Každý se s oblíbeným místem loučí po svém. Básník a fotograf Benko se musel kvůli práci odstěhovat do Liberce a posledních jednatřicet dní skládal každý den básně, které popisovaly každodenní život v Liberci. Sbírku poezie doplnil o vlastní fotografie právě z města pod Ještědem. O svých dalších titulech, inspiraci, focení a básnění povídal v rozhovoru.

Sbírka nese název Posledních 31 dní. Byl nějaký váš přerod? Ukončoval jste něco?

V podstatě ano. V době před napsáním sbírky mi zbývalo posledních 31 dní strávených v Liberci jako jeho plnohodnotný obyvatel, neboť jsem se záhy stěhoval za prací do zahraničí. Ačkoli nejsem rodilý Liberečan, cítil jsem potřebu se s tímto městem rozloučit. Někde v nitru bylo nutkání udělat jakousi pomyslnou čáru za jednou z životních etap. Rozloučit se poezií mi jako básníkovi přišlo nejjednodušší .

Co pro vás Liberec znamená?

Jak už jsem odpověděl výše, Liberec ve mně zanechal hlubokou a nesmazatelnou stopu. Za dobu osmi let zde strávených jsem poznal mnoho zajímavých až magických míst. Seznámil jsem se se spoustou inspirativních a úžasných lidí. Zažil jsem nespočet emotivních situací a okamžiků. To všechno a ještě něco víc v mé duši, co nelze popsat slovy, mě donutilo vzít do ruky tužku a papír a říci městu pod Ještědem po svém sbohem.

Psal jste básně denně, podle toho, jak jsou v knize zaznamenány, nebo vám to trvalo podstatně delší dobu?

Ano básně jsem psal denně. Chronologicky den za dnem zachycují můj poslední měsíc v Liberci. A vlastně to byl i záměr. Chtěl jsem vytvořit konceptuální dílo, které bude zachycovat pohled na běžný život města očima jednoho z jeho občanů v co možná nejčistší autenticitě.

POSLEDNÍ 31 DNÍ. Sbírka poezie Julia Benka, nazvaná Posledních 31 dní, je úzce inspirovaná Libercem. Vznikla jako koncepční práce, psaná ve formě „krátkých deníkových záznamů" denně po dobu jednoho měsíce, a představuje osobitý způsob loučení s městem, které sice není autorovým rodištěm, ale hluboce se mu vrylo pod kůži. Bilancuje zde strávené roky, avšak ne tolik ve vzpomínkách jako spíše v ryzí autenticitě, kdy zachycuje v krátkém časovém úseku, omezeném právě oním jedním měsícem, město s jeho ulicemi, lidmi, pachy i vůněmi. Sbírku doprovázejí vlastní autorovy fotografie, které úzce souvisejí s náladou obsaženou v textech.

Co vzniklo dříve? Básně, nebo fotografie? A kdy poprvé jste je propojil?

Dříve vznikly básně, protože původně fotografický doprovod neměl být spáchán mou rukou. Jenže jak tomu v životě bývá, některé věci zkrátka míníte a jiné se dějí. Tudíž zhruba někdy půl roku po napsání textu začaly vznikat první fotografie, které měly sice zpočátku status jakéhosi náhradníka a fotil jsem si je víceméně do zásoby, ale nakonec se staly součástí knihy.

Měl jste i výstavu fotografií s básněmi. Byla to předzvěst sbírky Posledních 31 dní?

To ani ne. Mé výtvarné práce či vizuální poezie jsou samostatnou kapitolou mé tvorby, která se vlastně začala psát až po dokončení Posledních 31 dní. Shodou okolností za jejím rozvojem stojí opět liberecké podhoubí, takže genius loci Liberce má na mě opravdu asi nějaký osudový vliv. Tím nechci samozřejmě tvrdit, že jsem autorem výhradně libereckým a že jiným tématům se vyhýbám.

Kdy jste začal s básněmi?

Nevím, zda si vzpomenu přesně, ale myslím, že s prvními pokusy jsem začal někdy kolem čtrnácti, patnácti. A jak jinak, než že jsem rovnou po hlavě skočil do milostné lyriky a snažil se jako děsný rozervanec oslovovat srdce dívek. Nic mýtického, nic poetického.

Kolik titulů už jste vydal?

Doposud jsem vydal dvě básnické sbírky. První mi vyšla vlastním nákladem roku 2012 a jmenuje se Pár slov z verbáře. Je to takový autorský výběr nejlepších básní z let 2000-20012. Druhá je zmiňovaná Posledních třicet jedna dní a lví podíl na jejím vydání má paní doktorka Eva Koudelková z nakladatelství Bor a Statutární město Liberec, které na knihu přispělo finanční částkou. Obě knihy jsou stále k dostání a doufám, že nebudou poslední.

Jakou literaturu rád čtete? Ovlivnila vás nějaká?

V poslední době tak trochu koketuji s filosofickou literaturou, ale jinak čtu vše, co mě osloví svými kvalitami, hloubkou a provedením. Od klasické literatury po moderní. Nemám vysloveně oblíbený žánr. Jsem schopný se začíst do detektivky stejně tak jako do odborných pojednání, poezie či historických románů. V rámci mé básnické tvorby mě asi nejzásadněji ovlivnila beatnická poezie jak v její americké verzi, tak i české mutaci, která mi je přirozeně jazykově blíže. Takže kdybych měl jmenovat nějaké autory, tak bych asi uvedl Allena Ginsberga, ale především Václava Hraběte, Inku Machulkovou a Milana Kocha. Nepřebernou studnicí inspirace pro mě byly též rané práce Egona Bondyho.

Co děláte ve volném čase, když zrovna nebásníte a nefotíte?

Spím a nebo se snažím usnout.

Julius Benko

Básník a fotograf se narodil 3. září 1981 v Chomutově. Své básně publikoval v Dobré adrese, H_aluzi, Hostu a příležitostně publikuje na literárním serveru Totem pod nickem benkroft. V roce 2012 vydal básnickou sbírku Pár slov z verbáře. V roce 2014 mu vyšla básnická sbírka Posledních 31 dní, která je doplněna vlastními fotografiemi (nakl. Bor).

Kromě psaní se věnuje tvorbě vizuální poezie a vizuálně-poetických koláží, ve kterých kombinuje své fotografie se svými texty. Tyto práce byly vystaveny v roce 2013 v rámci Dnů evropského dědictví v kostele v Liberci-Ostašově, v Turnovském divadle a v roce 2014 v Praze během přehlídky nezávislých umělců tvořících v rámci liberecké a pražské scény drinkART. V současné době žije a pracuje poblíž bavorského Mnichova. Má dvě děti.