V návštěvnících zanechala jejich živá vystoupení silný dojem, reakce byly vesměs obdivné a pověst o koncertech anglického tria se šířila rychlostí blesku. Nebylo výjimkou, že mnozí nelenili a rozjeli se po jedné zkušenosti za dalšími koncerty po Čechách, mezi jinými i pořadatel koncertu v libereckém Azylu, promotér Vlasta Knittl. Pro mnohé z nás, kteří byli na Buriers poprvé, šlo o jeden z koncertů roku.
V AZYLU S MERMOMOCÍ A ANDY THE DOORBUM
Letos by se situace s uhranutými fanoušky Buriers mohla opakovat. Kapela jede opět turné po Čechách a dnes od 20 hodin hrají podruhé v Azylu. V tom klubu, okolo kterého byla politická bouře na liberecké radnici. V klubu, kam se jednou za čas chodí za hudbou, na kterou jinak musíte do Drážďan nebo do Berlína. A aby toho nebylo málo, tak hudební menu dnešního večera v Azylu je obohaceno o české trio Mermomoc a hudebního solitéra z Jižní Karolíny Andy the Doorbum. Obě kapely zvlášť by si zasloužily článek, ale snad postačí krátké ujištění, že Mermomoc se skvělými sarkastickými a zábavnými texty rapuje jako o život a Andy the Doorbum slibuje zážitek ambientních triphopových nálad.
DOKONALE VYLADĚNÁ KAPELA
Buriers se pohybují v písničkářských vodách kořeněných osobitým výrazem charismatického zpěváka Jamese P. Honeyho. Výrazný hlas připomínající mladého Leonarda Cohena, je jedním z poznávacích znamení kapely. Melancholický podtón písní básníka a rapera Jamese P. Honeyho ve spojení s violoncellem, houslemi a sborovými vokály kapely funguje jako málokdy slyšený amalgám jednoduchosti a překvapivých hudebních nápadů. Co na Buriers fascinovalo autora těchto řádků, byla právě těžko popsatelná „hudebnost“, málokdy slyšené vyladění muzikantů na sebe.
HUDBU CHCEME DĚLAT JINAK
V triu hrají ještě cellista Jamie Romain a bubeník Jamie Gillett. Zpěvák James P. Honey překvapí občas dalším zajímavým nástrojem vyměněným za kytaru. Sama kapela onálepkovaná jako „anti-rap alternative“ se charakterizuje slovy svého lídra: „Vždycky jsme věděli, že nechceme bejt standardní hudební skupina. Pokud jsi muzikant, máš povinnost bejt jinej. Záplava normálnosti se zdá bejt větší a větší a já nemám sebemenší chuť se na tom jakkoliv podílet. Pokud hudba není jiná, není prostě dobrá. To je fakt“, říká Honey. Excentrická Honeyho osobnost rozhodně stojí za pozornost, s kapelou dohromady je to ale výjimečná záležitost.
MEZI RAPEM A FOLKEM, BÁSNĚMI A PÍSNIČKÁŘSTVÍM
Počátky kapely začínají v roce 2010, kdy se ještě jmenovali A Band of Buriers. Pod starším názvem vydali alba Filth (2012) a jedno EP. Další dvě EP a album To Speak One´s Own Pride (2016) vyšla už v lehce jiné sestavě pod značkou Buriers. Určitá výlučnost a charisma celé kapely jistě tkví i v tom, že James P. Honey začínal jako básník, který mívá autorská čtení blížící se dejme tomu slam poetry. S touhle zkušeností už chápeme i vizuálně různorodé a za pozornost také stojící videoklipy kapely. Rozptyl mezi písničkářstvím klasického ražení v duchu Leonarda Cohena či Nicka Cavea a zneklidňujícím rapováním podpořeném hlubokými cellovými tóny v takové „Stuffing A Chest With Twigs“ je prostě něco, co bude vždy překvapovat. Nenechte si Buriers ujít.
