Sopranistka ústecké opery Anna Klamo hraje v Donšajnech, filmové novince oscarového režiséra Jiřího Menzela. Ten se navíc rozhodl vrátit k pracovnímu názvu filmu. Místo Sukničkářů v září do kin dorazili Donšajni. „Oba názvy jsou takřka synonymy. Jen jsem měl pocit, že pod názvem Sukničkáři by lidé hledali více vulgarity, než v té komedii je," vysvětluje Menzel. „Donšajn, to je takový sukničkář s grácií."

„Točili jsme v létě 2012 v Malostranské besedě v Praze, na Mělníku, v Táboře. Scénář si poprvé psal Jiří Menzel sám, i tím jsou Donšajni unikátní. Vycházel ze zkušeností ze spolupráce s operními umělci," ohlíží se Anna Klamo, držitelka prestižní Ceny Thálie za operu Lakmé. Tu nastudovalo a uvádí Severočeské divadlo v Ústí. Zde také zpívá hlavní roli Violetty v opeře La traviata.

Anno, kým jste v Donšanech?
Mám roli Alenky, sopranistky jednoho provinčního divadla. Díky svému muži barytonistovi Zdeňkovi (Jan Mikušek) získá Alena v Donšajnech roli Donny Anny v připravované Mozartově opeře „Don Giovanni", nadčasovém příběhu slavného svůdníka. Alena se ale se svým partem „pere", její hlasové kvality bohužel nestačí na tak náročnou roli.

Alenka je nad věcí

Je to méně sympatická postava?
Ale ne, Alenka je nad věcí a třeba pro svého muže udělá první poslední… Víte, odmítnout takovou roli po získání Ceny Thálie by byl hřích. A že v roli neumím zpívat? Takové paradoxy prostě miluju…
Roli tedy nemám malou ani hlavní. Ty mají Martin Huba, Libuše Šafránková či Jan Hartl, ve filmu hraje třeba také Ivana Chýlková či Emma Smetana. Ostatní pěvci (například Lucie Juránková, Jiří Hájek nebo Jan Hnyk…) i já ve filmu prostupujeme celým dějem. Odehrává se z velké části na jevišti a ve zkušebně jedné operní scény.

Jaká byla při natáčení atmosféra pro vás jako nováčka?
Skvělá, inspirovala i samotného režiséra. Občas ho přímo na place něco napadlo a vytvořil třeba i zcela novou scénu. Snažil se nám, myslím, upravit role „na tělo".

Vzpomínka na Rodáky

Ale pro vás vlastně Donšajni úplně první filmovou zkušeností nejsou. Jako dítě jste už hrála v TV seriálu „Rodáci"…
(až nostalgický úsměv) To ano, v tom seriálu s Janem Šťastným v hlavní roli jsem asi jako desetiletá zpívala spolu s dalšími dětmi v kostele Rybovu mši. Byl to zážitek, poprvé jsem viděla paní Bohdalovou a Jana Šťastného, idol mnoha českých žen. Tak to vidím dnes. Tenkrát mi byla spíš zima a chtělo se mi spát. V tom to bylo „hrozný".
(trochu smutně) Když ten seriál v televizi dávají, vždy „svůj" díl „prošvihnu". Byl už někdy zkraje, partyzán Vitásek se vracel z války. To byl tedy můj úplně první živý a životní filmový zážitek… Pak jsem ještě s kamarády natáčela klip k opeře Rusalka a loni jsem tedy hrála v Donšajnech.

Bylo pro vás, držitelku Thálie za koloraturní soprán v náročné opeře Lakmé, těžké hrát, že moc neumíte zpívat?
Těžké ne, zábavné ano. Vlastně to byla hrozná legrace.

Zpěvačka z cestovky

Vaše postava zpěvačky Aleny není hlavní. Přesto co od ní můžeme v Donšajnech čekat?
Máme středně velké role, diváci nás vidí v průběhu celého filmu. Krom hlavního příběhu s Libuškou Šafránkovou, Martinem Hubou a Janem Hartlem. V Donšajnech Jiří Menzel s nadsázkou ukazuje život v současném divadle. Jak tu vypadá zkoušení i korepetice a generálka, ale třeba i zákulisní intriky. A jak je všechno v dnešní době těžké. Jedna zpěvačka má třeba ve své roli i vlastní cestovní kancelář, jen zpívání ji totiž neuživí. Hraje ji Lucka Juránková, která hostovala i v divadle v Liberci.

A jaký byl režisér při natáčení?
Jiří Menzel je zlatej. Je to bezesporu velký umělec, ale je i skromný. Bylo zajímavé, jak si nás na různých etudách testoval. Zažili jsme tak zase něco jiného, natáčení mělo příjemnou atmosféru.
Režisér nás ukazuje jako dobrou partu, na natáčení se to i ukázalo. To byla taková pohoda… Ve srovnání s natáčením filmu je opera dřina, to nelze srovnat. V opeře člověk musí být také fyzicky disponovaný a zdravý, všechno musí mít technicky naučené…

I lidé z Národního

Co myslíte, „sáhl" režisér Menzel také po lidech z „oblastí" pro větší autentičnost filmu?
Tak to určitě ne, vždyť v Donšajnech hrají třeba i lidé z Národního divadla. On chtěl, abychom se tvářili přirozeně, což je pro nás těžké. My z opery jsme totiž zvyklí přeci jen trošku „přehrávat". Opera to vyžaduje, pracuje se více se symbolikou a s gesty.

Překvapil vás někdo z herců?
Ano, moc mě překvapil, udělal mi radost slovenský herec Martin Huba v roli světově proslulého pěvce Jakuba. Hrál skvostně, už jen jeho charisma, když přišel na plac. A bavil se s námi úžasně, vůbec ne svrchu. Je to nádhernej chlap, a to je mu už 70 let. To je naprosto neuvěřitelný!