Výstava, která nás v galerii obklopovala, se jmenovala „Když jsi na dně, sbírej perly“ – s podtitulem „Když máš krizi, můžeš se v ní najít!“. Přišlo mi to velmi symbolické. Nejen k povídání s Barborou, ale i k jejímu životnímu příběhu a osudu její bývalé trenérky, fenomenální české tenistky Jany Novotné, která Barboru přivedla do velkého tenisu a před pěti lety nečekaně zemřela na rakovinu.

Česká profesionální tenistka Barbora Krejčíková se narodila roku 1995 v Brně. S tenisem začala ve třech letech na kurtech v Ivančicích. Už na juniorských turnajích měla úspěchy, v roce 2011 byla v anketě Zlatý kanár oceněna jako Talent roku. V juniorské kategorii vyhrála tři grandslamy ve čtyřhře, když v roce 2013 zvítězila na French Open, US Open a na Wimbledonu. Stala se také mistryní Evropy do 18 let ve dvouhře a čtyřhře. V profesionální kariéře se jí dlouho dařilo zejména ve čtyřhře. Průlomová byla loňská sezona. Na French Open 2021 ovládla dvouhru a po boku Kateřiny Siniakové i čtyřhru, což se v jediném ročníku naposledy podařilo Mary Pierceové v roce 2000. Se Siniakovou triumfovala také předtím, na French Open 2018, ve Wimbledonu 2018, Australian Open 2022 a Turnaji mistryň 2021. Jako poražené finalistky skončily na Turnaji mistryň 2018 a Australian Open 2021. Od výkonu Margaret Courtové z let 1963–1965 vyhrála Barbora jako první hráčka smíšenou čtyřhru Australian Open třikrát za sebou, a to v letech 2019, 2020 a 2021. Na Letních olympijských hrách 2021 se s Kateřinou Siniakovou staly olympijskými vítězkami v ženské čtyřhře. Obě tak pro Česko získaly první tenisovou zlatou olympijskou medaili. Aktuálně je Barbora Krejčíková v tenisovém žebříčku WTA ve dvouhře i ve čtyřhře druhá na světě.

Ženský tenis je specifický i tím, že mezi špičkovými hráčkami je hodně Rusek, Bělorusek a Ukrajinek. Vstoupila teď do profesionálního tenisu i politika?
Je to strašně těžké hodnotit. Co se na Ukrajině děje, je prostě špatně. Holky z Ruska mohou mít na současnou válku možná trochu jiný pohled než tenistky z Ukrajiny a zvenku vztahy mezi sportovci působí občas i trochu vyhroceně, ale podle mé osobní zkušenosti tenistky z Ruska nebo Běloruska současný konflikt nepodporují. Jsou proti válce a nemůžou za to, co se kolem nich děje, nemůžou za své vůdce.

Jste s nimi v kontaktu?
Když konflikt začal, psala jsem všem svým kamarádkám tenistkám z Ukrajiny – jak na tom jsou, co dělají jejich rodiny a zda nepotřebují pomoct. Naštěstí mi ode všech přišla pozitivní zpráva, že jsou v pořádku, že se jim podařilo své blízké evakuovat. Byla jsem šťastná, že žijí, že se jim nic nestalo. Přesto to byly strašně smutné esemesky, mnohé moje spoluhráčky de facto přišly o domov. Často na ně myslím.

Vy jste aktuálně v Česku i proto, že jste přerušila kvůli zranění turnajovou šňůru. Jaká je prognóza?Doufám, že dobrá a věřím, že se vše den ode dne zlepšuje. Progres sice není tak velký, jak bych si představovala, ale myslím, že už brzy začnu zase hrát.

Hodně vás mrzelo, že jste se zranila? Neříkala jste si v tu chvíli „Kdybych šla do dalšího turnaje, mohla jsem být už první na žebříčku“?
Mrzelo mě to hodně. Zvlášť proto, že jsem přišla o velké turnaje, kde jsem chtěla hrát. Do Ameriky jsem se těšila, a bohužel jsem se musela vrátit domů. Ale říkám si – no jo, nevyšlo to. Víte, nevím, jestli bych byla aktuálně první, takhle na své zranění nepohlížím. Spíš jsem se těšila na konkrétní zápasy, na to, že je třeba vyhraju, budu se postupně zase prokousávat turnajovým pavoukem a uhraju dobrý výsledek.

Z fotek na vašem instagramu mám ale pocit, že si nečekanou pauzu vlastně užíváte. Zřejmě jste se dlouho takhle nezastavila.
Po celé covidové období se celý tenisový kolotoč v podstatě zastavil. Tenkrát šlo o první skutečnou pauzu. Teď přišlo druhé nečekané zastavení. Máte pravdu – nesmutním. Snažím se věnovat činnostem, které během turnajů dělat nemůžu, chci toho co nejvíc stihnout a užívám si to zase jinak. A také se snažím odreagovat se od svého zranění, abych nad ním příliš nepřemýšlela.

Daniela Šinkorová na castingu Muže roku 2020
Daniela Šinkorová padesátku neřeší a stále si pamatuje osudový okamžik kariéry

Co jste zatím v Česku stihla?
Byla jsem v divadle, na rodinném výletu v Telči, navštívila jsem své sourozence na chalupě, viděla jsem se i s dětmi svého bratra. Vlastně pořád pendluju mezi Brnem a Prahou, kam jezdím na kontroly. Snažím se přizpůsobit časovým možnostem lékařů a fyzioterapeutů, udělat vše pro to, abych byla brzy zdravá. Ale začíná jaro, doma v Ivančicích máme nové malé štěňátko, hodně si s ním hraju a trávím s ním spoustu času. Je to teď taková rodinná všehochuť, na rodinu jsem totiž hodně vázaná. Když jsem v Česku, snažím se být s nimi co nejvíc. Moji rodiče mají dům se zahradou, trochu jim i pomáhám.

Tomu rozumím, nepůsobíte na mě jako městský člověk.
To je pravda, jsem vesnický typ, do velkoměsta se moc nehodím. Ivančice jsou malé město, pět minut chůze od domu máme rybník, řeku. Jako malá jsem tam chodila na led bruslit. V Ivančicích je i nová cyklostezka, ráda jezdím na kole, učím se teď na kolečkových bruslích…

Nebojíte se dalšího zranění?
Snažím se jezdit opatrně, aby se mi nic nestalo. Vypadám proto u bruslení dost legračně, nikdo se na mě nemůže koukat. (smích) Ale narodila jsem se v Brně a mám to ráda i tam, jsem tedy napůl trochu Brňanda.

Ze sociálních sítí je patrné, že své zážitky ráda i sdílíte. V poslední době ovšem hodně tenisových hvězd své profily raději maže. Některé i z důvodů, že nezvládají kritické reakce fanoušků. Máte podobnou zkušenost?
Mám a řekla bych, že jich mám docela hodně. Stačí prohrát pár zápasů. Ani bych neřekla, že jde o fanoušky, spíš o sázkaře. Ti vám pak píšou nehezké věci. Je to docela těžké zkousnout, ale jde o součást naší profese, podobné věci nezažívají jen tenisté, ale i sportovci z jiných odvětví. Prostě se s tím musíte nějak vyrovnat. Nejlepší je takové zprávy nečíst, nebo si z nich zkrátka udělat legraci.

Na sport se ale sázelo vždycky.
Souvisí to hodně se sociálními sítěmi a internetem. Na netu se může svobodně projevit úplně každý, tedy i lidé, kteří nemají co dělat a baví je sedět u počítače, vyjadřovat se negativně na cizí účet. Třeba jim to dodává sebevědomí, cítí se pak lépe, co my víme.

Herec Pavel Nový
Pavel Nový má na Putina i covid jasný názor. A slušná slova nepoužívá

Odpovídáte na negativní komentáře?
Mívám období, kdy se mi na ně chce odpovídat a uvádět lidi do reality. Ale většinou to neudělám. Nechci ztrácet čas a přilévat olej do ohně. Měla jsem určité období, kdy jsem odpovídala – a tenkrát mi to vlastně docela pomohlo.

Poslední dobou, když jste se výrazně zlepšila, vám začaly asi chodit hlavně hezké zprávy.
Musím říct, že mi vždycky chodily hezké zprávy, nebo rozhodně víc těch pozitivních, od lidí, kteří mi fandí a kteří mě motivují. Bohužel, i ojedinělá zlá zpráva zabolí. To hezké občas vnímáme nějak automaticky.

Nevadí vám, že vás teď dvě hodiny budeme po rozhovoru ještě líčit a fotit?
Nevadí mi to, jde o součást profese. A občas je to i příjemná změna. Na kurtu neustále běháme, často uřícené a zpocené, většinou i nenalíčené. Takže ten kontrast oproti sportovním fotkám je najednou moc příjemný.

V jednom rozhovoru jste řekla: „Ráda sdílím vzpomínky, kde jsem začala, s kým jsem trénovala, aby lidi věděli, že pocházím ze skromných poměrů.“ Takže začneme od začátku, proč jste jako malá holka začala hrát tenis? Co bylo důležitější – vliv rodiny, nebo vaše touha sportovat?
Mám dva starší bratry, jeden z nich chodil na tenis. V té době jsem byla ještě malinká, s maminkou jsme ho ale často doprovázely. Protože jsem tam bývala hodně často, dostala jsem už jako holčička prkýnko a tenisák, abych si pinkala o zeď. Takhle jednoduše jsem se k tenisu sama dostala. Rodiče pak kromě bratra doprovázeli i mě, hlavně máma, na kurtech se mnou trávila spoustu času. Ale šlo spíš o to, že jsem skutečně chtěla hrát, vždycky to vyšlo ode mne, neustále jsem se ptala, kdy půjdeme na tenis, strašně jsem se tam těšila.

Říkáte, že pocházíte ze skromných poměrů, ale mít doma malou tenistku je nejen časově, ale i finančně náročné, ne? Jak to vaši ustáli?
To je asi spíš otázka na ně, jak vše zvládali a jak peníze poskládali, abych mohla hrát, trénovat a cestovat. Rodiče už jsou dnes v důchodu, tatínek byl učitel, maminka doktorka. Do mých patnácti šestnácti let jsme cestovali hlavně po Evropě a autem. Nebydleli jsme v hotelech, vozili jsme s sebou stan a spali v něm, abychom co nejvíc ušetřili. Já to přitom vnímala jako dobrodružství, jako takové speciální tábory, přišlo mi to dokonce lepší než bydlet v hotelu.

Eva Josefíková se stala maminkou a svatbu pomalu, ale jistě chystá
Chci být rozpoznatelná nevěsta, žádné experimenty s účesy, říká Eva Josefíková

Proč bratr u tenisu nevydržel a vy ano?
Brácha hrál poměrně dlouho, ale na amatérské úrovni. Oba dva bratři vystudovali vysokou školu, zvolili si jinou cestu, jiný směr svého život. Oba mají inženýrský titul.

Kromě rodičů je vždycky důležitá osoba prvního trenéra. Jak vzpomínáte na svého prvního trenéra Antonína Ondru?
Jedině v dobrém. Dodnes za ním jezdím, trávím s ním na kurtech hodně času. Vždycky mu přijedu ukázat nějaký vyhraný pohár. Vzpomínáme spolu na mé začátky a smějeme se – nikdo tehdy neočekával, že se dostanu až tak daleko, že vyhraju grandslamový turnaj.

Proč? Nepůsobila jste jako malá holka průbojně?
Nikoho by nenapadlo, že se z Ivančic, z městečka, kde se hraje – jak říká právě Antonín Ondra – luční tenis, může někdo do špičky probojovat. Ivančický tým hrál nejnižší ligu, místní tenisté a tenistky hráli nejvýš na republikové úrovni. Můj trenér i ostatní chápali, že bude těžké se dostat někam dál, proto to ode mne neočekávali.

Potkávala jste se už v téhle době na turnaji tenistky, se kterými hrajete dnes? A vznikly už tenkrát nějaké přátelské vazby?
Na mezinárodních turnajích ano. Hrávala jsem hodně s aktuální olympijskou vítězkou Belindou Bencicovou, tu znám vlastně už od deseti let, máme se rády, obě dvě na naše dětské zápasy rády vzpomínáme. Hodně jsem se v dorosteneckém věku utkávala s Marií Sakkariovou nebo s Anett Kontaveitovou. Po malých krůčcích jsme se všechny pomalu dostaly do vrcholového tenisu.

Švýcarka Belinda Bencicová je vaše kamarádka, ale právě ona vás loni na olympiádě porazila. A pak ještě ke všemu připravila o zlato další Češku Markétu Vondroušovou. Přála jste Belindě triumf v Tokiu?
(smích) To je těžká otázka. Hrála jsem s ní a prohrála – samozřejmě jsem ji chtěla porazit. A ve finále jsem logicky jako Češka fandila Markétě. Ale když Belinda olympijský turnaj v singlu vyhrála, měla jsem za ni radost. Je to skutečně kamarádka, rodiče má původem ze Slovenska, je nesmírně fajn, navíc skromná a hodná holka. Ve výsledku jsem byla ráda, že zlatou medaili má právě ona. Co ji znám, vždycky tvrdě trénovala a bojovala.

Carmen Mayerová (vlevo) a Tereza Kostková
Carmen Mayerová a Tereza Kostková si libují v nevšedních koktejlech

Když jsem dělala rozhovor s Andreou Sestini Hlaváčkovou, upřímně mi popisovala, že v tenisu rivalita nad přátelstvím vždycky trochu převažuje. Máte v tenisu nějakou opravdu blízkou kamarádku?
V tomhle má Andrea asi pravdu, ve výsledku jsme všechny rivalkami. Nikdy nevíte, na koho narazíte v pavouku příštího turnaje. Najít si mezi soupeřkami pevné přátelství, kdy si budete sdělovat osobní věci a problémy, ani nejde. Ale samozřejmě se se všema holkama snažím vycházet – zdravíme se, píšeme si. Ale že bychom šly spolu na večeři nebo na kávu, to se – alespoň v mém případě – neděje.

Jeden pevný tenisový vztah ale máte – s Kateřinou Siniakovou. Vaše dlouholeté deblové spojení je neobvyklé, občas se tenistky domluví na čtyřhru, jak je to pro ně aktuálně výhodné, a když se jedné daří víc, tak se pragmaticky rozpojí. Vy jste zažily obojí – situaci, kdy byla Kateřina na žebříčku výš, i aktuální stav, kdy se daří naopak vám. Nenahlodalo to vaše přátelství?
Když to vezmu ze svého pohledu, tak ne. Jeden rok se daří víc mně, jiný Katce. Je důležité přát si navzájem i individuální úspěchy. I čtyřhru se snažíme nakombinovat a poskládat tak, aby to vyhovovalo oběma. Důležité jsou pro nás grandslamy a závěrečný Turnaj mistryň.

Motivovalo vás, když se Katka prudce zlepšila?
Samozřejmě, když trénujete s parťačkou, která je dejme tomu osmdesát míst před vámi, snažíte se ji dohnat. Dlouho jsem se nemohla probojovat do první stovky a to, že jsem díky Katce viděla, že to jde, mě strašlivě namotivovalo. Známe se zhruba od dvanácti třinácti let. V posledním roce juniorek, kdy mi bylo osmnáct a Katce o rok méně, jsme spolu začaly hrát debla. Domluvily jsme se, že to zkusíme na Roland Garros – a v tom roce jsme neprohrály jediný zápas. A tak jsme spolu hrály a hrajeme dál.

Kromě singlu a deblu jste donedávna na velkých turnajích hrála i smíšenou čtyřhru. To vás ale musí příšerně vyčerpávat, ne? Vaše soupeřky mají po vyhraných duelech den volna, vy hrajete fakticky pořád.
(smích) Musím říct, že mně to naopak vyhovuje. Jsem zápasový typ. Kdybych měla jeden den hrát těžký zápas o třech setech a druhý den „jenom“ trénovat, tak možná na kurt ani nepůjdu, prostě se k tomu nedokopu. Mnohem lepší je hrát další den čtyřhru nebo mix, udržuju se tak v rytmu, strašně mě to baví. Hrát navíc tři různé kategorie je zábavné. V mixu hrajete s kluky, získáváte jiné zkušenosti, jde o jiný typ tenisu, hodně se naučíte. Je to pak extra motivace – hrát s mužem proti jinému muži a přehrát ho! Nutí vás to pořád se zlepšovat… (zasní se) Víte, já se strašně ráda zlepšuju a zdokonaluju!

Asi se vás na to ptá každý – jak to, že jste se během minulé sezony zlepšila tak pronikavě?
Je v tom víc faktorů dohromady. Zlepšila jsem se fyzicky, na svém progresu jsem soustavně pracovala. Roli hraje i věk, dokážete lépe pracovat s psychickým tlakem, máte to v hlavě víc srovnané, chápete, že ne každý týden se vám musí dařit. A samozřejmě – potřebujete obrovskou dávku štěstí, aby se všechny faktory sešly. Když se to povede, přijde vítězná sezona.

V každém rozhovoru s vámi zazní jméno legendární české tenisové hvězdy a vaší bývalé trenérky Jany Novotné. A upřímně – kdykoliv vyhrajete, těším se na vaše gesto, jak jí posíláte poděkování do nebe. Přijde mi to neuvěřitelně silné. Příběh vašeho seznámení – jak vás maminka přemluvila, ať se k ní vypravíte a prostě jí zazvoníte na barák – se mi zdá přesto neuvěřitelný.
A vidíte – je naprosto reálný. Skutečně se to tak stalo a já se přesně takhle s Janou seznámila. Spolupráce s ní mi strašně moc dala, Jana mě v podstatě tenisově vychovala. Přece jenom měla profesionální sportovní zkušenosti, které mi moji rodiče předat nemohli. Pomohla mi zejména v mentálním růstu.

Janek Ledecký
Janek Ledecký: V hobbymarketu se cítím jako myš v sýrárně

Když vám tenkrát maminka navrhla: „Přestěhovala se sem Jana Novotná, pojďme na ni zazvonit!“ – chtěla jste? Nebo vám to přišlo, slušně řečeno, trochu blbé?
Samozřejmě – byla jsem nervózní. Nevěděla jsem, co mám očekávat. Bylo mi osmnáct, ještě skoro dítě. Ze setkání jsem měla strach a obrovský respekt. Ale Jana se pořád smála, byla neuvěřitelně příjemná. Hned na prvním setkání mi řekla: „Tak mi tykej, já jsem Jana!“ Její přístup probořil veškeré ledy, moje nervozita okamžitě opadla.

Hned jste si zahrály, nebo spíš zkoumala, jaká jste povaha?
Později mi popisovala, co si tenkrát říkala. „Aha, někdo přijel autem, asi k sousedům na návštěvu!“ Ale my s mámou naopak vystoupily a hned na ni mávaly. To bylo možná trošku… trapné… (smích) Ale pak se mě zeptala, jak hraju, co hraju, kolik mi je, kde jsem, jak vysoko se pohybuju na žebříčku. A navrhla, že má na určitý den domluvenou halu – a když budu chtít, můžu za ní přijet, že si zahrajeme. Takže jsem do haly přijela, s Janou si zahrála – a od té doby se mi začala věnovat a trénovat mě.

Existuje nějaká rada, kterou jste od Jany Novotné dostala a dodnes si ji pamatujete?
Řekla bych, že si pamatuju všechny její rady, které mi předávala – to nebylo tak, že by mi řekla jednu větu typu „Takhle to dělej!“. Některé věci mi říkala opakovaně, hlavně mi šla příkladem v tom, jak se chovala. Ano, vlastně mi ukazovala, jak má profesionální tenistka působit na své okolí. Nejen při zápasu, ale jak se má chovat k médiím a k fanouškům. A také mi vysvětlila, jak funguje celá Tour. To jsem do té doby nevěděla, podobné zkušenosti jsem neměla kde získat.

Dívala jste se zpětně na její slavné zápasy, třeba wimbledonská finále?
Moc ne. Teď už to vůbec nejde a spolu jsme se na to nedívaly, nikdy jsme si nešly sednout k televizi a společně se dojímat. Ale příběhy Janiných tří wimbledonských finále, dvou prohraných i toho posledního vítězného, dobře znám, bavily jsme se o nich.

Zažila Jana Novotná váš výrazný tenisový progres?
Bohužel, Jana nezažila ani jeden můj grandslamový titul. Zemřela na podzim roku 2017 a o půl roku později jsme s Kačkou vyhrály v Paříži. Ale naštěstí zažila ještě pařížské semifinále a čtvrtfinále na US Open 2016 i finále v Norimberku, jeden z mých největších tenisových úspěchů.

Připravovala vás na svůj odchod?
Bylo to složitější – Jana přede mnou nikdy nepřipustila, že je její stav tak vážný. O její nemoci jsme se proto moc nebavily. Co si vzpomínám… (dlouze se odmlčí) Ani nevím, jak jsem to tenkrát měla, s kým jsem se tenkrát vlastně připravovala. Když Jana odcházela, bylo to smutné a blbé období, nerada na to vzpomínám.

Rozumím. Pojďme tedy k těm pozitivnějším emocím, k vaší fenomenální výhře v Paříži. Kdy jste si připustila možnost, že slavný turnaj skutečně vyhrajete? Nebo si to člověk během jednotlivých zápasů nesmí připustit nikdy?
Nesmí si to připustit. Ale je jasné, že podobné myšlenky se vám do hlavy vkrádají a zběsile v ní skáčou. Napadlo mě to asi po vyhraném semifinále. Tehdy jsem si uvědomila, že si strašně moc přeji, aby mi to vyšlo, abych si splnila svůj sen. A zároveň jsem si pořád říkala: „Ne, nesmíš nad tím přemýšlet, nebo se to nestane!“ Takže schizofrenní situace. Mentálně to bylo nesmírně náročné. Pamatuju si, jak jsem svému trenérovi na každé snídani před posledními zápasy říkala, že už to nechci nikdy zažít, že to zkrátka musí vyjít teď, že ty šílené nervy a tlak už příště nezvládnu.

Eva Burešová
Už byla chvíle, kdy se mi při natáčení zvedal žaludek, říká Eva Burešová

Jak v takové chvíli reaguje okolí – ze zdánlivé outsiderky jste najednou byla ve čtvrtfinále, v semifinále… Začali se k vám lidé chovat jinak?V určité fázi jsem vypnula telefon a přestala reagovat. Většinu zpráv jsem si přečetla až zpětně, v době, když už mě neznervózňovaly a nestresovaly. Potřebovala jsem hlavně zvládnout sama sebe. Ale jinak jste na turnaji v bublině – na kurtech ani na hotelu vás nikdo neplácá po zádech. Podařilo se mi ji udržet s trenérem a fyzioterapeutem, okolí jsem příliš nevnímala.

Co vám v okamžiku vítězství proběhlo hlavou? Je euforie silnější než únava?
Padl poslední míček, aut. Šla jsem k síti a jediné, na co jsem myslela, bylo – a je konec! Skončil zápas, skončil stres, přišla obrovská úleva a vítězství k tomu, tedy i obrovská vnitřní radost. Podala jsem si ruku s Nasťou a rozhodčím, podívala se na trenéra do svého boxu, zatleskala, párkrát se otočila a uklonila divákům a šla si sednout. Teprve pak mi došlo, že turnaj skončil a já vyhrála grandslam. První, co jsem pak udělala, byla textovka domů mámě: „Tak jsme to dokázaly!“ (viditelně dojatá se na dlouhou dobu odmlčí) Pořád je to pro mě strašně emocionální. A pak začalo vyhlašování a já už si všechno jen užívala.

Jak vás přivítali v Ivančicích?
Moc hezky. Letěla jsem zpátky přes Prahu, kde jsem měla tiskovku. A v Ivančicích jsme to pak pořádně oslavili, s rodinou, s dorty, s pořádnou grilovačkou. V Ivančicích jsou totiž pyšní nejen na mne, ale i na ostatní úspěšné sportovce nebo umělce, co odtamtud pocházejí. Na slavného herce Vladimíra Menšíka, na fotbalistu Adama Hložka nebo na místního házenkáře Matěje Klímu a hokejistu Radka Koblížka, který je jen o dva roky mladší než já a chodili jsme spolu do školy.

Když mluvíte o škole – kdybyste nebyla profesionální tenistka, čemu byste se po gymnáziu věnovala?
Měla jsem to jasně dané – dodělat gympl a živit se tenisem. A upřímně opravdu nevím, kam se vrtnu po sportovní kariéře, jestli ještě něco dostuduju. Prarodiče, rodiče i sourozenci mají vysokou školu, tak doufám, že geny na to mám. Jen to teď ještě není aktuální.

Zahraniční novináři oceňují vaši skvělou a pohotovou angličtinu, zřejmě máte i talent na jazyky.
Myslím si, že konkrétně v angličtině se můžu ještě výrazně zlepšit. Úplně super na tom nejsem. Ale jazyky mám ráda a navíc mě baví i cestování a poznávání nových zemí. V tom je pro mě tenis skvělou volbou. V každé zemi se snažím naučit minimální základy jejího jazyka.

V létě to bude pět let, co Heidi Janků ovdověla.
Heidi Janků se po smrti manžela už vztahu nebrání. Musí přeskočit jiskra, říká

Vnímám tenis jako hodně osamělý sport, asi není náhoda, že tenistky často chodí se svými trenéry, manažery, nebo jsou dlouhodobě samy. Málokterá tenistka se může během aktivní kariéry pochlubit stabilním partnerstvím.
Myslím si, že při neustálém cestování je to strašně těžké. Jsme deset měsíců v roce pryč, a pokud se protějšek nechce podřídit a cestovat také, je složité vztah udržet.

A vaše partnerství…
… byla spíš mimo tenis. Tenis je pro mě sice zábava, ale zároveň i práce. Když spolu začnou chodit tenistka s tenistou, příliš se nepotkávají, mají svoje vlastní kariéry, najít společný čas je skoro nemožné. U partnera mimo tenis zase záleží vždy na tom, jak moc je tolerantní, zda ví, do čeho jde. Vždycky je to trochu horská dráha, nahoru–dolů, nahoru–dolů, nejde o poklidný vztah, jako když máte partnera, s nímž se každý večer vracíte do společného bytu… Mezi mé nejbližší kromě rodiny patří přátelé, se kterými jsem vyrůstala a znám je odmalička. Je skvělé, že právě teď s nimi můžu být tak často. Ale stejně mi turnaje už chybějí.

Báro, víte co? Já vám přeji, abyste byla co nejdřív zdravá a v Paříži ten titul obhájila, ok?
Uvidíme, jak rychle uzdravování půjde. Když to nebude Paříž, může to být jiný turnaj, ne?! (smích)

Třeba Wimbledon?
Jasně, já beru cokoli!