Probudit v dětech výtvarný talent, ale také ověřit kvalitu či motivovat přístup jejich pedagogů. Tyto aspekty si klade za cíl výtvarná soutěž pro žáky základních uměleckých, kterou jednou za tři roky vypisuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR. A jak se zdá, projekt má více než jen výchovné opodstatnění.

Důkazem je i krajská výstava této Národní soutěžní přehlídky pod názvem ZUŠKY, kterou až do konce května pořádá v Radničním sklípku na náměstí E. Beneše ZUŠ Liberec s podporou města.

Pracemi svých žáků je na ni zastoupeno celkem 14 základních uměleckých škol libereckého regionu. A některé z nich by bylo hříchem nevidět. Bez ohledu na nízký věk mladých tvůrců totiž snesou i velmi přísná umělecká kriteria. Řada z nich navíc hýří množstvím originálních nápadů, jak ostatně v rozhovoru potvrzuje i organizátorka a předsedkyně poroty krajské umělecké rady Ivana Vykypělová:

Jaká byla vlastně kritéria pro výběr nejlepších prací?
„Bylo jich samozřejmě více. Hodně jsme například kladli důraz na to, že by výsledek snažení žáků měl současně vypovídat o nějakém cíleném myšlenkovém postupu jejich vyučujícího. A tento pedagogický přístup by neměl být vytržen z kontextu, ale podat čitelný důkaz o dlouhodobé a pečlivé práci s dětmi. Na pracích žáků by proto mělo být poznat, že se s tématem, které jim učitel v takovém případě zadal, seznámili ze všech možných úhlu a opravdu do hloubky.

Význam soutěže byl tedy důležitější pro žáky nebo pro jejich pedagogy?
Půl na půl – přesně v rovnováze. S ohledem na věk soutěžících se totiž jevilo zcela průkazné, že právě pedagog je za takových podmínek zásadní persóna a jeho podíl na výsledném úspěchu či neúspěchu nelze upozadit. Když máte dobrého učitele, pak mi věřte, že dokážete z dětí doslova vymáčknout úplně neuvěřitelné věci. Zastávám názor, že když brnknete na tu správnou strunu, tak přirozená a spontánní tvořivost vždy sklidí svoje pozitivní výsledky.

Velmi důležité je ale rozeznat schopnosti každého žáka, protože každého může bavit něco jiného – někdo raději kreslí, jiný více modeluje, druhý je o poznání větší realista, dalšího baví malé formáty, ale jeho spolužák už se zase raději více rozmáchne proti velkému plátnu. Čili, jestliže se nabídne různým žákům různý způsob práce, je skoro vyloučeno, abyste dříve či později nedošli k potěšujícím výsledkům. Pochopitelně, ale s nimi učitel musí ladit jak co do tvůrčího zaujetí, tak po psychologické stránce.

Dbali jste při hodnocení i na formu prezentace, a to včetně těch nejmladších soutěžících?
Nepochybně. Je velmi důležitá. Když se třeba tady po výstavní síni rozhlédnete, všimnete si, že některé věci jsou sami o sobě velmi kvalitní a díky prezentaci také výrazné. Jiné zde zastoupené projekty jsou neméně zajímavé, ale jejich prezentace už je mnohem slabší a v důsledku toho se trochu ztrácejí z očí nebo dokonce v přemíře zastoupených děl pod střechou jediné školy až ztrácejí v jakémsi tvůrčím chaosu.

Pokud je totiž koncepce příliš rozsáhlá nebo obsahuje příliš velké množství opakujících se kroků či postupů, pak se v ní ztrácíte. V této souvislosti bych navíc zdůraznila další důležitý aspekt – a to nějaký zajímavý nápad nebo volbu originálního téma, který díla může odlišit od ostatních. Takže, různé formy prezentace byly skutečně velmi důležitým bodem při posuzování každé z jednotlivých expozic.

Našlo by se nicméně mezi pracemi i nějaké samostatné dílo, které vás či ostatní kolegy v porotě upoutalo na první pohled?
Pro mě osobně je jedním z takových úžasných objevů jeden individuální obraz od osmileté Anety Janůškové z České Lípy, který se jmenuje Pomozte lidem, které zasáhla velká voda. Má neuvěřitelnou dynamiku, kterou mi navíc, aniž bych nějak přeháněla, připomíná některá díla Vladimíra Skrepla. Na její věk je to opravdu úžasná malba.

Nemyslím, že byste přeháněla. Co jsem měl možnost vidět, přišlo mi, že v i některých dalších případech jsou na výstavě zastoupena díla, která svým nábojem, provedením i myšlenkou předbíhají některé dospělé výtvarníky. Myslíte si, že lze v těchto případech usuzovat na sílu dětské spontánnosti, která se nemusí potýkat s pózou nebo autocenzurou?
Tak tohle už je trošku citlivější věc. Víte, u dětí se velmi často mluví o spontánnosti a čistotě. Ano, na tomto základě jsou mnohé z nich schopny vytvářet opravdu krásné věci, ale ne moc dlouho. I u nich totiž také, a někdy už velmi brzy, nastupuje autocenzura. A to proto, že jsou neustále masírovány svým okolím, veřejností a hlavně médii, ale někdy i špatnými pedagogy, tím, co je právě v módě považovat za krásné.

A tady nastává ten smutný moment, že místo toho, aby se oddali té svojí spontanietě, která naopak končí, začínají se poměřovat s obecnou představou krásy. Z jejich volné tvorby se pak stává pouhá napodobenina s cílem dosáhnout nějakého a v horším případě ještě falešného ideálu, neboli když kreslím Sněhurku, pak to musí být ta Disnyeova, jinak to není ta pravá.

V takových případech je tedy asi role dobrého učitele nezastupitelná?
Přesně tak. Proto se s kolegy snažíme držet je nebo dokonce už navracet tomu jejich dětskému projevu, který jim je vlastní. Na tom základě je seznamujeme nebo ukazujeme díla zralých umělců jako třeba Dubuffeta nebo Křížka a dalších výtvarníků, jenž se naopak sami navracejí nebo navraceli k dětskému projevu.

Vysvětlujeme jim, že právě často zdánlivá nedokonalost není vůbec na škodu a říkáme třeba – podívej se na tohoto umělce, jak je slavný a jakým způsobem pracuje, nepřipomíná vám to třeba vaše kresby z doby, kdy jste byli úplně malí? Dobrý pedagog zkrátka musí znovu a znovu otevírat tu pokladnici jejich fantazie a trpělivě vysvětlovat, že jejich vlastní tvorba může a také často má mnohonásobně větší hodnotu, než pokud něco jen „dokonale“ okopírují.

Jak moc je takový přístup pro pedagoga náročný. A vybíráte si pro něj děti, nebo se snažíte otevřít oči takříkajíc všem?
Nechtěli bychom dělat rozdíly. U některých dětí je to pochopitelně snazší, pokud se opravdu profilují jako individuality a jsou přirozeně nadané, některým se snažíme otevřít oči, další svoji spontanietu ztrácí a už ji nikdy nezískají nazpět, jiné se do ní dokáži opětně vrátit. Pro mě osobně je to často boj. A myslím si, že podobně je to ale s naší současnou dospělou výtvarnou scénou….

Sama jste také pedagožka, dokonce hned na dvou základních uměleckých školách, ve Frýdlantě a v Chrastavě. Na výstavě jsou zastoupena i díla vašich žáků. Jedním z témat, které jste jim zadala, bylo téma recyklace. Co vás k němu přivedlo?
Povodně, které se prohnaly naším suterénním ateliérem ve Frýdlantu. Začínali jsme vlastně od nuly. Do soutěže se přihlašují práce z posledních tří let, a protože voda nám skoro všechno odnesla, neměli jsme jinou možnost. Při vyklízení jsme na dvůr nanosili obrázky, police, keramiku, korálky. Byla to neuvěřitelná směs. Tu hromadu jsme si ale vyfotili, a stala se nám takovým impulzem, jak přistoupit k novým věcem. Inspirovali jsme se detaily a ty převedly do abstraktní kresby.

Jaké expozice byste naopak vyzdvihla u svých kolegů a konkurentů?
Nacházím velké souznění s pracemi žáků Olgy Svatošové ze Cvikova. Jsou to takové jemné ale velmi působivé záležitosti. Hodně mě také oslovuje přístup Evy Bartošové z Nového Města. Z konkrétních témat to byly třeba variace na téma šitíčko, kde z pomůcek pro šití vznikaly velmi křehké, ale tím oslovující kompozice. Návštěvníkům by se určitě mohly líbit také pavoučci – dílka ze základní umělecké školy v Roudnici.

Velmi originální byl i přístup dětí a jejich vyučujícího z Jilemnice na téma PESemesky. Ti vytvořili fotodokumentaci takzvaných psích vzkazů neboli počůraného sněhu. Ta by se nezaujatému pozorovateli mohla jevit jen jako kuriózní, ale mladým tvůrcům se na jinak všední zvířecí potřebu, před níž kolemjdoucí přivírají oči, podařilo naopak zdařile nahlédnout i z roviny výtvarné abstrakce, včetně barevného vyznění.

Dokázala bych si dokonce představit, že by se z toho dala udělat samostatná věc s velkými fotografiemi. A vidíte, právě tady jsme u toho, co jsem zmínila, když jsem hovořila, jak velkou roli měla v soutěži i sama prezentace. V tomto případě se totiž domnívám, že zde se ke škodě věci podcenila.