„Co poskytne dětem a mladým lidem skauting? Především vás navrátí přírodě a pročistí vztahy. Vaše kontakty s lidmi i kamarády se stanou mnohem opravdovějšími a pevnějšími. Mnohá přátelství, které jsem ve skautu získal, přetrvaly sedmdesát let. Ale hlavně – řada lidí si chce plnit svoje sny. Ne vždy si ale uvědomují, že k jejich dosažení nestačí jen talent. Potřebují také najít disciplínu a řád. Ne však vynucený, ale vědomý, s nímž současně přijmou i plnou zodpovědnost za svůj život. A skauting je právě tím, co je k tomu vede,“ říká Miloš Zapletal.

Miloši Formane, stůj zpříma!

Jeden z nejznámějších českých spisovatelů pro mládež má pro svá slova plné opodstatnění. Ve svém životě byl vystaven řadě tvrdých zkoušek i pokušení, ale jeho charakter vždy obstál. Důkaz o tom podává i aktuální kniha ZET: Pět životů, kterou o jeho životním příběhu vyšla pod křídly Univerzity Palackého v Olomouci. Její název je symbolický, neboť jak Miloš Zapletal podotýká, přesně tak by pojmenoval své zlomové etapy od samých začátků až po současnost, ve které platí za žijícího klasika svého žánru.

V každém období zažil něco jiného, ale na události vesměs vždy reagoval kombinací cti a zdravého rozumu. Na dlouhá léta však pro něho byla určující motivací pro hledání svého životního stylu atmosféra ve společnosti. Třebaže jeho rodiče příslušeli k dělnické třídě, poučen Šaldovými zápisky Ve věku železa a ohně i zážitky, které bezprostředně sledoval ve svém okolí, se s budováním šťastných zítřků podle stalinských ideí rozešel už záhy.

Odříznut od možnosti veřejného rozvoje skautingu tak na čas zakotvil na pražské AMU jako učitel tělocviku. Zde mohl nejenom zužitkovat mnohé, co si v předcházejících letech osvojil, ale v neposlední řadě se také dostal do pozoruhodné společnosti. Jeho žáky zde totiž byl pozdější mistři nové vlny jako například režiséři Miloš Forman, Hynek Bočan nebo Jaromil Jireš.

„Naučili jsme je všechny možný sporty a hráli společně třeba basket. Kromě toho jsme pak pro změnu se studenty z uměleckoprůmyslové školy také jezdili na slovenskou Velkou Fatru, kde si nejprve půl dne malovali a pak s námi chodili po hřebenech nebo sjížděli Váh,“ ohlíží se Miloš Zapletal za minulostí a poprvé s jistým sentimentem.

Gándhí a Franklin jako vzor

V té době se totiž zdálo, že politická situace by přece jenom mohla zaznamenat obrat k lepšímu. Jenže o tom, jak propastný rozdíl je mezi jeho pohledem na svět a rozvrstvením společnosti, mu opět potvrdil průběh a důsledky povstání v Maďarsku. „Zkrátka jsem svým nadřízeným řekl, že už jim nebudu dělat kašpárky. Chodit s nimi na první máj nebo si nechat nadávat za to, že v listopadu při oslavách velké říjnové revoluce nejásám? Tak jsem to riskl a dal výpověď.“

Čekalo na něho sedm let, v nichž by si jiní mohli připadat jako ve vzduchoprázdnu. Volil však jiný přístup. Následoval svoje ideály, a nejenom ty skautské. „Pro mě byl celoživotním vzorem Gándhí. Obdivoval jsem ho za to, že se jako právník dokázal vzdát bohaté jihoafrické klientely, aby se mohl věnovat tomu, čemu si přál se věnovat, třebaže mu na týden zůstaly dvě libry. To byl první impulz. A pak jsem si také vštípil do paměti slova Benjamina Franklina z jeho první knížky, že každý ušetřený dolar se rovná dolaru, který člověk vydělá. Řekl jsem si, že budu žít tak, abych si nekupoval volný čas za peníze, které nevydělám.“

Svoboda na volné noze

Miloš Zapletal se vzdal kariérní jistoty, ale tím spíše objevil něco, co mnohým bylo a dokonce i dodnes zůstává zapovězeno – svobodu. „Když byl krásný den, mohl jsem vyrazit třeba na běžky a na nich dojet až do Pece pod Sněžkou. Zbytečně neutrácel, ale šetřil. Našel způsob jak například honoráře za knížky zúročit tak, aby mu vydržely co nejdéle.

„Ne vždy to bylo snadné, neboť než se kniha od předání rukopisu dostala do tisku, trvalo to někdy tři až čtyři roky. Ale když jsem měl štěstí a vyšla ve větším nákladu, měl jsem vyděláno na dost dopředu. Mnozí třeba namítali, proč si nekoupím auto, ale já jsem taková vydání neuznával. Pokud bych se k nim snížil, musel bych dříve či později zase nastoupit někam do práce a tím bych přišel o svou nezávislost.“

Princip kosmu je hra

V šedesátých letech se Miloš Zapletal jako autor soustředil především na encyklopedické sbírky her v přírodě či terénu ze své celoživotní sbírky, která už dnes nenachází konkurenci. Ve svém zájmu o ně šel tak daleko, že je studoval i prostřednictvím etnografické literatury, nebo antropologických či národopisných oddělení muzeí z celého světa. „V té době jsem pochopitelně jezdit do světa nemohl, ale fungovala tehdy výpůjční služba titulů ze zahraničních knihoven. Stačilo mít jen dobrého známého v nějaké redakci. A také u nás pobývalo hodně studentů z afrických zemí,“ uvádí některé ze svých zdrojů.

close zoom_in Když v roce 1986, ještě tři roky před revolucí, vyšel jeho herní sborník Rok malých dobrodružství, prodalo se ho na 80 tisíc výtisků. Podobně jako další publikace Výpravy za dobrodružstvím představují tyto knihy velmi komplexní a univerzální program pro hry v přírodě, doma či na hřišti, který je svým konceptem ojedinělý nejenom u nás, ale i v zahraničí.

„Hra je mým celoživotním studijním tématem,“ zdůrazňuje Miloš Zapletal. „Jsem přesvědčen, že celá kultura člověka je projev lidské hravosti a možná i samotný princip kosmu – princip hravých pokusů a omylů, protože když se podíváte do historie planety, vidíte ji jako hračku nějakého dítka, co si s ní pohrává na pískovišti,“ dodává.

Byl byste tak laskav a obvinil se?

Klasickou beletrii začal Miloš Zapletal pravidelně publikovat s příchodem 70. let. V tomto období vyšla také jeho Sedmička, jeden z vůbec nejúspěšnějších knižních příběhů pro mládež, který napsal, tak jako ostatně většinu svých románů, na základě reálných zážitků z vlastního života. Jeho popularita a pověst skautského instruktora však v této době začaly být i trnem v oku na vyšších místech.

Pokud ale Miloš Zapletal na tuto dobu vzpomíná, pak se musí spíše smát. „Zažil jsem třeba návštěvu agenta STB, který nic o mých knížkách nevěděl a nikdy je nečetl, což bylo i důsledkem jeho až komického váhání. Tak jsem se ho musel nakonec sám zeptat, co mu vlastně vadí. A on mi odpověděl: „No, vy v té knížce nepíšete nic o prvním máji.“ Tahle absurdita, ale nebyla jediná. Když totiž u mě doma procházel pokojem, všiml si, že tam mám psací stroj. Jen se tak na mě podíval a pak poprosil: „Pane Zapletal, když jste tak zkušenej v tom psaní, nemohl byste za mě napsat protokol?“ No a tak věřte nebo ne, sám na sebe jsem si tehdy opravdu napsal udání. To jsou věci, které si opravdu pamatujete až do konce života,“ kroutí hlavou s průkazným nadhledem.

Vše pro mladé

Dnes má Miloš Zapletal na svém kontě skoro 30 nejrůznějších knížek a publikací. Odborníky i svými čtenáři a fanoušky je pak – a plným právem – pokládán za pokračovatele legendárního Jaroslava Foglara, s nímž v minulosti navíc na několika knihách spolupracoval a u stého výročí jeho narození o něm výtečnou knihu Záhady a tajemství JF také napsal.

„Víte, trochu mě zlobí, když dnes o něm někdy slyším ty spekulace, že mohl být homosexuál. On jím nikdy nebyl. Zůstal jen celý život romantickým klukem, navíc velmi fixovaným na svou maminku, což jeho vztah k dívkám pochopitelně také ovlivnilo,“ ohlíží se Miloš Zapletal za autorem, o kterém by někdo těžko věděl více než on.

Pokud však přichází na jakákoliv srovnání s Jaroslavem Foglarem, důrazně protestuje. Vlastně Miloš Zapletal protestuje pokaždé, pokud o něm chcete napsat. Před svou vlastní osobou vždy výrazně upřednostňuje jen svou práci, což potvrzuje i průkazný fakt, že ho není snadné objevit. Dodnes totiž nemá ani internet a telefon, včetně pevné linky. „Smyslem mé práce je hlavně adaptovat skautský výchovný program na měnící se společnost a prostředí, rozvinout ho v nich a obohatit o nové složky, aby mladá generace získala a aktivní, všestranný a smysluplný program pro volný čas,“ říká.

Pochybuje dokonce i o tom, zda si knihu o sobě zaslouží. Titul ZET: Pět životů spíše než jako zaslouženou poctu přijímá coby závazek, aby se svojí práci dál věnoval jak nejlépe umí. A editora knížky Ivo Jiráska nádavkem obdivuje, že měl tu odvahu do toho jít. „Mě samotného zatlačte do pozadí, jde hlavně o výsledek a smysl mojí práce,“ tlačí na mě ještě v době, než je tento článek hotov. Nemohu než reagovat: Odpusťte, Miloši, ale to by byla věru škoda.