V červenci jste vydal básnickou audio sbírku nazvanou Střeček, v srpnu jste ji křtili. Myslíte, že je to jedna z cest, jak dostat poezii víc mezi lidi?
Texty jsou moje a vydali jsme je pod hlavičkou Veselá Trdla jako náš první nakladatelský počin. Lidé stále říkají, že nemají na nic čas, nic nestíhají a po knize sáhnou málokdy, natož pak po knize poezie. Řekl jsem si, že to uděláme jako audio knížku, protože si ji mohou pustit třeba do sluchátek při běhání nebo v autě. Nemusí otvírat knihu, nic nosit, dostane se k nim mé dílo snadněji. Mám pocit, potvrzený například z autorských čtení, že když je u básně slyšet i přednes, je to někdy lepší. Báseň to někam posune, získá nový význam. Jde o lepší kontakt se čtenářem, dílo je jinak vnímané.

Vydali jste to vlastními náklady, takříkajíc na koleni?
Je jen padesát kusů, limitovaná edice. Každý obal cédéčka je dělaný linorytem. Matrice linorytu se přibližně po padesáti kusech opotřebuje a už se z ní nedá moc dobře tisknout znova, i proto jich je padesát a víc už ne.

Co na audio sbírce lidé uslyší? Psal jste básně přímo pro ni?
Je to výběr básní z posledního roku. Většinou vše, co napíšu, zveřejním na facebooku, lidé je mohou znát. Celkem jich je třicet. Nerad se bavím o obsahu. Lidé si představují pod označením poezie různé věci, něco nudného, něco ze školy, někdo si představuje pána v manšestrovém saku, co něco hrozně nudně přednáší. Někdo moji poezii nazval, že je postangažovaná, jeden z kamarádů mi zase řekl, že jde o ČTK s metaforou. Výklady jsou různé. Já mám rád básně, které jsou odžité, odpité, odhulené. Je v nich cítit život, autor nebo spíš lyrický subjekt, který vypráví báseň. Není to nic akademického, není to experiment. Mám rád, když je to takové od podlahy.

Jak nápad na báseň přichází? Je k tomu potřeba nějaké zvláštní klima, prostředí?
Mě napadá něco furt, není to tak, že bych někde koukal do červánků a hledal inspiraci. Jedu třeba v tramvaji a něco mě napadne, tak si to hned napíšu. Dnes do mobilního telefonu, dříve jsem si to psal do deníku, ale potom to po sobě nepřečetl. Nebo si nápady rovnou nahrávám. Vypadám při tom, že si mluvím sám pro sebe, ale já si nahrávám do diktafonu. Nejlepší věci vznikají spontánně, nestává se to úplně často, ale je nejlepší, když to napíšu úplně celé z „voleje“.

Jaké máte ohlasy nejen na audio Střečka, ale i na poezii obecně?
Na audio sbírku vesměs pozitivní, protože ji mají většinou lidé, kteří mě znají. Já se snažím číst poezii nejen v místech, kde se to hodí, jako jsou knihovny nebo literární kavárny. Ale četl jsem i v hospodě, v non-stopu, na nádraží, četli jsme z okna. Lidé nepřijdou za poezií, poezie musí přijít za nimi. Já mám rád čtení na různých místech, kde by to člověk nečekal. Pokaždé se tam totiž najde alespoň jeden člověk, kterého to nějakým způsobem zaujme.

Básník pod oknem
Básník pod oknem. Poezie a výstava zpestřily libereckou ulici

Co vaše slavné čtení z okna? Toho si všimlo v Liberci hodně lidí?
Ano, to bylo na konci ledna minulého roku, když byl na ulicích sníh. Bylo to v období tvrdého lockdownu, a nám chyběly živé kulturní akce. Řekli jsme si, že každý měsíc budeme dělat živou akci, aniž bychom porušili nějaká protipandemická nařízení. Dělali jsme původně online čtení, ale to člověka omrzí a chybí při tom kontakt s publikem, je daleko lepší, když lidi reagují. Koupili jsme si proto přenosný reproduktor a mikrofon, pod naším bytem korzovalo asi deset lidí a my dělali autorské čtení z okna. Přišli lidé, co nás znali, zastavovali se ale i kolemjdoucí. Chtěli jsme v tom nějakým způsobem pokračovat. Když jsme vydali almanach z 1. ročníku 1. libereckého festivalu poezie, chytli jsme zrovna covid. Měli jsme přitom domluvený křest, a tak jsme ho také dělali z okna, létaly z něj i slavnostní konfety.

Festival už má za sebou druhý ročník, co dalšího ještě děláte pod značkou Veselá Trdla?
Takhle na první dobrou mě napadá, že jsme ještě v pandemii dělali akci První jarní zápichy. Šli jsme do parku, zabodli jsme tam moje verše na pletacích jehlicích a lidé si je mohli přečíst. Kupodivu nikdo žádnou neodnesl, jen to lidé různě přemístili. Chtěl jsem také jezdit v kočáře taženém koňmi po ulici a číst básně, ale zjistil jsem, že je to docela drahé. Ještě mě napadlo oslovit supermarkety, kam se mohlo chodit i za pandemie a číst třeba u rohlíků. Ale k tomu nakonec nedošlo.

Martin Trdla a Olga Veselá.
Básníci nejsou mimozemšťané. O tom se snaží přesvědčit liberecké duo

Dalším vaším počinem jsou Párky. Setkání nebo pořad, který máte jednou za dva měsíce v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích.
Jmenuje se to Párky, jako že dvojice, pár. Je to vždy 22. jednou za dva měsíce a zveme vždycky dva hosty. My dva jsme moderátoři. Původně jsme chtěli, aby hosty byli básníci, ale nakonec jsme si řekli, že u kultury sice zůstaneme, ale zveme si zajímavé lidi z různých oborů. Měli jsme tam například filozofa Ivana Chvatíka, který zachránil archiv Jana Patočky, nebo Janu Máchalovou, což je módní teoretička. Měli jsme tam samozřejmě i básníky, Simonu Martínkovou nebo Josefa Kučeru, ale i amatérského mykologa, který zkoumá německý dialekt „paurisch“. Další Párky proběhnou 22. října a hosty budou Ida Chuchlíková, architektka z Jablonce a liberecký básník Julius Benko.

Je těžké dostat se s básněmi k vydávání knih, na stránky literárních časopisů? Básníků je asi poměrně hodně.
Básníků je hodně, těch dobrých o něco méně. Je to těžké ze začátku, protože když už máte jméno, není to tak složité. Člověk musí být hodně trpělivý, něco někam pošle a až za rok se teprve někdo ozve. To samé je s knížkami. Doporučuji každému, aby si to zkusil. Protože je lepší vydat knihu touto cestou, než když vychází spousta knížek bez redakcí a bez editorů a bohužel to je potom na výsledku znát. Sám jsem knihu vydal loni, jmenuje se Průběžná zpráva o stavu území a trvalo mi dva roky, než jsem našel redaktora a dostal se k vydání. Psaní básní není ale žádný závod. Nyní budu pracovat na nové knížce, texty už připravené mám. Pošlu je redaktorovi, budeme na tom třeba půl roku pracovat a nebude mě tlačit termín.

Jste také předsedou Libereckého autorského kruhu, čím se aktuálně zabývá?
Vychází z původního Kruhu autorů Liberecka. Chtěli jsme vycházet z toho starého, ale zároveň, aby to mělo nový nátěr. Takže z KALu se stal LAK. Pořádáme různá čtení, ale máme tam i hudbu nebo výtvarníky, nechceme se soustředit jen na literáty. Převzali jsme redakci části časopisu Světlik vydávaného krajskou knihovnou. Snažili jsme se nalákat i mladší generace, například v rubrice Světlonoši objevuji nezavedené básníky. Nyní připravujeme ve spolupráci s Euroregionem Nisa česko-polskou čítanku, která vyjde v březnu. Budou v ní autoři z Polska a Česka v a jejich texty v zrcadlových překladech. Před lety KAL vydal česko-německou čítanku, na kterou chceme navázat, protože Poláci byli takoví opomíjení.

Martin Trdla (*1985) se narodil v Jablonci nad Nisou a v současnosti žije v sousedním Liberci. Vydal básnickou sbírku Průběžná zpráva o stavu území (Petr Štengl, 2021) a audio sbírku poezie Střeček (Veselá Trdla, 2022). Editorsky sestavil a upravil almanach Básníci nejsou mimozemšťané (Nakladatelství Bor, 2021). Několik jeho textů bylo přeloženo do němčiny a vyšlo ve sborníku Krajina našich slov / Landschaft unserer Worte (Euroregion Nisa a KAL, 2019). Poezii mimo to publikoval v řadě nejen literárních periodik, namátkou: Tvar, Protimluv, Pandora, A2, Literarni.cz, Nedělní chvilka poezie, Texty, Partonyma, Aluze, Reflex, Lidové noviny, Český rozhlas Vltava či magazín Ego! Hospodářských novin. Zastoupen je i v několika sbornících literárních soutěží, jichž se úspěšně zúčastnil, například Literární cena Vladimíra Vokolka (uznání poroty 2016 a 2. místo 2017) nebo Hořovice Václava Hraběte, kde získal Zvláštní cenu časopisu Host v roce 2006. S partnerským a tvůrčím duem Veselá Trdla autor založil a pořádá literární bienále 1. liberecký festival poezie a řadu dalších, nejen literárních akcí. Mimo to je Trdla spoluzakladatelem a předsedou Libereckého autorského kruhu (LAK), se kterým se kromě pořádání kulturních akcí podílí na vydávání literárního čtvrtletníku Světlik, kde má mimo jiné na starosti pravidelnou rubriku Světlonoši, v níž představuje méně zavedené básníky a básnířky nejen z regionu.