Molièrovy komedie nejsou pro diváky libereckého divadla neznámé. V roce 2007 uvedlo Zdravého nemocného v režii Víta Vencla a Lakomce v režii Daniela Špinara.

„Nyní obracíme vaši pozornost k autorově první slavné komedii, která však již nese všechny rysy jeho zralého díla (napsaná 1662), a ve své době i první jeho skandální komedii Škola žen. Vyčetli mu tehdy amorálnost, neúctu k náboženství, pohrdání muži; zejména někteří ctnostní muži se vztekali nad diváckým úspěchem jeho komedie, který mu později patřičně osolili. Divácký úspěch však komedie měla ohromný," řekl dramaturg činohry Martin Urban.

Muž ve středním věku, který, mistruje své okolí a všechno o ženách a manželství ví nejlépe, si vezme do hlavy, že „stvoří" dokonalou manželku podle všech dobových parametrů: stoprocentně věrnou, nenapadnutelně ctnostnou a absolutně poslušnou.

Pořídí si základní „materiál" cizí chudé dítě, mladičkou dívku, pokud možno hloupou a nehezkou. A dá se do práce.

„Autor komedii otevírá ve chvíli, kdy dívka dozrává pro manželství. Tušíte správně, že se věci sebevědomému „stvořiteli" poněkud vymknou z rukou. Zejména ve chvíli, kdy se u něj objeví mladý pohledný mladík, syn jeho starého přítele," dodal Urban.

Molière vzbudil rozruch svojí komedií v 17. století zejména tím, jak vtipně i drsně poukázal na to, že vyznávané, církví deklarované a svým způsobem vytoužené podoby manželského vztahu jsou obrázkem, který je spíše přeludem než realitou.

Jak tragicky směšní se stávají muži, kteří chtějí dosáhnout absolutní vlády a kontroly ve vztahu k ženě. Uběhlo přes 300 let, ale může někdo říci, že tento archetypální ideál zmizel z lidského podvědomí? Stále si mnozí myslí, že lze člověka „tvarovat" manipulací, izolací, nátlakem, omezováním, jakýmsi pozitivním terorem, že lze někoho vychovat pro svou potřebu. Zkrátka, že ta žena bude naším přáním a ne sama sebou. V tomhle je Molière dodnes živý a jeho komedie věčná.

Ukazuje mistrovsky, jak je vychovatel, který to myslí upřímně, sám obětí pastí, které klade, jak sám sebe odkryje, aniž to tuší, jak se jeho chovanka mění v něco, co sám nezamýšlel, naopak chtěl potřít, jak se živý člověk přirozeně vzepře vnucovanému schématu. Tohle „jak" je naplněno mistrovskými, vtipnými dialogy, promyšleně nečekanými zvraty a situacemi, gagy i jemnými tóny lidských citů. Zkrátka i po 350 letech musíme říci, že skvěle.