Premiéru jedné z vůbec nejúspěšnějších a nejoblíbenějších světových operet Veselá vdova má za sebou Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Slavné dílo rakousko – uherského skladatele a dirigenta Franze Lehára, které od minulého týdne zařadila zdejší scéna do svého programu, budou moci diváci opětně zhlédnout 7. a 14. června.

Režisér v roli barona

Bez zajímavosti však určitě není ani fakt, že jeho režisérem je známý operetní, operní a muzikálový zpěvák Jan Ježek. V případě liberecké inscenace se jedná o jeho teprve druhou režisérskou zkušenost - svůj debut si před lety rovněž s Veselou vdovou odbyl na scéně Moravského divadla v Olomouci. O to výraznější je však jeho podíl na libereckém představení. Kromě režie se v něm totiž v alternaci s Oldřichem Křížem zhostil i jedné z rolí – v akci přímo na pódiu ho můžete zhlédnout v roli velvyslance barona Mirko Zety. Lepší podnět k rozhovoru na počest Veselé vdovy bychom těžko našli:

Jste režisérem představení, ale současně v něm také sám aktivně hrajete a zpíváte. Co je pro vás náročnější?
Zcela jistě režijní práce. Ano, jak se o mně ví, stále se ještě živím krkem, rovněž zpívám, a právě proto také účinkuji ve Veselé vdově v roli barona Zety. Důvod je dnes už ale vlastně docela pragmatický. Využívám tím svých zkušeností zpěváka a herce, který se na divadle pohybuje třicet tři let. Řadu rolí jak v opeře, tak v operetě, a v nichž posléze vedu herce jako režisér, si sám takzvaně přezpívávám.

Lze to vnímat třeba i jako motivaci mladým hercům, aby neváhali projít si divadlem nebo svým žánrem zevrubně a osahat si vše, co je třeba ke sbírání co nejvíce zkušeností?
Přesně tak. Snažím se, aby ti mladí, kteří začínají v tomto oboru, se s ním opravdu seznámili po všech stránkách. Třebaže dělám jak operetu, tak i muzikál, dobře vím, že opereta je specifický žánr a lidé v něm musí být vybaveni pro to, aby ovládali současně zpěv, herectví i tanec.

Nejslavnější opereta na světě

Čím je vlastně opereta Veselá vdova tak výjimečná a proč se ve svém žánru stala jednou z těch vůbec nejslavnějších na světě?
Ano, pokud i moje znalosti odpovídají souvislostem, tak Veselá vdova a Netopýr jsou dvě nejhranější operety na světě. A u té první, soudím, je tomu tak proto, že podobně jako zmíněný Netopýr nebo třeba Cikánský baron spadá mezi ty, které mají kvalitní repertoár. A to je jejich výrazná přednost i oproti jiným, ač třeba hudebně stejně zdařilým dílům. Po této stránce je Veselá vdova takřka dokonalá. I diváci, kteří se o operetu nezajímají, nebo na tuto hru přijdou poprvé, si často ani neuvědomují, že její melodie tak dobře znají. Ať poslouchají kteroukoliv z nich od prvního skladby po finále, velmi často a nebo dokonce ve všech případech si řeknou – aha, vždyť tohle já vlastně znám. Neboť ta hudební čísla jsou známá i sama o sobě, strhávají jak diváka v sále, tak lezou pod kůži i běžnému posluchači. A to je, alespoň si to myslím, obrovská výhoda.

Žánr, který má lehce nakopnuto

Jaké je tedy provedení vaší inscenace této operety, potažmo co od ní mohou diváci dalších představení očekávat?
Když bych to měl říci jednoduše, tak klasické. Zastávám totiž názor, který mě pojí i s kolegy režiséry Ševčíkem nebo Sokolovským, s nimiž jsem navíc tento typ inscenací v minulosti dělal. A za těch 33 let u divadla jsem poznal jednu zásadní věc. To, jak například opera snese nejeden experiment nebo ji lze ovlivnit určitým, diametrálně odlišným názorem a na jeho základě se dá inscenovat v rozličných a někdy až kontroverzních podobách, tak klasická opereta tohle opravdu nemá ráda, vlastně lze říct, že to vůbec nesnese. A to z jednoho prostého důvodu. Už ve svém obvyklém provedení se hraje v běžné nadsázce, neboli když to dáme do uvozovek, pak už má vlastně v tomto směru takříkajíc lehce nakopnuto. Když byste se jí ale pokusil nakopnout dvakrát, přestane to být vtipné a milé. Proto se už od chvíle, kdy jsem Veselou vdovu režíroval třeba v olomouckém divadle, snažím se, abychom to hráli prostě normálně. K tomu jsem sólisty vedl i zde, zejména po textové stránce, a tedy tak, aby dialogy byly vedeny přirozeně, a ne tak, jak jsme kolikrát svědky v jiných divadlech, kdy se jen odmluví, jako kdyby si tvůrci říkali: Tak a teď už zase rychle pojďme zpívat ty oblíbené písně.

Rozuměl jste si v tomto ohledu se svým spolupracovníky?
Velmi dobře. Jak s choreografem, tak i scénografem panem Zavarským nebo dirigentem Františkem Babickým byla spolupráce vynikající. Snažil jsem se již od počátků, abychom fungovali jako tým, protože sám nemám rád často ten zavedený, ale podle mě nešťastný úzus, kdy k sobě režisér nikoho nepřipustí a někdy v takových případech nefunguje ani ten základní tandem s dirigentem. Navíc nám vyšla i volba na kostyméra pana Jelínka, jehož přínos byl úplně suprový!

„Pokleslý“ vzor profesionálů

Už jste to vlastně trochu naťuknul neboli nepřímo poukázal na to, že ten vztah opera – opereta bývá vůči té druhé straně trochu nevděčný. Jinými slovy, máme teď na mysli, že opereta ve srovnání s operou bývá někdy vnímána jako pokleslý žánr. Jak vidíte tohle srovnání vy osobně?
Jak jsem naznačil, disponovanost operetních aktérů musí být všestranná, a tím je tento žánr naopak velmi náročný. Když jsem před nějakými patnácti lety šéfoval souboru v Plzni, který dělal jak operetu, tak muzikál, v její umělecké radě seděla paní herečka Jiřina Jirásková. Jednou mezi ní a dalším členem rady, který byl výrazným zastáncem moderní opery, došlo k poměrně razantní výměně názorů. Její oponent se po vzoru vaší otázky netajil k tomuto žánru jistou averzí, ale ona mu na to řekla úplně jednoduchou věc: „Vy si, pane kolego, nedovedete vůbec představit, jak obtížná je klasická opereta. Kdybych se ještě jednou narodila, pak bych si přála být operetní subretou.“ A já bych slova této velmi zkušené herečky a umělkyně jen podtrhl. Za dobu, co jsem u divadla, jsem totiž poznal řadu činoherců i operních zpěváků, kteří když přišli hostovat do operety, jen zůstali koukat s otevřenými ústy, co se po nich vyžadovalo. Mimo jejich obor pro ně bylo náhle velmi obtížné současně zatancovat, zpívat i hovořit a všechno to ještě spojit tak, aby mezi všemi těmito rovinami plynule přecházely z jedné do druhé a zase nazpět a tak, aby to na diváka nepůsobilo nějak zlomově, nárazově či nepřirozeně.

Když si profesoři zpívají jen to svoje

Domníváte se, že leccos z toho může mít svůj původ i v nedostatečné přípravě a nebo třeba jen určité nevyváženosti výuky na uměleckých školách?
Vnímal jsem jako velkou chybu skutečnost, že byla kdysi na uměleckých školách zrušena operetní specializace, a pro změnu zase uvítal, že například současné vedení pražské konzervatoře se snaží tuto situaci změnit. Občas bývám přítomen konkurzům pro Karlínské divadlo a zažil jsem nejednou inscenátory, kteří si mysleli, jak snadno vyberou pro svoje představení hlavní aktéry. Brzy ale s údivem zjišťovali, že není z čeho, protože mladí herci k tomu od určité doby nebyli vychováváni. Ještě před časem měli dokonce takové pedagogy, kteří je od toho záměrně zrazovali.

Tušíte proč?
Troufám si tvrdit, že často i z obyčejného komplexu. Někteří vyučující, kteří měli za sebou divadelní, praxi si totiž sami v tomto žánru takříkajíc lidově řečeno namleli hubu. Prostě – se svými schopnostmi v něm nepochodili, jako profesionálové selhali, a na tom základě pak vedli i svoje žáky. A to je samozřejmě velmi špatně.
Jsem totiž přesvědčený, že i opernímu tenorovi nebo operní zpěvačce se praxe v operetě může naopak více než hodit. Naučí se totiž jak hrát divadlo, vést dialog, a to jak během zpívání, tak mluveného slova, protože i oni se nakonec všichni setkávají ve svém žánru třeba s komickou operou nebo recitativem.

Znáte příklad nějakého výrazného pěvce, u něhož tato zkušenost platí?
Samozřejmě, a to dokonce u jednoho z těch největších, jakým je nepochybně Placido Domino. Tento španělský bard je totiž odkojený tamní salsuelou, což je vlastně svým způsobem španělská opereta pouze s tím rozdílem od naší, že se vyznačuje velmi náročnými pěveckými party.

Vzal bych si tě i za padesát milionů…

Dobře. A co si myslíte o hlavním tématu Veselé vdovy. Láska, nebo peníze? Pokud můžeme naše povídání trochu odlehčit, jak byste to viděl?
Pokud bych měl volit nějaký symbolický závěr, pak gróf Danilo Danilovitsch tam říká velmi konkrétní a krásnou věc: „Hano, já bych si tě vzal, i kdybys těch milionů měla třeba padesát!“ To myslím vystihuje všechno… (smích)

Kdo byl Franz Lehár a jaký okamžik mu přinesl triumf

Rakousko–Uhersko, Liberec – Skladatel a dirigent Franz Lehár byl předním operetním tvůrcem 20. století. Právě jeho zásluhou se tento žánr, skomírající po obrovském rozmachu v 70. letech 19. století, opět narodil.

Od pluku k pluku, z Moravy do Vídně…

Lehárova rodina pocházela původně z tehdejších východních Sudet, tedy z dnešní severní Moravy, případně Slezska. Lehárův otec, taktéž Franz, získal hudební vzdělání ve Šternberku.

Působil jako hornista v Divadle na Vídeňce a poté téměř 40 let jako vojenský kapelník a skladatel tanců a pochodů. V roce 1869 si vzal Christinu Neubrandt a v následujících letech spolu prošli několik maďarských posádkových měst. Mateřskou řečí jejich dětí byla maďarština.

V roce 1880 otcův regiment přesídlil do Budapešti, ale mladý, tehdy desetiletý Franz byl poslán do Šternberka, aby se zdokonalil v němčině. Jeho strýc byl místní hudební ředitel.

Desetiletý virtuóz lázeňské kapely

Během letních prázdnin hrál klouček na housle ve strýcově lázeňském orchestru ve Velkých Losinách a ve dvanácti letech byl přijat na Pražskou konzervatoř na obor housle k tehdejšímu řediteli Antonínu Benewitzovi. Kromě hry na housle studoval Lehár teorii u Antona Foerstera, chodil však také na soukromé hodiny skladby ke Zdeňku Fibichovi. O jeho talentu se příznivě vyjadřoval i Antonín Dvořák. Z Prahy tak Lehár odcházel jako vynikající houslista a mimořádně řemeslně vybavený komponista.

Na podzim roku 1888 se osmnáctiletý Franz stal houslistou v divadelním orchestru v městečku Barmen-Elberfeld (dnes část Wuppertalu), ale krátce na to byl povolán do armády. Vstoupil do kapely 50. pěšího pluku, kterou řídil jeho otec. Ovšem již v roce 1890 se stal sám kapelníkem, a to u 25. pěšího pluku v Lučenci a později u námořních jednotek v Pule.

Pochodem a tancem vstříc velké scéně

Na všech těchto postech se kromě dirigování věnoval také kompozici – nejčastěji šlo přirozeně o pochody a tance, ale Lehár se snažil též o jevištní díla. Kapelnického postu se poprvé vzdal v roce 1896, kdy měla v Lipsku premiéra jeho opera Kukuška, ale po jejím neúspěchu byl z finančních důvodů donucen se do armády vrátit. Stal se kapelníkem 87. pěšího pluku v Terstu a poté, co jeho otec odešel do důchodu, nastoupil na jeho místo u pluku v Budapešti. Jeho posledním vojenským působištěm byl 26. pěší pluk, se kterým se dostal do Vídně. V hlavním městě monarchie slavil úspěch se svými valčíky a v roce 1902 definitivně opustil armádu. Dirigoval v letním divadle v Prátru a poté v Divadle na Vídeňce – tam, kde začínal své muzikantské působení jeho otec.

Z propadliště až k životnímu úspěchu

Ve Vídni začaly být také uváděny jeho operety – ve dvou letech hned čtyři: Vídeňské ženy, Dráteník, Božský manžel a Manželství z žertu. Úspěch zaznamenal pouze Dráteník, ostatní propadly. Poté však nastal zřejmě nejdůležitější okamžik Lehárovy kariéry – uznávaný operetní skladatel Richard Heuberger odmítl libreto Victora Léona a Leo Steina a pánové ho tedy nabídli mladému, nepříliš známému Lehárovi. Opereta s názvem Veselá vdova pak měla premiéru 30. prosince 1905 v Divadle na Vídeňce a znamenala pro Lehára životní úspěch.

A hudební odborníci se i dnes shodují, že v případě Veselé vdovy máme tu čest s dílem svrchovaného mistrovství. Snad v žádné jiné operetě se tolik neprojevila mnohostrannost Lehárovy skladatelské invence a jeho nechuť k přežívajícím operetním stereotypům. Jeho snahou bylo naplnit příběhy, v nichž se velké city mísily s vtipnými scénami, promyšlenou hrou. S nadsázkou by se dalo i říci, že Vídeň čekala na novou operetní éru. A v dílech Franze Lehára se jí dočkala.