Egon Wiener: Nejraději píši v noci. Jako Balzac

Dva roky stačili libereckému spisovateli a sběrateli Egonu Wienerovi, aby vydal čtyři díly Egonových pohledů a pohlednic. Čtvrtý díl je úplnou novinkou na pultech knihkupectví. Autor titul představí na autorském čtení ve čtvrtek 25. října od 18 hodin v Krajské vědecké knihovně v Liberci.

V rozhovoru vyprávěl Egon Wiener nejenom o čtvrtém díle Egonových pohledů a pohlednic.

close zoom_in První díl Egonových pohledů a pohlednic vyšel v létě 2010. Teď už mám před sebou čtvrtý díl. To jste docela rychlík. Jak jste to stihl?

Píše mi to, ačkoli jsem začal až po šedesátce. Hodně lidí jsem tím překvapil a mě neustále překvapuje čtenářský ohlas. Díky internetu mám čtenáře od Japonska po USA, od Austrálie po Irsko, a pokud se mi dostává uznání od nich nebo od takových redaktorů, kteří se literatuře věnují jako paní Jana Klusáková, pak mě to povzbudí a píši.

Je ve čtvrtém díle Egonových pohledů a pohlednic něco, co v jiných dílech není?

Všechno… Možná trochu jiný, zralejší pohled na události, které mnozí pamatují, na lidi, které jsme znali, víc vzpomínek na můj Machnín, na drobnosti našeho každodenního života, které se snažím pojmenovat.

Je o vás známo, že jste velký sběratel pohlednic. Sbíráte už od 10 let. Kolik máte doma pohledů? Na kolik tak dílů knížky?

Počet pohlednic? To je otázka, kterou dostávám téměř pokaždé. Mám jich mnoho, ale nevím kolik. Bez nich bych nic nenapsal. Jsou mi oporou, oknem do světa, o kterém píši a určitě mi postačí k ilustraci dalších dílů Egonových pohledů a pohlednic.

Pamatujete si ještě na svou první pohlednici? Proč jste je začal sbírat?

Pamatuji si i na ty ztracené pohlednice a také na známky, které na nich byly vylepené. Já totiž nejprve začal se sbíráním známek, pohlednice přišly na řadu až později.

Pohlednice jsou dokumentem doby, hovoří ke mně a já jim rozumím. Mám fotografickou paměť, pamatuji si i zdánlivé detaily a i ty mi pomáhají v dějinné orientaci. Známky a pohlednice jsou úžasnou průpravou pro práci s historickými dokumenty, pro znalost reálií, s nimiž musí pracovat každý, kdo se vrací v čase a píše o minulosti.

Psaní vám očividně nedělá problém. Na svém webu každou chvíli uveřejňujete nové povídky, glosy a postřehy. K jakému spisovateli byste se přirovnal?

Nechci se přirovnávat k nikomu. Můj obdiv však patří Issaku Babelovi a jeho vybroušenému stylu, zkratce, kterou obdivuji, tématům, která povýšil za okraj vesmíru. Za to, že kdysi, když jsem byl mladý, ukázal mi prstem na otýpku slámy, na které spal i na své chasidské srdce, které si nechal probít hvězdou jménem 1. jízdní a maršál Buďonyj. Přirovnat? Ne! Jen bych chtěl mít jeho sílu vzdorovat a žít.

close zoom_in

Jaký díl „pohlednic" byste doporučil vašemu potencionálnímu začínajícímu čtenáři? Měl by si nejprve přečíst něco na vašem blogu nebo začít od prvního dílu knih? Jsou knihy nějak chronologicky vázané?

Mé knihy nejsou návodem, jak sbírat pohlednice. Snad jen ta úplně první Rub a líc mých pohlednic se věnuje spíš než návodu ke sbírání strastem sběratele, kterých je, věřte mi, hodně.

Potenciálnímu začínajícímu čtenáři bych doporučil své knihy. Kteroukoli může vzít do ruky a odložit na noční stolek a vrátit se k ní, kdykoli bude chtít, aby ho nějaký můj příběh opět pohladil po duši. A pak, v knize je navíc, co na blogu nenajdete, a to jsou reprodukce starých pohlednic z mé sbírky.

Kde a kdy píšete, abyste se co nejlépe koncentroval? Říká se, že většina lidí má nejtvořivější večer a noc. Jak to máte vy?

Koncentrace sil a nápady vskutku přicházejí v noci. Pokud vím, v noci psal i Balzac, oděn do kutny. Vida, tu si musím pořídit!

V noci nikdo nevolá, nemám pocit hladu a vše, co na noci obdivuji mi otevřeným oknem vchází do pokoje a motá se mi kolem hlavy. I když chvilkami usínám, nic to nevadí. Za chvíli zase pokračuji a myslím jenom na psaní.

Všimla jsem si, že často ve svých textech zmiňujete Karolinu Světlou. Je to vaše oblíbená autorka? Jaké další autory rád čtete?

Ano, Karolina Světlá, to byla bojovnice! Ale upřímně, společnou ložnici, kuchyni nebo špajz bych s ní mít nechtěl. Ovšem to, co odeslala do tiskárny, to za něco stálo. Vedle ní třeba Neruda nestojí za nic a z toho neslevím ani pětník.

Pokud otevřu novou knížku, tak je to literatura faktu. Kupodivu, když u mne doma byl před třemi lety E. Daniken, shodli jsme se, že jsme na tom stejně…

Kdybyste nežil v Libereckém kraji, kam byste se rád přestěhoval? Líbí se vám nějaké jiné město svou architekturou a historií?

Já jsem doma v Libereckém kraji. Jsem produkt mnoha generací lásky i nenávisti tohoto kraje, kde moji rodiče, prarodiče a příbuzní žili. Úžasná směs jejich životních zkušeností vyrůstající z českých, německých a židovských kořenů významně ovlivňuje i mé psaní. Jsem doma v Sudetech, v Liberci, Jablonci, všude, kde po sobě lidé neházejí kamení a jeden druhého nešpiní.

Nedávno jsem byl ve Znojmě, v kraji tak nepodobném tomu Libereckému. V úžasu jsem musel konstatovat, že je krásné žít i na Znojemsku. Přednášel jsem tam studentům o literatuře a věřte mi, rozuměli mi zrovna tak, jako ti naši. No, není to krásné zjištění?