Váš poslední román Střídavá péče pro Kukačku zpracovává v současnosti hodně propírané téma. Proč zrovna střídavá péče?
Opravdu je v současnosti hodně propírané? Když jsem námět vymyslel, netušil jsem to. Ale asi tak rok po tom, co jsem vymyslel zápletku, dvěma rodičům na Moravě prokázaly genetické testy, že dcera není ani jednoho z nich. Bral jsem příběh původně jako velkou nadsázku a podobenství, v médiích se objevil případ se zaměněným dítětem v porodnici v Třebíči, a realita tak dohnala fantazii. Tehdy jsem si řekl, že námět je super a nosný.
Vy jste ale dokonce sepsal na téma výchovy dětí knihu.
Coby docent nového vědního oboru tátologie jsem psal tři roky pro časopis Maminka velmi asociální rady pro výchovu dětí a partnerský vztah všem mužům, kteří ještě pořád čůrají navzdory náladě ve společnosti ve stoje. Rady přetavené v povídky jsem vydal ve stejnojmenné knížce Tátologie. S překvapením jsem zjistil, že ji knihkupci umisťují do regálů populárně-naučných knih o výchově dětí, rodině a sexu. Korunu tomu dalo pozvání redaktorkou do Českého rozhlasu, kde se mě na střídavou péči ptala a očividně nevnímala moji poznámku, že celá ta knížka je asi taková mystifikace a nadsázka jako Jára Cimrman. Otázala se. „Co si myslíte o střídavé péči pro dítě?" Má odpověď zněla, zní a, myslím, že i v budoucnu bude znít: Je to zločin proti lidskosti.
O autorovi Pavel Brycz se narodil v roce 1968 v Roudnici nad Labem. Studoval český jazyk na univerzitě v Ústí n. L. a dramaturgii na DAMU. Učil na gymnáziu v Liberci, živil se jako publicista i textař v reklamní agentuře. Je nejen prozaikem, ale i básníkem, textařem a autorem povídek pro děti. Je autorem dvou večerníčků: Dětský zvěřinec a Bílá paní na hlídání. Jeho první sbírkou byly povídky Hlava Upanišády. Za knihu Jsem město získal Cenu Jiřího Ortena a za román Patriarchátu dávno zašla sláva získal Státní cenu za literaturu.
Nadsázka je v románu patrná. A to i přes vážné téma…
Nejsem realistický autor, aspoň ne v tom smyslu, že bych dokumentárním stylem chtěl popisovat současné společenské problémy. Mám rád fantazii, mýty, magický realismus, symboly, sny, a tak se snažím podávat věci, které mě pálí, přesně tak. Abych pravdu řekl, takové ty echt otisky reality se vším všudy, pokud je nenapsal zrovna mistr Gustave Flaubert, a i u něj nacházím velkolepou nadsázku a nové mýty, mě k smrti nudí.
Dialogy mladých protagonistů jsou velmi zábavné a jazykové uvěřitelné. Jak jste získal přehled o slovníku dnešní mládeže?
No, já se s dnešní mládeží jako učitel českého jazyka na gymnáziu i doktorand na bohemistice na ústecké univerzitě dost bavím. A taky jsem jedno Velké ucho, když s nimi jedu třeba mhdéčkem. Leccos pak taky člověk vyslechne, když se svými juniory zavítá mezi vlajkonoše FK Jablonec. S jazykem si hraji nesmírně hrát.
Nejsou už dnešní čtenáři na toto „hraní" moc pohodlní?
Abych pravdu řekl, nehledím na cílovou skupinu, když píšu. Třeba je to špatně, ale zažil jsem si příliš duševního týrání a prudy, když jsem musel takové věci zohledňovat jako reklamní textař, publicista nebo scenárista, ale kniha je moje nejsvobodnější hřiště, kde si hraju, a tak kašlu na „pohodlné čtenáře" . Chci si tu rozkoš psaní hlavně užít. Skoro bych ale řekl, že tak to bylo vždycky: nebylo by Kafky, Dostojevského, ani výše zmíněných Francouzů, kdyby jen hlídali koláče sledovanosti. To pak není literatura, ale marketing.
Námět knížky jste psal pro jednoho českého režiséra. Takže se dočkáme i zfilmování?
Miloš Šmídmajer je kromě filmového režiséra zároveň producent. V minulosti mě požádal o tři náměty pro film ze života současných lidí, tak jsem námět na road movie, kde se rozvádějící pár musí chtě nechtě spojit, aby vyrazil na východ nalézt pravdu o jejich dceři, z níž se vyklubala zavlečená kukačka, vymyslel jako jeden z nich. Od první chvíle jsem věděl, že mám ten námět tak rád, že si z něj napíšu knihu, ale jestli Miloš, který teď po letech knihu konečně čte, zahoří k téhle látce, netuším. Jisté je, že motivy s dybbuky a výpravné scény a la Čarodějky z Eastwicku by byly pro český film nákladné. Učím se při psaní pro film, že fantazie mimo Hollywood má výrazné finanční limity. Jeden producent o mém scénáři prohlásil: „Jsem na druhé straně a už to stojí dvacet milionů… sakra!"
V lednu má premiéru snímek podle vašeho scénáře Miluju tě modře v režii Miloše Šmídmajera. Jedná se o adaptaci novely Jaroslava Papouška, autora slavné série o Homolkových. Jakým způsobem jste s textem pracoval?
No, já měl Papouška moc rád právě z těch starých filmů. A při čtení jeho novely Jedním slovem tě miluji modře mi hlavou jely jeho časté rodinné motivy, které se třeba kumulují v Konečně si rozumíme, mém velmi oblíbeném filmu z doby, kdy jsem byl sám pubertální básník. Ty laskavé rodinné motivy jsem ctil. Zároveň mi ale pohled starého muže na dobu devadesátých let přišel už poněkud mimo. A i zápletka, že největší ňouma získá nejlepší holku bez většího boje, mi přišla nevěrohodná, až pohádková.
Psaní scénáře jistě není tak svobodné jako psaní románů?
Psaní pro film je nekonečné přepisování, kdy vám do toho mluví spousta lidí. A i po odevzdání poslední verze scénáře po mnoha přepracováních můj scénář na straně televize, která do projektu vložila peníze, dostali zase jiní scenáristé. Ti zase přepisovali, dopisovali a škrtali. Ke mně se látka poté dostala na takovou krátkou revizi až těsně před natáčením. Takže to byla taková tichá pošta, kdy člověk netuší, jestli na konci uslyší to poselství, co do toho vložil.
Píšete romány, večerníčky, scénáře, rozhlasové hry… Přesto se jenom psaním neživíte? Jak je to možné?
Tak mě napadá, že van Gogh namaloval spoustu obrazů, které se dnes prodávají za desítky milionů dolarů na aukcích, a kdyby nebylo apanáže od bratra Thea, umřel by v bídě mnohem dřív, než svůj život dobrovolně ukončil. A prodal za svůj život za nevelké peníze jediný obraz. A mí oblíbení literáti Kafka, Dostojevský, Vian, Queneau, Prévert se taky literaturou neuživili. Samozřejmě, existují autoři, kteří se dokonce i u nás literaturou uživí. Ale ti zas nejsou mými oblíbenými literáty. Tedy v podstatě jsem od nich nic nečetl, a když, abych získal jako učitel literatury jakési povědomí, nijak se mě to osobně nedotklo. Takže to neřeším. Respektive řeším jen, abych psal jen to, co chci, a tak, jak mě to jedině může bavit.
Jste autor s poměrně širokým tématickým záběrem. Co připravujete teď?
Musím dokončit román Největší muž na světě. Pojednává o takovém hodně zvláštním legionáři z Ruska. Dál dramatizuji pro rozhlas knihu o výpravě časem do období dinosaurů a dramaturgyni ČT musím dodat devátý díl druhé série večerníčku Bílá paní na hlídání. V brněnském studiu Českého rozhlasu zatím vzniká desetidílná četba z mého románu Muž bez ženy není člověk. Pořád se je na co a z čeho těšit.
