Regionální čtenáři zajisté ocení zmínku o Liberecku a Frýdlantsku. „Mé nejoblíbenější historické období je konec 19. století a začátek toho 20. V té době bylo vymyšleno už mnoho moderních vynálezů, lidé měli pocit, že lidský rozum a věda zanedlouho zvítězí, všechno bude vysvětleno a prozkoumáno a nastane zlatý věk lidstva.

Byl to věk vítězící modernity a optimismu. Na druhé straně zůstaly veškeré společenské konvence, život sešněrovaný pravidly a etiketou, zejména pro ženy, a ten rozpor mi připadá velmi zajímavý,“ řekla v rozhovoru pro Deník Lucie Hlavinková.

Nedávno se na pultech knihkupectví objevila vaše nejnovější kniha Svátek hada, která čtenáři předkládá osudy uštknuté dobou. Proč jste si zrovna vybrala toto historické období? 

K příběhu jsem se dostala shodou náhod a osobních vztahů. Můj otec se přátelí se synem Michala Hečky, veterána 2. světové války a partyzána, od kterého slyšel opravdu mnoho neuvěřitelných historek. Jeho syn četl mé knihy a líbily se mu. Společně jsme dostali nápad, že bych se mohla ujmout beletristického zpracování života jeho tatínka.

Vyslechla jsem tedy tento životní příběh, domluvili jsme se, že bude inspirací pro jednu z postav, a pak už jsem začala vymýšlet text, který se zabývá nelehkou a dost opomíjenou částí naší historie – osudy československých občanů pocházejících z Podkarpatské Rusi.

Historický román se inspiroval skutečným vyprávěním. Lze říci, kolik se toho opravdu událo a co je naopak autorská fikce?

Musím říct, že ty nejméně uvěřitelné příhody jsou všechny skutečné (úsměv). Postava Michala je z velké části založená na životním příběhu Michala Hečky, dokonce jsme se domluvili, že mu necháme toto křestní jméno. I když to bylo spíše proto, že jméno Michal bylo v té oblasti velice oblíbené a také jsem potřebovala, aby postava měla jméno české, aby v Čechách lépe zapadl mezi ostatní.

Další dvě postavy jsou také hodně inspirovány skutečnými životními osudy, ale tam už se neopírám o jednu konkrétní osobu, i když příběhy těch, co skončili v gulagu, se sobě často navzájem velice podobaly, až mě to překvapilo.

Čtenářům můžeme prozradit, že malá část děje se odehrává i na Liberecku a Frýdlantsku. Zkoumala jste, jaká situace v tomto regionu panovala v tehdejší době? 

Mám vystudovanou historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, a odtud jsem opravdu vycepovaná k úzkostlivému zacházení s historickými fakty. Už se mi mockrát stalo, že kvůli jedné větě jsem strávila třeba tři hodiny vyhledáváním, zda ji takhle můžu napsat. Takže doufám, že jsem situaci popsala správně, alespoň jsem se o to opravdu snažila.

Když zůstaneme ještě u regionu, potažmo Libereckého kraje, jaký k němu máte vztah?

Máme odsud s manželem několik hodně dobrých kamarádů, navíc každý rok v létě jezdím na dámskou jízdu do Českého ráje. Za tu dobu jsme ho pořádně prochodily. V Liberci samotném se mi moc líbí všudypřítomné rododendrony, když je jejich sezóna, město vypadá jako botanická zahrada. A několikrát jsem se účastnila Festivalu dětského čtenářství, přivádění dětí ke knihám a četbě je moje velké téma.

Jak probíhala práce na knize Svátek hada? Můžete přiblížit svůj tvůrčí proces?

Nejdříve jsem při několika setkáních se synem pana Hečky poslouchala jeho vyprávění a nahrávala. Pana Michala Hečku jsem také navštívila, doplnil mi nějaké detaily ze svého dětství, jsem moc ráda, že jsem ještě měla tu příležitost. Bohužel loni zemřel. Potom začala práce s prameny a literaturou, kdy jsem si rvala vlasy a ptala sama sebe, do čeho jsem se to vlastně pustila.

Přestože tamní lidé se nehnuli ze své chalupy, tak v průběhu mála let se ocitli v několika státních útvarech! Vykrystalizovaly mi tři typy osudů, které se mohly v té době přihodit a pak už jsem „jenom“ začala opravdu psát, i když v průběhu psaní je nutné ještě spoustu věcí průběžně dohledávat.

Svátek hada obohatil vaše historické romány. Proč jste si vybrala tento žánr?

To bude tou mojí historií a pak také proto, že já sama historické romány moc ráda čtu, baví mě i z pozice čtenáře.

Jaké historické období patří k vašim nejoblíbenějším?

Konec 19. století a začátek toho 20. V té době bylo vymyšleno už mnoho moderních vynálezů, lidé měli pocit, že lidský rozum a věda zanedlouho zvítězí, všechno bude vysvětleno a prozkoumáno a nastane zlatý věk lidstva.

Byl to věk vítězící modernity a optimismu. Na druhé straně zůstaly veškeré společenské konvence, život sešněrovaný pravidly a etiketou, zejména pro ženy, a ten rozpor mi připadá velmi zajímavý. V této době se odehrává moje kniha Apatykář.

Plánujete v tvorbě pro dospělé zůstat věrná tomuto žánru, nebo plánujete zabrousit jinam?

Zatím mám hodně námětů z historie, baví mě to, do jiných žánrů se nechystám, ale člověk nikdy neví, co všechno se může přihodit, takže nic nevylučuji.

Jste známá i autorka knih pro děti. Čím si myslíte, že se vaše tvorba liší od ostatních dětských knih?

Nedokážu úplně sama posoudit, čím se moje knížky liší, to by museli říct samotní dětští čtenáři. Snažím se psát pro současné děti, používat jejich jazyk, zabývat se tím, co je skutečně zajímá. Jezdím hodně po besedách a bavím se s dětmi, které jsou velmi otevřené. V mých knihách je také spousta zvířat, což, myslím, děti hodně baví.

Kde čerpáte témata na knížky pro děti? 

To je velmi různé, obvykle je to náhoda nebo si vzpomenu na něco z dětství mých dětí, případně svého vlastního.

Je vám bližší psaní pro děti či dospělé čtenáře? 

Psaní pro obě tyto skupiny čtenářů je velmi podobné, jen pro děti si můžu mnohem víc vymýšlet a zápletka je samozřejmě jednodušší. Ale těší mě reakce všech mých čtenářů, dostávám velmi milé maily a zprávy. Vždy mě úplně nadchne představa, že se někomu moje kniha skutečně líbila, pořád tomu nějak nemůžu věřit (smích).

Co na poli literatury považujete za svůj největší úspěch?

Samozřejmě několik ocenění, kterých se mi dostalo – výhry v literárních soutěžích, cenu Svazu knihkupců a nakladatelů a cenu Albatrosu. Ale velice mě těšila například i slova jedné paní učitelky, že měla ve třídě holčičku, která absolutně vůbec nic nečetla. Po mé besedě donutila tatínka ještě ten stejný den, aby šli do knihkupectví.

Koupili tam všechny díly Sesterstva a od té doby čte a čte. A také jsem jednou měla besedu pro teenagery (většinou mívám pro žáky prvního stupně) a usnul tam jen jeden – to se dá rozhodně také považovat za úspěch, viďte? (smích)

Máte aktuálně rozpracované, rozepsané další příběhy?

Ano, právě pracuji na další knize pro dospělé, opět to bude historický román. Ale zároveň už pomalu promýšlím dětskou knihu, nápady mi zatím nedocházejí a dokud udržím počítačovou myš v ruce, budu psát.