close info Zdroj: Deník zoom_in

„Herecká asociace tímto certifikátem potvrzuje, že Cenu Thálie v oboru činohra získala v roce 2022 Veronika Korytářová.“ Těmito slovy odtajnila herečka Veronika Khek Kubařová jméno vítězky, která si za doprovodu potlesku došla na pódium Národního divadla v Praze převzít ocenění. Oceněná Veronika Korytářová je dlouholetou členkou činoherního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci a za tu dobu ztvárnila řadu ikonických rolí. K jejím hereckým přednostem patří mimořádný smysl pro ostrý střih a ironii. „Měla jsem pocit, že mi narostla křídla a dostala jsem ohromnou chuť do další práce,“ svěřila se se svými pocity liberecká herečka v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Začněme tím nejaktuálnějším. Jste čerstvou držitelkou Ceny Thálie v kategorii Činohra - Ženský výkon. Co pro vás osobně tato cena znamená?
Dobře vím, že divadlo je nezměřitelná disciplína. Ale i navzdory tomu cítím ohromnou radost. Měla jsem velké štěstí, že hru napsal a režíroval Tomáš Dianiška, protože na jeho inscenace je dost vidět. Možná i díky tomu se činoherní komise přijela podívat. Že to nakonec dopadlo, jak to dopadlo, je prostě zázrak. Samozřejmě divadlo i herectví se dají dobře dělat i bez ocenění, ale s ním to bylo všechno na chvíli hezčí.

Vnímáte cenu jako nějakou metu ve své herecké kariéře?
Nenazvala bych to metou, ostatně nikdy jsem si takový cíl nevytyčila. Někdy slýchávám, že oceněný se do jisté míry zalekne a má dojem, že ho cena zavazuje k dalším podobným výkonům. Ale ani tak to nevnímám. Naopak! Měla jsem pocit, že mi narostla křídla a dostala jsem ohromnou chuť do další práce.

Když se vrátíme před okamžik, kdy jste cenu vyhrála, co se vám vybavilo, když se řeklo Thálie?
Poprvé jsem slovo Thálie zřejmě zaslechla na hodinách dějin divadla na konzervatoři, kde - obavám se - jsem nebyla úplně nejpozornější studentkou. Ale ano, vybavuji si, že paní profesorka o ní hovořila jako o jedné z Múz umění. Myslím, že jsem v tu chvíli řešila důležitější věci a to, jestli si Pepa všimne, že ho tajně miluji. Nevšiml.

Sošku jste získala za ztvárnění titulní role inscenace hry Tomáše Dianišky s názvem Burian, kde hrajete libereckého rodáka Vlastu Buriana. Jak moc velká výzva byla převtělit se nejen do muže, ale ještě takové ikony?
Nebudu lhát, já z toho v první chvíli měla strach. Neuměla jsem si představit, že by spojení Korytářová a Vlasta Burian mohlo fungovat. Jenže k čemu je strach dobrý, to víme všichni. K ničemu. Tak jsem ho odhodila a na první zkoušku přišla jako prázdný list papíru, bez předsudků, obav či domněnek a nechala věci, ať se dějí. A ony se děly. To zkoušení pro mě bylo výjimečně krásné. A víte co? Možná mi v tom pomohl i ten zatracený koronavirus. Tak nějak jsme tušili, že premiéru zřejmě nestihneme v řádném termínu, tudíž jsem nebyla vůbec pod tlakem. S povzdechem jsem si tehdy řekla „Bůh ví, kdy nás to pustí zahrát“ a svobodně jsem si v Burianovi poletovala.

Recenzenti oceňují, že Buriana neimitujete, ale vytváříte vlastní osobitou verzi. Jakým způsobem jste se na roli připravovala?
Samozřejmě jsem si nakoukala spousty filmů s Burianem. Koukala jsem na ty jeho laskavé oči, v knihách četla o jeho smutku, který si v životě nesl a přemýšlela nad tím, jak moc ho musela semlít křivda, která se mu udála. Taky jsem přemýšlela, co by na naše představení říkal. Jestli by nám ho dovolil hrát, jestli by za něj byl rád. Otázky zůstaly bez odpovědi…

Co bylo v rámci ztvárnění libereckého rodáka pro vás to nejtěžší?
Pro mě je vždycky nejtěžší začít. Skočit do zkoušení rovnýma nohama, nebát se chybovat, nehlídat se. No a co, že budu na zkouškách trapná, že se všechno zahodí. Důležité je projít si tu cestu k figuře, a to bez omylů nejde. A čím jsem starší, tím víc vnímám, jak jsou ty chyby důležité. Ono to nejspíš zní jako mentorování, ale právě ty omyly a slepé uličky vás dostanou dál. Protože jste si to už jednou zkusili a v příštím zkoušení se té slepé uličce vyhnete. Možná vejdete do další, do jiné, ale pořád je to proces.

V čem podle vás spočívá největší kouzlo hry Burian?
Já to slovo nemám příliš ráda, ale opravdu mě nenapadá, jak bych ho jinak opsala. Je tam zkrátka dobrá energie. Hrajeme to naplno, s láskou a spolu. Hlavně to slovo spolu bych zdůraznila. Je nám tam dohromady dobře a zdá se, že je to vidět i navenek.

Jestli se nepletu, není to vaše první mužská role, že?
Je to tak. Z nevysvětlitelných důvodů ke mně ty mužské role přicházejí. Skoro se i zdá, že mi jdou lépe než ty ženské… Ale abych to upřesnila. My jsme si, speciálně teď u Buriana, nijak nelámali hlavu s tím, že hraji muže. Ostatně, co bych měla dělat? Posadit si hlas níž, chodit jaksi obhroubleji, mužně se bít v prsa? Já nevím, ale to by bylo asi směšné. Od začátku je přece jasné, že na jevišti stojím já. Takže když to trochu přeženu, je mi jedno, jestli hraji ženu, muže nebo netopýra. Podstatné je, jestli jsem správně v situacích a jestli na jevišti vzniká pravda.

Které role vám za tu dobu přirostly nejvíce k srdci? Je nějaké představení, na které doteď vzpomínáte?
Je to taková divadelní zvláštnost, ale mnohem víc se s odstupem času vzpomíná na průšvihy. To už se tomu totiž můžete jenom zasmát, což je asi lepší než se nostalgicky dojímat, že se vám před lety něco povedlo. Svým rolím po derniéře poděkuji a nechávám je, ať se vytratí. Už se k nim nevracím. Škoda, že tento věcný postoj k věcem minulým nemám i v životě. Tam mám tendence se šťourat v tom, co bylo, proč to tak bylo, jestli to nemohlo být jinak a líp. Což je ztráta času, ale přesto se těmto myšlenkám mnohdy neubráním.

Je tu naopak nějaká divadelní role, kterou byste chtěla ztvárnit?
Vysněnou roli nemám a jsem za to ráda. Taky bych mohla celý život čekat na něco, co nikdy nepřijde. Zdá se mi lepší přijímat, co se ke mně samo dostane. Ale je pravda, že si přeji, aby práce, kterou děláme, byla smysluplná. Aby se mi čas od času přihodil ten vzácný okamžik, kdy víte, že teď je to prostě ono. Že vás najednou umění a tvorba přesahuje. A prostě jenom je.

Můžete přiblížit svou cestu na divadelní prkna? Toužila jste se stát herečkou už od dětství?
Nikdy jsem nechodila do dramatického kroužku, v recitační soutěži jsem pravidelně vypadla už v třídním kole. Přesto jsem byla přesvědčená, že bych na jevišti mohla být šťastná. Aniž bych věděla, jak se stát herečkou a co to obnáší, podvědomě jsem po tom toužila. Základní školu jsem končila v roce 1997, tehdy nebylo běžné sednout si k počítači a na internetu si vyhledat školy a možnosti, jak se k divadlu dostat. Přesto jsem si k němu cestu našla. Nebo snad ono ke mně? Každopádně jsem přes všechny pochybnosti, jestli jsem na svém místě správně, přes propady a neúspěchy, opravdu nikdy svého rozhodnutí doopravdy nelitovala. Jsem vděčná, že mohu do divadla chodit služebním vchodem.

Máte nějaké herecké vzory?
Nemám. Ale existuje spousta herců a hereček, které obdivuji a s úžasem pozoruji, co všechno dokážou. Vzor chápu jako jakousi ideální předlohu, kterou chcete co nejvěrněji napodobit, co nejvíc se jí přiblížit, a to v herectví, nebo snad v umění obecně, nevnímám jako extra žádoucí. Proto taky nemám moc ráda, když režisér předehrává. Pak mám dojem, že svou postavu nehledám, ale jen se snažím zopakovat, co mi bylo ukázáno. Netvrdím, že je to takto vždycky špatně, ale každopádně to není tak zábavné.

Někteří divadelní herci se nechají zlákat kamerou. Nemáte podobnou touhu postavit se před filmovou či seriálovou kameru?
Touhu bych snad i měla. Lákala by mě spousta možností, které naše povolání nabízí. Rozhlas, dabing, načítání audioknih, příprava budoucích adeptů na herectví k přijímacím zkouškám, moderování, koneckonců i filmová nebo televizní tvorba. Je toho tolik! Faktem ale je, že mi nikdo nic z toho nenabídl. A já se tak stydím zaklepat na dveře a zeptat se, jestli by se mnou nechtěli spolupracovat! Ale když už se něco namane, s vděčností to přijímám. Ráda přečtu něco pro knihovnu nebo na nějakém festivalu, baví mě zkoumat, jestli obstojím v něčem novém. Často taky zjistím, že ne, což není úplně příjemné, ale je to součást procesu, jak jsem o tom mluvila výše. Je to jako rozhodnutí, jestli budete každý rok jezdit na dovolenou na stejné místo, kde je to bezkonkurenční, nebo to risknete a pojedete někam, kde to možná bude stát za nic, ale aspoň jste to zkusil.

Ovlivnilo nějakým způsobem mateřství vaše hraní?
Troufám si říct, že ano, že to mou práci skutečně ovlivnilo. Narození dítěte je velká věc. A každá velká věc vás nějak formuje a uvnitř přeskládá. A to pak prosakuje do toho, co děláte. Ono to zní tak vzletně, ale věřte mi, že na jevišti je znát, jestli herec klouže po povrchu, nebo se pustí do hloubky, nad čím přemýšlí a jestli vůbec přemýšlí. Ach jo, už zase mentoruji…

Připravujete se vedle mateřství na nějaké další nové projekty?
Ráda bych. Když budeme doma všichni zdraví, tak určitě. Jen bych nechtěla, aby to vyznělo, že doma nejsem spokojená. Víte, když se teď projíždím s kočárkem a dívám se, jak začíná padat listí a najdu v trávě zatoulaný kaštan a pak se to moje mrně na mě usměje, říkám si, že jsem neuvěřitelně obdarovaná a šťastná ženská.