Šéf Zoo Praha Miroslav Bobek: Nejhorší zážitek nezapomenu, měl jsem slzy v očích

Co pro vás znamená fakt, že zoo je opět zavřená?
Naše zoo má naštěstí velmi silného zřizovatele – hlavní město –, které nám neocenitelně pomáhá. Vítáme samozřejmě podporu veřejnosti formou adopcí zvířat i jinak, ale současně jsme si velmi dobře vědomi, že mnozí jsou na tom mnohem a mnohem hůř. Mysleme prosím také na ně.

Nedávno vyšla vaše nová kniha Supi v hotelu Continental a další zápisky ředitele zoo. Co od ní čtenáři mohou čekat?
Knížka je věnována primárně zvířatům, se kterými mám možnost zažívat mnohé, a to jak tady v zoo, tak ve světě. Není však jenom o zvířatech. Leitmotivem je radost z poznávání. Že se dozvíte něco nového, překvapivého, že něco objevíte. Pocit objevování přitom může člověk zažívat v zoo nebo v Africe či Mongolsku, ale může ho zažít koneckonců kdekoliv. V jedné z kapitol píšu, jak jsem jeden malý objev udělal na své chatě – na záchodě. Ta kapitola se jmenuje Mravkolev v majonéze, a je o tom, že jak jsem si jedné letní noci všiml na stěně – ano, na stěně záchodu – zvláštního hmyzu. Telefonem jsem si ho vyfotografoval a posléze se ukázalo, že jde o první zjištění výskytu teplomilného mravkolva okatého v Čechách. Doposud byl známý jenom z Moravy, a ještě ojediněle. Takže i na záchodě se dá objevovat. A korunu tomu nasadila moje žena, která prohlásila, že tohoto mravkolva už před několika dny lovila při venkovním grilování z majonézy.

FOTO: Co se děje v zamčeném safari parku. Nový nosorožec rád obrací auta

Příběhy v knize se točí hlavně kolem zvířat, stejně jako váš život. Kdo ve vás lásku ke zvířatům probudil?
Asi maminka, která učila přírodopis a učila mě poznávat zvířata. Moje hodně raná vzpomínka je třeba na to, jak jsme spolu pozorovali datla. A můj dědeček byl myslivec a ke stáru vášnivý rybář. Bral mě do lesa, hodně mi o zvířatech vyprávěl a uměl je nádherně kreslit. Dokázal je úžasně vystihnout pár tahy uhlem.

Každý týden píšete jeden fejeton. Kdy a kde píšete nejraději? Musíte k tomu mít nějaké specifické podmínky?
Ne, to bych nemohl psát každý týden jeden. Píšu, kde se dá a kdy se dá. Nejradši asi o víkendu ráno, kdy je klid a člověk není vytrhován myšlenkami na to, co má řešit za půl hodiny a podobně. Sloupky píšu od prvního týdne, co jsem v zoo, a to skutečně každý týden jeden. Postupem času jim věnuji čím dál větší péči a snažím se jít čím dál víc do hloubky. Čili nejsou to jenom takové glosy a postřehy, kterými jsem začínal, ale často jsou ty sloupky výsledkem nějakého studia nebo pátrání. Ne všechny sloupky jsou o zvířatech, pár jich je o jiných skupinách organismů, nebo třeba i o obrazech. Narazil jsem například na obraz Josefa Čapka zobrazující domek, který se nápadně podobá Sklenářce (kulturně chráněná usedlost Sklenářka na území Zoo Praha – pozn. red.). A díky tomu, že k obrazu existují skicy, se skutečně potvrdilo, že jde o naši Sklenářku.

Ve vaší knize je i příběh o úhořovi Pepíkovi, který žil v kašně ve spořitelně, kam se na něj mimochodem chodil dívat malý Jan Werich s tatínkem, a Pepík se dožil věku snad 64 let, tedy čtyřikrát vyššího, než je běžné v přírodě. Jak je to možné?
Nečelil těm nástrahám, jako kdyby žil v přírodě. Neohrožovali ho rybáři ani přirození nepřátelé nebo znečištění, měl dostatek potravy… Ovšem s těmi nejdéle žijícími zvířaty často bývá potíž v tom, že není úplná jistota, že je někdo nevyměnil. Mohlo se stát, že původní Pepík dejme tomu po patnácti letech uhynul, a aby nebyl průšvih, vrátný pořídil jiného úhoře. Ale příběh prvního úhoře Pepíka je velmi zajímavý, a protože je uložen v Národním muzeu, dala by se udělat analýza, při které by se zjistil jeho skutečný věk.

Vaši svěřenci v zoo také žijí déle, než by jim bylo dopřáno v přírodě?
Ano. Věk dožití zvířat v zoologických zahradách je už dnes vesměs vyšší, než tomu bývá v přírodě. Kdysi tomu bylo jinak, když ještě nebylo dostatečně známo, jak o zvířata správně pečovat. Dnes může být jejich věk velmi vysoký. V jedné z mých předchozích knížek jsem psal třeba o plameňákovi kubánském, který v naší zoo žil přes 50 let – a to k nám přišel jako dospělý. Ostatně v současné knížce píšu o orlosupovi Pablovi, který se u nás ještě před padesátkou chystal na otcovství, což byla hodně velká frajeřina. Pochopitelně i savci se u nás dožívají dosti vysokého věku. Nejstarším savčím obyvatelem Zoo Praha je slonice Gulab, které již bylo 61 let. Ale vůbec nejstarší je bezpochyby samec želvy sloní Eberhard, kterému je jistě víc než pětasedmdesát.

FOTO: Úrodný rok dvorského safari parku pokračuje. Narodil se tam první hrošík

Mají zvířata, která se chovají v zoo a několik jejich generací nepoznalo nic jiného než zoo, ještě něco společného s těmi divokými? Neztrácejí své návyky a instinkty?
Ano, tenhle problém tady je. Zkoumalo se to třeba u koní Převalského, které vracíme zpět do Mongolska. A ačkoliv u nich k některým změnám docházelo – například rozmnožování neprobíhalo jenom v době, kdy je to běžné v přírodě, ale rozprostřelo se do průběhu téměř celého roku –, tak když jsme je vrátili do přírody, zase se to časem upravilo. Ale nemusí jít o savce nebo ptáky.

Který živočich pražské zoo je nejnáročnější na péči?
Nejnáročnější, nejvzácnější, nejdražší… Na to se strašně těžko odpovídá. My si hlavně musíme položit otázku, co je naším cílem, jestli tady konkrétního živočicha jen udržet, nebo rozmnožovat. Pokud jde o udržení, metodika je natolik zvládnutá, že kolegové vědí, jak na to, a v naprosté většině případů to dnes již zvládají. Další věc je rozmnožování. Třeba Petr Velenský roky experimentuje s velemloky čínskými, a to je opravdu alchymie. Musí se podle všeho vystihnout nejen správná roční doba, ale i počasí, byť se velemloci chovají ve vnitřních prostorách. S ptáky u nás dělá neuvěřitelné věci kolega Vaidl, který se teď snaží rozmnožit člunozobce.

Pavilon hrochů po rekonstrukci:

Za která zvířata utrácíte nejvíc peněz?
Říká se, že na krmení je nejdražší lední medvěd a tygr ussurijský. Ale počítat to jenom podle krmiva, je zavádějící. Krmivo je sice v provozu zoo velká položka, ale nikoli úplně zásadní. Mnozí si myslí, že tady utratíme polovinu rozpočtu za krmení, ale tak to není. Máme i mnoho jiných nákladů. Například sloni jsou v ohromném objektu, který musíme vytápět a udržovat, a stará se o ně osm chovatelů. Navíc jsou to vysoce kvalifikovaní chovatelé, takže já říkám, že nejdražší je slon.

Když mluvíme o výdajích, jakou část vašich příjmů tvoří vstupné?
Spolu s provozní dotací zřizovatele naprosto zásadní. Proto také teď máme problémy. Nejdřív bylo zavřeno, potom byl omezený provoz, prázdniny byly dobré, ale už od konce srpna začalo ubývat návštěvníků mnohem výrazněji, než bývalo obvyklé. Naše ztráty jsou veliké. Za jaro jsme přišli asi o 50 milionů korun, ze tří pětin na vstupném.

Zlínská zoo se pyšní mládětem mravenečníka, čekala na něj 13 let

Zoologická zahrada v Praze patří mezi nejoceňovanější na světě. Která zoo je podle vás na světě nejlepší?
Pro mne byla dlouho vzorem Bronx Zoo v New Yorku, kde mají nádhernou expozici střední Afriky s gorilami, okapi a dalšími zvířaty. Pokud jde o tuto zoo jako celek, snoubí se tam historické objekty s moderní architekturou a celá je vlastně pojatá jako fundraisingové zařízení, jehož výtěžek jde na ochranu ohrožených druhů. Ale musím dát za pravdu i tomu žebříčku, ve kterém býváme tak čtvrtí, pátí a v němž pravidelně vítězí San Diego Zoo. Ta nemá konkurenci, i díky obrovskému prostoru a úplně jiným prostředkům, jimiž disponuje. Spojené státy jsou ještě pořád trochu jiný svět.

Ředitelem zoo jste jedenáctým rokem. Dokázal byste z té doby vybrat chvíli, kdy vám bylo nejhůř a kdy jste třeba i uvažoval o tom, že položíte funkci?
To se vybírá poměrně lehce. Byly to povodně v roce 2013 a to, co se dělo poté. Voda už nestoupala, byla zaplavená spodní část zoo, já jsem šel nahoru na Zakázanku a odtamtud jsem viděl tu spoušť. To pro mne byla ta nejhorší chvíle, kdy jsem měl slzy v očích, protože nešlo jen o tu vodu a nepořádek, ale i o množství úplně zničené práce v chovech, kterým kolegové věnovali roky úsilí. Vrátilo je to dejme tomu o pět let zpátky… Ale byla i spousta úžasných chvil. Ať už to bylo nedávné narození dvou sloních samiček, otevření nových expozic, nebo vypouštění koní v Mongolsku. A jestli jsem uvažoval o tom, že s tím seknu? To víte, že člověk má občas slabší chvilku, ale zoo je můj život. Takže rozhodně s tím seknout nehodlám. A stejně tak se odsud nehodlám šplhat někam jinam. Proto jsem také odmítal všechny nabídky, abych šel do politiky, a odmítám je dodneška.

Jak se vybírají chovatelé do zoo?
Často jsou to absolventi specializovaného učiliště v Čakovicích nebo příslušného oboru na ČZU. Učni z Čakovic k nám také chodí na praxi, takže to u nás znají, když sem nastupují. Na pozice chovatelů nabíráme i lidi, kteří byli v jiných zoologických zahradách nebo chovatelských zařízeních nebo mají zkušenosti z vlastních chovů nějakých zvířat. Představy o tom, že když budu dělat chovatele v zoo, dám opičce jablíčko, pomazlím se se lvíčetem, dám si kafe, udělám si selfíčko a půjdu domů, jsou zcela mylné.

Lidé pomáhají zoologickým zahradám. Adoptivních rodičů zvířat přibývá

Jste aktivní na sociálních sítích. Je to vaše přirozenost, nebo vás k této aktivitě donutily okolnosti?
Nezapomínejte, že jsem dlouho byl v médiích. Za mého působení v Českém rozhlase jsme doprovázeli čápy černé během jejich migrace do Afriky a já z toho dělal živé vstupy. Teď je to zrovna 25 let, co se Africká odysea začala vysílat. A kdyby tenkrát byly sociální sítě, bylo by to přesně to, co jsme potřebovali. V pozdějších letech, když jsme s čapím projektem pokračovali, vkládal jsem z Afriky na web zprávy a alespoň malé fotografie přes satelitní systém Iridium. Tahle publicistická minulost mě formovala. Také jsem založil a budoval Český rozhlas Online, dneska jsou to Nová média, a dlouhá léta jsem se podílel na technologickém a obsahovém rozvoji Českého rozhlasu, takže je to ve mně. Být na sociálních sítích je pro mne přirozenost.

Jak často vyrazíte na procházku po zoo?
Snažím se chodit co nejvíce, když zrovna nemám nějaké papírování, porady nebo jednání. Z tohoto hlediska byla dobrá jarní koronakrize, protože spousta aktivit se utlumila a já jsem měl čas chodit po zoo. Je pravda, že takové procházky jsou pro mne dvojznačné, jelikož na ně chodím jako ředitel, takže pořád přemýšlím, co je špatně, co udělat jinak, jestli je uklizeno, jestli jsou správně cedulky a podobně. A takovou terapií pro mne je, že si vezmu foťák a už nejdu na kontrolu, ale jdu fotit zvířata.

Zoo je váš život, zvířatům věnujete spoustu času. Zbývá vám nějaký na rodinu? Nežárlí vaše žena třeba na slony?
To určitě nežárlí. Člověk si ten čas musí nějak rozdělit. Nevím, do jaké míry se mi to daří, ale v každém případě se o to snažím.

Podědily vaše děti lásku ke zvířatům, nebo jdou jinou životní cestou?
Syn teď začal studovat v Anglii, ale nadchnul se do letadel. Dokonce je vicemistr Evropy v jedné kategorii letecké navigace. A já si říkám, že se k tomu možná dostal také přes mou práci. Koně Převalského totiž do Mongolska přepravujeme vojenskými letadly CASA a syn tak byl od mala nablízku letcům a letadlům. Dcera je nadšená do koní, takže cestu ke zvířatům si našla.