Herec Václav Jiráček: Vlastnit kavárnu? To byla vysoká škola skutečného života

Váš Husárek v Sestřičkách je komplikovaná osobnost…
Každého záporného hrdinu, a že jsem si jich už zahrál, se vždycky snažím nejdřív pochopit. To je základ. Kopu za něj, což je potom samozřejmě těžší pro duševní hygienu, ale je to naprosto nezbytné, aby působil věrohodně. Z vnitřního pohledu herce svoji postavu nesmíte kritizovat, což vyžaduje jistou trpělivost a zájem až o duševně či emociálně postižené lidi, kteří v sobě mají nějakým způsobem zakódovanou bolest nebo špatný charakter. Ostatní pak už nechávám na divákovi a dalších postavách.

Občas si potřebuju přeskládat duši, říká herec Viktor Dvořák

Jak dlouho se znáte s Adélou Gondíkovou, které v Sestřičkách hrajete bratra?
Seznámili jsme se před lety v Divadle ABC. Šlo o dobu zlatého věku Novy, kdy Adéla s bráchou Daliborem byli nesmírně populární. Adéla mě vlastně zná od mých telecích let, ještě než jsem se rozhodl věnovat herectví. Poznala mě jako civilkáře, který byl víceméně poskokem pro celé divadlo.

Šel jste na civilku do divadla s cílem, že chcete být hercem?
Především jsem odmalička věděl, že nepůjdu na vojnu… Jako klukovi mi rodiče vždycky říkali, že až vyrostu, vojna už nebude. Po revoluci už byla možnost rozhodnout se mezi vojnou a civilní službou. Když jsem před odvodovou komisí stál jen tak v trenkách, jeden major si řekl, že se mu budu krásně hodit do roty k tankistům. No řekněte, dovedete si mě představit, jak si to jedu v tanku?! (směje se) Tak jsem si hned podal odvolání a žádost o civilku. Původně jsem měl jít do Nemocnice na Františku, jenže divadlo mi přišlo zajímavější. A obojí bylo lepší než tank! Mimochodem, civilka byla čas k nezaplacení, po patnácti letech jsem si oddychl od školy a pročistil si hlavu. Nejdřív jsem v divadle pracoval jako kulisák a pak jsem přešel do produkce, kde jsem pomáhal se vším, co bylo zapotřebí. Už tenkrát jsem pozoroval herce a nějak ve mně zrálo přesvědčení, že bych místo v zákulisí chtěl běhat po jevišti. Pak jsem dostal první nabídku na hraní v zájezdové pohádce. Poprvé jsem vystoupil v České Lípě jako záskok v roli Jeníčka v Perníkové chaloupce.

První – a hned titulní role?
Že jo?! Taková hauptka! (směje se) A to si představte, že mi dali nabídku, aniž věděli, co ve mně je. Zřejmě jsem měl kolem sebe nějakou auru a oni někoho potřebovali opravdu rychle. Den před představením jsem tedy přijel do České Lípy, kde si mě vyzkoušeli – neuměl jsem pořádně mluvit, styděl jsem se, koktal jsem, koukal na ně, oni zděšeně koukali na mě a nevěděli, co dělat. Pamatuji si, že jsme v divadle přespávali, hrálo se totiž pro děti hned brzo ráno. Druhý den jsem nastoupil před diváky a Jeníčka vystřihl v plné parádě. Nikdo tomu nechtěl věřit. Divadlo mě od té chvíle chytlo.

Od dob studií stále hostujete v pražském Dejvickém divadle.
Do Dejvického divadla jsem se dostal díky našemu vedoucímu ročníku na DAMU Miroslavu Krobotovi, tam jsme hráli i naši první věc s Divadlem Letí, které jsme se spolužáky z ročníku založili. Postupně jsem nastudoval role v inscenacích Teremin, Hamlet, zaskakoval jsem i v Love Story za Marka Taclíka. Pak se změnilo vedení, přišla nová energie prostřednictvím Martina Myšičky v pozici uměleckého šéfa, divadlo pookřálo, ale všechny „moje“ inscenace měly derniéru. Najednou mi přišlo smutné odejít z Dejvického divadla. Divadlu jsem se tedy moc nevěnoval, vlastnil jsem kavárnu, ale přišlo mi divné, že bych ani jednou měsíčně nechodil večer hrát.

První vicemiss České republiky. Valerie z Ústí bodovala v soutěži krásy

Co jste tedy udělal?
Napsal jsem Martinovi Myšičkovi do divadla oficiální dopis, že by mi bylo líto úplně odejít, takže kdyby pro mě měl i malou roli, byl bych za ni rád. Martin mi za půl roku zavolal s tím, že jde ale opravdu o malou roli v nové hře Petra Zelenky Elegance molekuly. Protože jsem deset let nic nezkoušel, bral jsem ji nejdřív jako „fajn rozcvičku“. Začalo ve mně totiž zrát rozhodnutí k návratu k divadlu. Na první zkoušce jsem ale zjistil, že role Donalda Rumsfelda vyžaduje celkem jistý herecký um a přístup a že nejde o úplně malou roli. Zkoušení přišlo v pravý čas, navíc jsem si vyzkoušel nové mechanismy přístupu k herectví i k sobě samému. Radostné období. Pamatuji si, jak jsem se šíleně těšil na premiéru. Jsem rád, že můžu být opět u toho.

Berete tedy návrat k divadlu vážně?
Určitě. Na repertoáru bych chtěl mít celkem pět inscenací, abych je udržel v hlavě a nemusel hrát každý večer. Po Dejvicích jsem se dohodl s Olgou „Hátou“ Želenskou, s níž jsem se seznámil při natáčení seriálu Přístav. V její Divadelní společnosti Háta máme již nazkoušenou komedii Svatba bez obřadu. Hraju tam i s Adélou Gondíkovou, máme krásné scény. (směje se). A zanedlouho bychom měli začít zkoušet další komedii, kde bude opět i Adéla, už se moc těším nejen na ni, ale na celé zkoušení.

Máte ještě zmiňovanou kavárnu?
Ne. Rozhodl jsem se ji přenechat někomu jinému a věnovat se víc herectví. Zkušenosti však nelituju, protože vlastnit kavárnu bylo vysoká škola skutečného života. Provozovali jsme ji v zajímavé a pro gastro hodně překotné době, kdy byla zavedena EET, pak přišel zákaz kouření… Z pohledu majitele dneska vlastnit kavárnu není zdaleka tak jednoduché, jak bývalo. Je to služba na plný úvazek – časově i energií, což už nejde skloubit s herectvím. Prostě jsem se rozhodl jít zase trochu jiným směrem.