrcholení oslav 20 let by mělo být v Incheba areně v Praze 20. října. Tam uděláme záznam zvukový i obrazový, takže není vyloučeno, že bychom natočili živák.

close zoom_in Pracovní název nové desky je Včela v kalhotách, máme asi 9 písniček. Chceme jich vždy napsat strašně moc… a proto mě fascinuje, když čtu, že R.E.M. napsali 40 písniček a vybrali 12. My to děláme vždy tak, že napíšeme 12 a natočíme 12. Tak jsem si říkal, že po těch letech bychom si mohli dopřát přepych a vybírat z většího počtu. Tak uvidíme.

Na vašem posledním CD Postelový scény jsou písně především o sexu a jídle. Chtěli jste tím něco říct?
To je spíš otázka pro našeho textaře Tomáše Belka, tenorsaxofonistu, který píše veškeré texty. Naše předposlední album se jmenovalo Rozptýlení pro pozůstalé a byly zde veselé písničky o smutných věcech. Tak jsme si říkali, že přeci jen některým z nás je přes 40, tudíž že ještě poslední možnost, kdy se dá zpívat o sexu, abychom nebyli trapní, je právě tato sezona (smích). Proto jsme vydali album Postelový scény. A abychom to trošinku shodili, tak tam jsou písničky jako U nás se dojídá. Je najednou nečekaně o tom, že člověk se přejídá už od dětství a školní jídelny.

Čekali jste, že spolu vydržíte tak dlouho, že budete slavit úspěchy?
To samozřejmě ne. To je, jako když se člověk žení nebo vdává, a pak si taky neříká, jak dlouho to manželství bude fungovat. Takže z toho máme strašlivou radost, zůstali jsme z původní kapely jen tři – Tomáš Belko, tenorsaxofonista a výhradní textař, zpěvačka Jana Jelínková a já. A řekli jsme si, že jestli jeden z nás odejde, už nebude Sto zvířat. Ale zatím držíme a noví kluci, kteří nastoupili, jsou velkou energií.

Kdysi dávno jsem slyšel krásnou větu: „Dobrá kapela by měla mít srdce, mozek a ruce“. To znamená muzikanty, kteří to vymýšlí – to je mozek, ty, kteří pro to žijou – to je srdce, a muzikanty, kteří to umí zahrát. A já si myslím, že co máme to období pěti šesti let, máme prvotřídní hráče a my tři staří pardálové tomu dáváme tu pointu, takže si myslím, že to je naše síla.

V kapele máte jedinou ženu, Janu Jelínkovou. Přemýšleli jste někdy o tom přibrat další ženský hlas?
My začínali tím, a to byla má představa, že budeme mít tři holky. Dokonce jsme půl roku zkoušeli, ale pak jsme zjistili, že mít tři „baby“ je strašně těžké. Když jsme vybrali sólovou písničku pro Janu, ty ostatní holky se z toho zhroutily. Takže jsme si říkali, že to bude jednodušší takhle. A nechápu, jak to Jana s námi mohla tak dlouho vydržet, s devíti chlapy. A to jsou jen muzikanti, jinak jezdíme v patnácti (zvukař, osvětlovač, manažer…). To je zázrak, že se z toho nezbláznila, protože pochopitelně nejsme úplně nejslušnější, největší pionýři. Takže je to s námi někdy těžký, ale Jana to bravurně zvládá.