Hra je drsnou výpovědí o tom, jak válka ničí životy, aniž by je konflikt zasáhl přímo. Po dubnové premiéře ji Malé divadlo v Liberci uvede znovu již zítra, 11. května.

Je tématem hry to, že někde válka skončí, všichni si oddechnou, ale v lidech, kteří ji prožili, trvá dál?

Dá se to tak říci. Válečné konflikty sledujeme v televizi jako něco běžného. Ale z tepla našich obýváků si vůbec neuvědomujeme, jak strašný dopad má každá válka především na ženy a děti, že je změní natolik, že už nikdy nebudou stejné, jako před ní. Tahle válka byla o to horší, že tam bojoval soused proti sousedovi. Už z toho důvodu tam nikdo nezůstal čistý. Přitom se tématu jen zlehka dotýkáme, protože ani v nejhorších fantaziích si nedovedeme představit, co všechno se tam skutečně dělo.

Hlavní úlohu v ní ztvárňujete vy, jako matka dvou dcer, které přišly o dětství. Vy ale musíte žít dál, dělat praktické věci. Vypořádat se s výčitkami. O čem je hlavní poselství?

Z mého pohledu se tam čistí všechny válečné křivdy na ženách. Nejen ty, kterými prošly, ale i ty, co jsou v nás po staletí uložené, v genech, v dědičné paměti.

To téma je velice silné. Máte třeba teď víc strach, protože konflikty hrozí neustále?

Ne. Naopak. Každý den si říkám, jak jsem vděčná za to, že mám zdravé děti, že se nám nic neděje, že mám práci, že mám dvacet zvířat a mám je z čeho krmit, že jsme šťastní.

Proč si myslíte, že právě na tohle představení by měl divák jít? Chceme se bavit, ne přemýšlet o něčem, co se nás vlastně až tak netýká…

Protože mi jim tam za sto padesát korun odehrajeme antickou tragédii, která způsobí, že přes všechnu tu lítost, kterou za všechny lidi ve všech válkách cítíte, si uvědomíte, co je to pokora k životu.

Změnil se díky hře váš pohled na uprchlíky?

Když mám mluvit za sebe, tak asi ne, protože já jsem s těmi lidmi cítila i před tím. Jen se mi díky hře zkonkretizovalo, čím vším asi mohli či museli projít.

Jak diváci hru přijali?

Byli vynikající. Po celou hru seděli, ani nedutali a následoval obrovský potlesk jako poděkování. Byli tam i starší lidé, kteří traumatem války mohli sami jako děti projít. I pro ně to možná mělo velký význam. Spousta lidí se už při vyslovení samotného slova válka vyděsí. Ale když se nedotkneme bolesti, nedokážeme se jí zbavit. Spousta lidí se toho ale bojí. Je to práce. Ale když ty kostlivce ze skříně dokážeme vymést, tak až ji jednou otevřeme my, naše děti nebo vnoučata, bude v ní čisto. A to je hrozně důležité.

PŘÍBĚH JULINKA

O divadle se říká, že by mělo klást otázky. A to otázky, které s člověkem mají tak trochu zatřást, přivést k zamyšlení. To je i případ autorského představení, které jste loni nastudovala se svými žáky v rámci herecké dílny Ambrosiáda. Tentokrát nejde o válečné, ale velmi osobní drama, které je Liberečákům blízké. Jde o příběh třináctileté žákyně liberecké školy, Julie, která kvůli šikaně svých spolužáků spáchala sebevraždu.

Jak v divácích rezonovalo toto téma?

Představení je na youtube, takže ho lidé mohou vidět. V hledišti seděli většinou rodiče dětí, které v tom účinkovaly a nemohu říct, že by se jim to příliš líbilo.

Proč?

Protože už zkoušení hry se dětí dotklo naplno, neboť se v nich otevřely konflikty a zážitky, kterými prošly samy. Ve skupině bylo celkem čtrnáct dětí, z toho jedenáct zažilo šikanu na vlastní kůži!

„Ve skupině bylo celkem čtrnáct dětí, z toho jedenáct zažilo šikanu na vlastní kůži."

Postupně plakaly, včetně vedoucího skupiny, dnes už dospělého člověka. Přiznal se, že si chtěl v mladém věku podřezat žíly, protože se mu spolužáci na základní a později i na střední škole smáli. Tehdy mi došlo, že už pro samotné dětské herce to mělo obrovský význam. Vrátili se k něčemu a měli šanci se od toho očistit.

Jak vlastně ta hra vznikla?

Jako člověk, občan, ale především jako máma tří dětí jsem poté, co se tato hrozná věc v Liberci před dvěma lety stala, chtěla a musela jsem na ni nějakým způsobem reagovat.

Muselo být velmi těžké oslovit matku Julie…

Měla jsem potřebu jí nějak pomoci. Otevřela se mi ještě mnohem dřív, než se nedávno rozhodla svou zpověď zveřejnit v novinách. Dala mi možnost říznout do té rány, tak jak byla. Byla jsem jí za to velmi vděčná, protože mi poskytla i deníky, které si její dcera psala. Díky tomu je hra pravdivá.

Chtěla jsem za Julinku vykřičet její zoufalství. Bojovat za ni, když ona už nemůže. Dát zároveň ale i odvahu všem šikanovaným dětem mluvit o svých problémech, protože žijeme bohužel ve světě, kde nízcí se vozí po výjimečných.

Jaká byla další reakce?

Děti to dokázaly zahrát tak geniálně, že samozřejmě nastal velký potlesk. Řekla jsem rodičům, že mým cílem nebylo je zastrašit, ale upozornit, aby měli v tomto citlivém dětském věku oči a uši otevřené. Protože v dnešním světě nestačí spoléhat na instituci, věřit, že škola všechno vyřeší.

Pro děti to bylo obrovsky těžké téma. Vyzkoušely si silné emoce, což je velmi důležité. Jak říkám: kde nejsou emoce, tam přijdou nemoce.