Proč ten návrat k rocku?
Život se odehrává v kruzích a já se holt obloukem zase vrátila na začátek… Musím ale přiznat, že mě to stálo docela dost sil a přemlouvání, abych se pochlapila a šla do toho. Zpětně jsem však za své rozhodnutí ráda. Podle hesla: Je-li žák připraven, učitel se dostaví, jsem se jednou ráno vzbudila, měla jsem zrovna jet odpoledne opět koncert se skupinou Golem, a položila jsem si otázku: „Koncert bude fajn, lidi budou senzační, to ano, ale chci to takhle už napořád?“ Najednou jsem si začala připadat sama.

Z čeho váš pocit pramenil?
S Golemem jsem jezdila pětatřicet let, bezesporu je to dobrá kapela, jenže oni i po těch letech hráli všechny moje písničky z not. Chápete?! Kdyby si noty zapomněli doma, koncert by zřejmě neodehráli… V posledních měsících naší spolupráce, než jsem udělala ten rázný krok, jsem si proto na jevišti připadala skoro sama. A přesně v té době mi zavolali kluci z kapely Amsterdam, že se po letech dali dohromady, a když přemýšleli, koho by oslovili na spolupráci, vyšla jsem jim z toho já. Brala jsem to jako pokyn shůry. Po první zkoušce mi bylo jasné, že naše spojení bude správné.

Jak jste zprávu o změně kapely sdělila Golemu?
Bylo to šílené období. Nejsem člověk, který by chtěl ubližovat, zároveň jsem ale věděla, že tohle rozhodnutí musím udělat. Samozřejmě, kluci nebyli nadšení a měli pocit, že na to nemám právo, ovšem na druhé straně je to kapela, co doprovází spoustu zpěváků. Neměli ke mně nějaký extra vztah.

Kdo kdysi přišel s nápadem na společné turné s Věrou Špinarovou?
Moje někdejší manažerka se domluvila s Věrčiným synem Adamem Pavlíkem, že by to bylo možná dobrý, a ono to dobrý bylo. Dvě úžasná turné, na která nikdy nezapomenu. Věrku jsem totiž měla ráda. Byly jsme si docela podobné, nikdy nás nebralo takové to „zlato, stříbro, drahé kamení“. Žádné nóbl dámy, ale dvě obyčejné ženské.

Vzpomenete si na vaše první setkání?
Věra začínala strašně mlaďounká, poslouchala jsem ji ještě ve svých rodných Sekerkových Loučkách. Mně bylo asi čtrnáct, jí jen o dva roky víc. Ostravská tvorba byla v tom tehdejším zahnívajícím rybníčku mezi unylými interprety padesátých let zjevením. Poprvé jsem ji slyšela v rozhlase v jednom pravidelném sobotním pořadu, který jsem ráda poslouchala. Osobně jsme se setkaly až v roce 1976 na Bratislavské lyře. Byla jsem tam za naprosté jelito, šlo totiž o moji vůbec první velkou akci. Na Lyře jsme se ihned skamarádily, protože ani Věru to moc nebavilo. Připadaly jsme si tam jako dvě cvičené medvědice. (směje se) Zpívala jsem tehdy písničku Stromy, a protože mě nikdo neznal, nemohla jsem ani přes velký úspěch u publika dostat žádný kov. Kvůli mně tak vymysleli cenu za interpretaci, kterou mi dali. Ota Petřina navíc získal cenu za aranž.

Ota Petřina byl prý velmi svérázný…
To ano. Můžu se s vámi podělit o jednu nádhernou vzpomínku, která ho, myslím, přesně charakterizuje. Původně měl hrát ve festivalovém orchestru na kytaru, protože dělal k písním aranže. Jenže jak přicházel do sportovní haly, přiběhl k němu produkční a povídá mu: „Pane Petřino, teď začíná generálka, to se bude už brát na kamery. Takže běžte prosím do maskérny, kde vám sepnou vlasy, abyste takhle s těmi rozpuštěnými nešel na obrazovku.“ To bylo něco pro Otu! Rázem se otočil a beze slova vysvětlení zase odjel domů. Nádherné gesto! V těchto věcech měl poměrně jasno. Taky jsme mu proto říkali Svéhlavička. Když si totiž něco usmyslel, nejel přes to vlak.

Mohla byste podobně charakterizovat i Věru Špinarovou?
Věrka byla zemitá, přímá, a pokud se jí něco nelíbilo, řekla to natvrdo. Na nic si nehrála. V naší branži takových lidí mnoho není, šlo víceméně o přírodní úkaz.

Zpět ke zpěvu. Vzpomenete si na den, kdy jste dostala do rukou svůj první singl?
To už si nevybavím, ale vím, jaké na něm byly písničky a že okamžitě vyhrál všechny hitparády. Písnička Tisíc stran formátu A1 vyhrála i rádiovou hitparádu, jenže mi ji komunisti nakonec zakázali. Singl totiž vyšel 21. srpna a v písni byl verš: „V pokoji dlaň krát dva kroky jeden den nám trval roky“, kvůli kterému ji zaťafli. Prý by si to lidé mohli vykládat všelijak. Na druhé straně mi pak ale prošla písnička Ještě nejsem grogy. U ní soudruzi zaspali. (směje se)

Zpívají se vám dnes některé písně jinak než v době jejich vzniku?
Víte, když si třeba vzpomenu na natáčení prvního alba Motorest, v podstatě jsme jím s Otou Petřinou a Zdeňkem Rytířem žili. Nic jiného nás nezajímalo. Připravovali jsme ho u nás doma v Dejvicích, točilo se v Jungmannově ulici v Mozarteu a šlo o super období s úžasnou tvůrčí atmosférou. Byl to bigbít v pravém slova smyslu. Dneska mají všechny tyhle písničky na mých koncertech nové kabáty a současný zvuk. Konkrétně Motorest ne, to by mi lidé asi neodpustili, ale člověk se vyvíjí, a já tak texty vnímám i zpívám asi trochu jinak, s jiným významem… Nedávno jsem vybírala ze svých prvních čtyř alb, co předloni vyšla v reedici, Petřinovy písně, které jsem po letech opět zařadila do repertoáru. Na některé jsem úplně zapomněla a teď mě jejich texty oslovují daleko víc než v době vzniku, kdy jsem byla úplné trdlo. Tenkrát jsem měla život před sebou, takže je zajímavé na stejné písně nahlížet nově s tímto odstupem.

Přesto k vašim největším hitům patří popové balady. Třeba Moje malá premiéra – prý se vám nikdy nelíbila…
Nebyla to moje krevní skupina. Moje malá premiéra mi ale otevřela cestu zpátky do televize a rádia, z jejichž vysílání jsem byla asi rok a půl vyškrtnutá, protože jsem naštvala nějakého komunistického pohlavára, který mě označil za „novou vlnu“. Režisér Franta Polák mě pozval do pořadu Možná přijde i kouzelník, kde jsem samozřejmě nemohla zpívat bigbít, takže jsem udělala tuhle písničku. Hned potom jsem odjela na šest týdnů na povinné turné do Ruska, tehdy ještě do Sovětského svazu. Když jsem se vrátila do republiky, z písně už byl velký hit, a vydali ji dokonce na singlu. Všude se hrála, protože si o ni lidé psali. Řeknu vám, tenkrát mě to jako ortodoxní bigbíťačku docela otrávilo. Nicméně ji zpívám dodnes, akorát si z chudinky dělám na koncertě vždycky trochu srandu.

Byl to okamžik, kdy jste přesedlala na popovou dráhu?
Zásadním předělem bylo, myslím, album s písněmi, které získaly Oscara, což bylo koncem 80. let. To byl jakýsi přechodový můstek do středního proudu, kde se o mně dozvědělo víc lidí, a já se vydala tímhle směrem. Proto se teď na koncertech vždycky najde několik lidí, kteří se trochu vyděsí, když na ně vlítnu s rockovým repertoárem. Ale zatím se naštěstí nestalo, že by někdo otráveně odešel. Pravda, nejdřív se sice leknou, ale už za chvilku se naladí na moji vlnu a jedou se mnou. Je přece úplně jedno, jaké datum máme v rodném listě. Hlavní je si umět koncert pořádně užít, stejně tak jako život… V těchto časech tohle tvrzení myslím platí dvojnásobně.