Každý, kdo aspoň jednou prošel Libercem, se s nimi musel setkat. Patří ke koloritu Liberce snad víc než bílí tygři. Nerudovské postavy, pábitelé, figurky, osobnosti…

„Teď k Liberci patří, ale co třeba za padesát let, kdo si na ně vzpomene? Sejde z očí, sejde z mysli," řekl si liberecký fotograf Šimon Pikous a začal je fotit.

Zatím má 15 prvních portrétů. Kromě jmenovaných mezi ně patří třeba i tvář nejznámějšího libereckého novináře a spisovatele Jana Šebelky, básnířka Hana Fousková, nominovaná na cenu Magnesia Litera, zednický mistr Otto Publik nebo muž, kterému se v libereckých hospodách říká Tudor.

LIDÉ S PŘÍBĚHEM

„S většinou z nich se znám osobně, znám jejich osudy, někdy až do nejmenších detailů," vysvětluje fotograf, jak se mu podařilo dostat se k těmto lidem, všem známým a přesto málokým osloveným, tak blízko, aby se nechali fotografovat v jeho ateliéru. Klíčem k výběru nejsou podle Šimona Pikouse ale jen samotné příběhy. „Pro mě je důležité, jestli pro město, pro své okolí něco činili," prozrazuje.

Tak třeba kolportér Luděk Král. Jeho tvář a náruč plnou novin, které neúnavně mnoho let nabízel v ulicích města, hospodách i tramvajích, do této galerie patří. „Luděk to nikdy nezabalil. Vždycky se snažil. Teď už noviny neroznáší, pracuje někde v ochrance, ale stále je součástí města," popisuje Šimon Pikous. Stejně tak legendární „školní" fotograf Václav Toužimský. Vzpomínáte? „Kolínka k sobě, velký dozadu, kuk." Školní fotku od něj má snad každý Liberečan. „Mě samotného ještě zaučoval v bývalém závodě Fotografie pod podloubím. On mě vlastně upozornil, že mám nosit brýle. Moje první fotky mu přišly nějak… rozostřené. Nebyl to ale umělecký záměr, prostě jsem špatně viděl," směje se Šimon Pikous.

Nebo malířka Julinka Strobachová. „Vůbec to není naivní malířka, jak si mnozí myslí. Lidé ji znají od zoologické zahrady, kde portrétuje za pár korun děti návštěvníků, ale její obrazy budou mít možná jednou sběratelskou hodnotu. A navíc je opravdu hodně sečtělá, zná dějiny výtvarného umění jako málokdo," vypráví fotograf další z příběhů.

PUNKER PANENKA

Z galerie osobností se možná jen zdánlivě vymyká Iveta Eliášů. Muž, kterému pro jeho zálibu v ženském oblečení nikdo už léta v Liberci neřekne jinak než Panenka. I jeho osud je zajímavý. „Je to transsexuál, který se k tomu otevřeně přiznával už za minulého režimu, kdy s tím určitě musel mít obrovské problémy. Muselo v tom být kus odvahy. Byl to takový pankáč minulého režimu," dodává Šimon Pikous.

Šimon Pikous dostává spoustu tipů, koho by měl v galerii libereckých tváří mít. „Hodně mi říkají, že bych měl vyfotit třeba Františka Peterku, jenže ten už je trochu mimo moji kategorii. Je to tak trochu VIP, navíc je jeho tvář fotograficky už nesčetněkrát zdokumentovaná," vysvětluje.

Do své galerie nechce zahrnout ale ani politiky. „Je to čistě můj soukromý projekt a záleží jen na mně, koho do něj zahrnu," dodává.

Ne všichni oslovení ale naopak mají zájem pózovat. „Hodně jsem stál o „starýho" Fryče. Ale odbyl mě s tím, že jsem prý největší prač… v Liberci," směje se Pikous. „Dalším úlovkem z kategorie nepolapitelných je „mladej Kawan", liberecký rocker Jan Janů. Je to bohém, vždycky se domluvíme a pak už ho nevidím," dodává.

Mezi ty, které touží zdokumentovat patří i tváře výtvarníka Milana Janáčka, knihvazače a horolezce Plátka nebo spisovatele Miloše Zapletala. „Vždyť oslovil tolik generací kluků, chodí po městě se svými hůlkami a nikdo ani pořádně neví, že je to autor světoznámých encyklopedií her a knížek pro děti," říká o libereckém „Foglarovi" fotograf. „Pan Plátek je také legendou, nejen kvůli knížkám, vždyť horolezci zdolávají v Českém ráji známou Plátkovu cestu," dodává.

Oslovené fotí zásadně ve svém ateliéru. „Chci aby byly fotky s jednotným pozadím, ale určitě je nechci nijak stylizovat. Lidé by měli sami vyčíst z jejich tváří, že jsou to osobnosti. A že jsou, do jedné, na tom si trvám," uzavírá fotograf.