Po zvednutí opony čeká diváky tklivá atmosféra – na jevišti přítmí, ohraničené vysokými šedými zdmi pokoje, které jakoby se svou velikostí vysmívaly malosti a osamělosti Argana, jenž u stolku počítá peníze a účetnictví prokládá polykáním prášků a popíjením medikamentů. Občas se ale potemnělé světlo promění, jevištěm propluje jiná světelná vlna. A Argan se zarazí. „Je tu někdo?,“ ptá se ve vlastním domě nad pokladnou s penězi.
Takto velmi šťastně rozehrál režisér Vít Vencl Moliérovu komedii. Zdravý nemocný začíná obrazem, jakoby vystřiženým z Moliérova Lakomce. A my, diváci, si uvědomujeme, co stejně dávno víme, ale k čemu Argan teprve musí dojít – peníze nejsou všechno a majetek si nikdo z nás s sebou na Onen svět nevezme.
Podobnou atmosférou režisér také inscenaci uzavírá. Argan dospěje k poznání, že si s ním takřka všichni hráli, obelhávala jej nejen mladá žena i neschopní šarlatáni – felčaři. Všichni s ním manipulovali. A proč? Aby z něj dostali jeho peníze.
Zdravý nemocný je ovšem hlavně komedií. Slovní přestřelky mezi Arganem (Jiří Doseděl) a prostořekou akční služebnou Toinettou (Veronika Korytářová) patří k nejsilnějším pasážím. Výkon (někdy až příliš dryáčnický) Veroniky Korytářové je přehlídkou její bravurní herecké techniky – v jediné replice dokáže herečka přejít od předstírání postavy k její upřímnosti, od „divadla“, hraného na ostatní, k pravdě o sobě samé.
Jiřímu Dosedělovi by neuškodilo jít občas pod text. Například jeho počítání na začátku není jen holým počítáním, ale něco má o postavě sdělit. Opakované repliky „dvě a tři je pět“, atd., by se asi neměly říkat stejnou intonací.
Brilantní výkon podává Tomáš Impseil coby nekňuba, nemotora, neschopný medik, ale Arganem vybraný ženich pro dceru Angeliku. Impseil s vytřeštěnýma očima, vlasy ulízanými dozadu a pusou našpulenou k opakování naučených proslovů ani jednou nesklouzne do vulgarity. Slušné výkony podávají i ostatní. Jen David Punčochář jako by si nevěděl rady s mentorujícím „klaďasem“ – bratrem Argana.
