Jeho nová výstava se však ubírá směrem spíše opačným. Současnou inspirací někdejšího absolventa Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci nad Nisou a dnes mj. i člena rady Unie výtvarných umělců a pedagoga Technické univerzity v Liberci, jsou krajiny ponořené v zádumčivou atmosféru, kterou prozařuje vnitřní duchovní světlo.
Člověk je vesmířan letící raketou Země
Jako jizerskohorský rodák Jiří Nepasický neskrývá, že jeho bezprostřední okolí mu bylo v této změně bezprostřední inspirací. Současně však zdůrazňuje, že nová díla nejsou prvoplánově o Jizerkách, ale spíše mají hlouběji vypovídat o atmosféře severských krajů v souvislosti se zápasem s přírodou, jakou v nich jejich obyvatelé každodenně podstupují.
Z toho důvodu také vnímá svůj přechod od figurální kresby k malbě krajiny jako zcela logický. Člověk, který podléhá síle živlů, na nich sice není zastoupen konkrétní či viditelnou kresbou, tím spíše je však v tomto světě přítomen duchovně. V Nepasického vidění a tím i obrazech proto není pozemšťanem, ale obyvatelem vesmíru, kterým cestuje raketou jménem Země.
Světlo dopadající na plátno skrze srdce
„Prvním takovým zásadním impulzem pro nové malby byl okamžik, kdy jsem se jednoho rána probudil a z okna spatřil hory zahalené horskou mlhu, jíž probleskovalo slunce. Byl to velmi intenzivní zážitek – jakési působivé propojení přírody i naší existence s univerzálním kosmem. A zpočátku jsem byl dokonce přesvědčen, že takový obraz se mi nemůže podařit namalovat. Abych tento vjem mohl přenést na plátno, musel jsem zkoušet nejrůznější možné postupy. A přiznám se, že malba byla velmi složitá. V jejím závěru jsem měl skoro až pocit, že fyzicky snad u ní ani nejsem přítomen,“ říká a současně tak i potvrzuje, že světlo prostupující jeho obrazy, je vskutku to vnitřní. „Nejprve prochází skrze mě a poté jde na plátno,“ dodává.
