„Jsme malé město, ale talentů se nám tu rodí dost,“ pochvaluje si Mgr. Šárka Krousová, která působí na ZUŠ V. Snítila jako učitelka výtvarného oboru. Stojíme v prvním patře mimoňského domu kultury, kde od ledna do března tohoto roku proběhla výstava O krok dál.

Autory jinak různorodých exponátů spojuje fakt, že prošli místní uměleckou školou. „Podobnou výstavu jsme uspořádali už před dvěma lety. Za tu dobu se její účastníci ve své tvorbě i ve svém životě zase o něco posunuli, a tak jsme tu letošní nazvali O krok dál,“ popisuje zrod kulturního počinu Šárka Krousová.

„Letos se nám na výstavu podařilo ,zlanařit´ sedm našich absolventů. Oslovili jsme jich víc, ale ne každý se z časových důvodů mohl zapojit. Svým způsobem to bylo dobře, protože prostory kulturního domu jsou omezené a už tak byl problém sem všechny exponáty vměstnat. Snad se nám příště podaří domluvit se s mimoňským muzeem a uspořádat výstavu tam,“ doufá Šárka Krousová, že se tradice absolventských výstav bude dál rozvíjet.

Porcelán, sklo i Gauguin

Prakticky každý ze sedmera výtvarníků přispěl k výstavě odlišným typem exponátů. Aneta Holasová, která v současné době studuje v Plzni konzervátorství a restaurátorství, poskytla například ukázky knižních ilustrací; Tomáš Černý, student ústecké Fakulty umění a designu, se prezentoval architektonickými projekty a vizualizacemi; Šárka Tomanová z pedagogické fakulty Univerzity Karlovy přispěla malbami na motivy Gauguina, ale i návrhářským modelem dámských šatů.

„Na zušce vštěpujeme dětem hlavně výtvarné základy, později se ovšem vypraví svou vlastní cestou, podle toho, co konkrétně se rozhodnou studovat – někdo jde na sklo, jiný na keramiku, kovářství či třeba textilní návrhářství,“ vysvětluje Šárka Krousová, proč jsou na výstavě zastoupeny objekty z tak rozdílných výtvarných oborů.

Jejich autoři z velké části studují na vysokých školách a vystavovaná díla často představují jejich klauzurní práce. Vypiplanost každé z nich naznačuje, že je tvůrci neberou jen jako prostředek ke zdárnému absolvování studií, ale spíše jako projev svého kreativního umu a koneckonců i jako vizitku, která jim třeba dopomůže k uplatnění ve vysněném oboru.

Mnozí z nich jsou v tomto ohledu na dobré cestě – jeden z vystavovaných exponátů, originálně pojatá „ležatá“ váza Matěje Polácha, kupříkladu již získal zájemce o koupi. Jiný z účastníků výstavy, brusič skla Petr Slavík, se výtvarné kariéře vydal naproti tím, že si založil vlastní studio. Vypravili jsme se za ním do Nového Boru, abychom se o čerstvém projektu dozvěděli více.

„Nelekejte se, máme to tu takové undergroundové,“ upozorňuje mě před vstupem do svého studia Petr a myslí to doslovně. Prostory, které zabírá jeho výtvarný „kutloch“, se nacházejí v suterénu bývalého státního podniku ZPA a sjíždí se do nich nákladním výtahem. Dříve se nad nimi vařilo v závodní kuchyni a v Petrově studiu se skladovaly brambory.

„Kolega zase sídlí v prostorách, kde se chladily mraženiny,“ seznamuje mě Petr s kulinářskou kartografií místa. „Každý z nás provozuje vlastní studio a přijímá vlastní zakázky. Protože se ale každý zaměřujeme na jiný typ práce se sklem, dobře se navzájem doplňujeme. Často se tak stane, že přijde nějaká komplexnější zakázka, na které se podílíme společně,“ vysvětluje Petr součinnost studií.

Jejich symbiózu naznačuje i zastřešující název celého tria: United Glass Artists. Sám Petr se věnuje broušení, a tak své studio nazval Ground Design – výraz „ground“ v angličtině krom jiného znamená „broušený“. „Zároveň je to ovšem odkaz na naše ,undergroundové´ zázemí,“ doplňuje Petr a výmluvně ukazuje na provlhlé zdivo sklepních místností. „Když tál sníh, měli jsme tu malou potopu, museli jsme dokonce zřídit odtokový kanál. Podmínky jsou tu někdy bojové, ale zase to má svou atmosféru, a majitel, který nám prostory pronajímá, je velmi vstřícný.“

Paradoxně mu při zakládání studia hrála do karet špatná situace ve sklářství: „Velké firmy kvůli nedostatku zakázek rozprodávají technické vybavení, takže stroje, bez kterých bych se neobešel, šly pořídit za výhodné ceny.“ Nepřebírá však Petr od sklářských podniků Cháronovo veslo? Dá se dnes prací se sklem uživit? „Hodně se mluví o tom, že se velké sklárny potácejí v problémech, ale šikovní malí soukromníci mají podle mě vyhlídky dobré.
V Boru jich působí možná takových padesát a sklo je velmi slušně živí. I mně už se tu začíná otáčet docela dost zákazníků, a to činnost studia teprve spouštím,“ zůstává Petr optimista.

„Hodně tu kupříkladu spolupracujeme s výtvarníky. Někdy to jsou umělci, kteří se sklem zabývají spíš okrajově. Mají vize, ale potřebují je konzultovat a obrátit se na někoho, kdo je zvládne realizovat. Občas se stane, že je práce se sklem osloví, a pak se vyvine plodná, dlouhodobá spolupráce. Sklo je hrozně krásný materiál a je snadné mu propadnout.“

Dokladem toho je i Petrova výtvarná kariéra. Na zušce v Mimoni se věnoval hře na kytaru; teprve v posledním ročníku přešel na výtvarný obor, načež se víceméně náhodou rozhodl pro studium v Kamenickém Šenově.

Ve vyhlášené sklářské škole se zaměřil na obor broušení skla a dočista této náročné disciplíně propadl. Když zrovna nepracuje na nějaké zakázce nebo nezvelebuje své studio, snaží se realizovat své vlastní výtvarné nápady.

Celý článek čtěte v jarním vydání časopisu VÉČKO.

AUTOR: JAN PROKEŠ