To, co diváci očekávají, to v případě novinky otce a syna Svěrákových dostanou. Idylický pohled na nelehké časy, ze kterého nijak zásadně nemrazí a na který se v kině dobře dívá. Asi jako když starý člověk vzpomíná a vytěsňuje to ošklivé. Ne že by ve filmu odehrávajícím se v protektorátu a konci války a natočeném podle stejnojmenné knihy Zdeňka Svěráka chyběly smutné scény. Ale až na výjimky jsou líčeny jaksi zpovzdálí, jakoby přes tlusté sklo, nahlížené očima dítěte. Vlastně šťastný koncept, který tvůrcům umožňuje onu laskavost, aniž by urazili.

Dějově předchází film Obecné škole, respektive zachycuje období, kdy se rodina malého Edy (rozuměj Zdeňka Svěráka) stěhuje z Prahy na venkov. Tady hlavní hrdina prožívá svá klukovská dobrodružství napojená na válku, na kterou si s místní partou v roztomilém bunkru zbudovaném v hromadě pohřebních věnců hraje, ale která se v některých scénách promítá i do jeho reálného života. Díky této optice vnímáme protektorát jen zdáli - ať je to psík odmrštěný dveřmi gestapáckého vozu, jenž odváží jeho páníčka, obsazení školy a vojenské výjevy či tragické finále rodinného „hříšníka“, tatínkova bratra překřtěného na „Vlka“.

Jan Svěrák v Olomouci
Byl jsem si jistý, že by z toho mohl být hezký film, říká Jan Svěrák

Odstupu od dospěláckého světa a válečných událostí dociluje Jan Svěrák mimo jiné scénami ztělesňujícími na plátně Edovy představy, jež vycházejí z některých dobových rodokapsů. Problém je v tom, že se na plátně zjevují nečekaně a v celkovém kontextu působí trochu zmatečně. Charaktery jednotlivých postav naopak líčí tvůrci až otrocky – věčně laskavá maminka, cholerický a slabošský tatínek, přísný dědeček, ukřičená teta s místním nářečím. Jedinou figurou vybočující sympaticky z této prvoplánové sešlosti je zmíněný „Vlk“, černá ovce rodiny, kterého Oldřich Kaiser uchránil od černobílé škatulky.

Nejvěrohodněji tak vyznívají pasáže, jež popisují rodinné vztahy čistě, bez vizuálních obezliček, vysvětlivek a selankovité stylizace zalité sluncem. Kontakty Edy a posléze i jeho maminky s „Vlkem“ u vody beze slov nebo finální pohřeb, kde se lámou rodinné charaktery, působí ve filmu nejčistěji. Určitě více než maminka zpívající před holubníkem a řečnící didakticky o tom, jak se holoubci mají rádi. Dobré jsou i chlapecké scény včetně vyloučení „zrádce“ (byť třeba Karel Smyczek znázornil obdobná dětská přátelství v televizní sérii Bylo nás pět přesvědčivěji). Jednoznačně nejlepší je z této party Alois Grec (Eda), u nějž se nejvíce ukazuje, jak dobře si umí Jan Svěrák vybrat malé představitele a pracovat s nimi.

Tereza Voříšková a Jan Svěrák při představení filmu Po strništi bos 8. srpna 2017 v Ostravě.
Režisér Jan Svěrák: Při natáčení si nevymýšlím na tátu žádné blbosti…

V této linii je snímek nejcennější – protože líčí zrání chlapecké kuráže (symbolická chůze „strništěm bos“), hrdosti a cti, jež se v závěru vymezí proti otci i dědovi. Jestli někde Svěrákových film přesahuje rodinnou selanku v protektorátu, tak právě tady, kde se potkává typická česká zbabělost s nenápadným mladickým vzdorem. Spolu s vynikající kameramanskou prací Vladimíra Smutného těšící se z proměn krajiny v ročních obdobích a hudbou Michala Novinského nabízí Po strništi bos příjemnou retro podívanou. Takovou, která neurazí, ale také nepřekvapí. Nastal čas, kdy by bylo fajn opustit bezpečí „obecných škol“ tatínků a vydat se strništěm bos vstříc světům vlastním.

Hradiště v rámci programu 43. Letní filmové školy navštívil také Jan Svěrák.
Jan Svěrák: Jeden z mých prvních filmů byl o černochovi na Moravě