Přemrštěná cena vstupného mě neodradila. Jen pro představu, vstupné na stání u trati stojí 250 korun a na tribunu 1500 korun. Můj osobní názor je, že dávat tolik za tribunu je přebytečný luxus, o kterém si rozumný člověk může nechat zdát.

Rozhodl jsem se navštívit závody v běhu mužů na patnáct kilometrů klasicky, kde máme želízko v ohni na zisk medaile v podobě Lukáše Bauera. Jedinou překážkou za uskutečněním mého snu jsou pracovní závazky, ale ty jsem vyřešil přehozením na kolegyni. Dávám ve dvanáct padla a utíkám na hlavní autobusové nádraží městské hromadné dopravy, kde je nejlepší spojení do areálu ve Vesci.

Měl jsem představy, že bude natřískané nástupiště, ale při příchodu se moje bání uklidnilo. Až do té chvíle, než přijel bus směr Vesec. Ten byl zpola pln a těch několik lidí, co čekalo na nástupišti, bylo nakonec rádo, že se vmáčklo. Po čtvrt hodině jízdy vystupuji a jelikož nevím, kde se areál nachází, nechám se ke své nelibosti opět jednou unášet davem. Před sebou vidím kilometrový štrůdl lidu směřující s určitostí k závodišti a mám najednou nepříjemný pocit, zdali dostanu ještě lístek na závod.

Po cestě otravují prodejci s houkačkami, řehtačkami a různými letáky, které zvou na akce probíhající při příležitosti šampionátu. Po kilometrovém stoupání dojdu ke vstupu a prodeji lístků. Když stojím ve frontě na lístek, nějaký člověk nabízí lístek do jedničky za 300 korun. Než pochopím, že je to lupen na tribunu, mohu si opět připravovat 250 korun na stání. Při vstupu do areálu mě kontroluje ochranka, zdali nepronáším nebezpečné předměty. Konečně mohu do areálu a hurá zabrat si místo někde u trati. Koukám na orientační plánek. U něho stojí pán, který už prý jednou byl ve Vesci a vysvětluje svému osazenstvu, kde je nejlepší výhled na závodníky a závodiště.

Jdu a najednou se dostávám k tribunám. Vidím kopec a napadá mě vylézt na něj. Jenže po pár krocích v hlubokém sněhu to vzdávám a vracím se k cestě vedoucí k tribunám. V tu chvíli potkávám kamaráda Tondu a držím se ho jako klíště. On ten areál trochu zná a mohl by vybrat dobré stání, kde uvidíme vše jak na dlani.

Dostáváme se k přemostění přes běžeckou trať navádějící lidi k cílové tribuně. Tam se na chvilinku zastavujeme, protože je zde volno, ale dlouho nás radost nedrží. Přicházejí „sekuriťáci“ s nemožností zůstat na mostě. Musíme jít dál. Most je však z poloviny pokryt udupaným sněhem, který připomíná ledovou dráhu. Přidržujeme se zábradlí a jdeme dál. Tam nás čeká největší překvapení. Zábradlí končí a most se velmi rychle svažuje. Takže ti, co se chtějí dostat dál a jsou málo odvážní, si sedají na svoji zadní část těla a sjedou to po ní. Já jsem odvážný a sjíždím kopeček po nohou. Jenže se to nebezpečně rozjíždí a padám na zem též. Zůstáváme zde u sjezdu z mostu, protože máme krásný výhled na start a na cíl. Oboje cca 200 metrů od nás. Vzhledem k tomu, že je nějaký čas do startu největších favoritů, tak se zabavujeme pohledem na lidi, kteří se snaží vypořádat s nesnází sjezdu z mostu.

Dvacet pět minut po jedné hodině vyráží na trať naše hvězda Lukáš Bauer a asi pět tisíc diváků začíná vytvářet zvuky vším možným, aby ho vyburcovalo k maximálnímu výkonu. Sice máme skvělé postavení, ale o tom, co se děje na trati, nemáme vůbec ponětí. Hlas Ladislava Škorpila z tlampače je nemožné slyšet a že by byla nějaká světelná výsledková tabule, na to můžeme zapomenout. To jsou další „plusové“ body pořadatelům. Díky mobilní době jsme však v obraze, jak si Lukáš vede.

Už od prvního mezičasu vede Bauer o pár vteřin a tento náskok si veze po celou dobu. Vždy, když se objevuje v cílovém prostoru, začíná ohlušující rachot. Když se náš závodník dostává do cílového prostoru, všichni ho ženeme ke zlaté medaili. Protíná cíl a padá do sněhu, jako mokrý pytel. Nevidím, jestli bude Bauer oceněný zlatem. Očividně má toho plné zuby. Podle reakce diváků v cílovém prostoru se zdá, že Lukáš nevyhrál. Definitivu o výsledku mi podává mamka. Končí druhý o šest vteřin před Estoncem Veerpalem. Po zjištění výsledku, jak dopadl náš reprezentant, se veškeré diváctvo nabírá směrem do svých domovů nebo zaměstnání. Přichází mi celkem nefér, že na trati ještě jede kolem dvacítky závodníků, kteří budou končit před prázdnými tribunami.

Nejméně patnáct tisíc lidí se dekuje k odjezdovému autobusovému nástupišti. Jsem sám zvědav, jak se všichni lidé do večera odvezou, když vezmu v potaz pořadatelskou schopnost. Houf lidí netrpělivě čeká na autobus. Po dvou minutách jede jeden a pak po dalších dvou se objevuje další souprava. Mačkanice je veliká, ale naštěstí lidé byli relativně rozumní a nic vážnějšího se nestalo. Nakonec se vše docela vydařilo a já jsem uspokojen průběhem netradičního dne.

(bra, bry)