Telefon jí tehdy zvonil prakticky neustále. Spolu s manželem Františkem Doležalem, maminkou Stanislavou a bratrem Rudolfem Kučerou totiž pokračuje v letité rodinné tradici svých předků a provozuje Břeclavský lunapark Rudolfa Kučery. „Volali mi starostové jeden za druhým s tím, že se v jejich obcích letos neuskuteční hody. Někteří stáli o to, abychom i přesto přijeli. Především kvůli dětem. Jiní se naopak báli. Pro nás byla tato sezona vůbec tou nejhorší, kterou jsme kdy zažili,“ říká smutně mladá žena.

Na první štace vyrážejí zpravidla už v dubnu. Letos však postavili kolotoče poprvé až na konci června. „Svezli jsme děti v Rakvicích na Břeclavsku, kde paradoxně také hody zrušili. Šel jen krojový průvod. První akcí přitom bývaly už hody v Litobratřicích na Znojemsku,“ zmiňuje Doležalová Kučerová.

Co nám pomůže zvládnout vše v psychické pohodě? Naordinujte si informační dietu, hýbejte se a držte se svých koníčků.
Lidé propadají panice. Zbytečně. Vyčistit hlavu si lze přitom běžnými "rituály"

Zjara ještě věřila, že se vše uklidní a ona bude rozdávat radost dětem stejně jako její předkové. „Že tomu tak nebude, nám došlo v okamžiku, kdy zůstaly ze dne na den doma ze školy děti. Tehdy mě pojala hrůza, že je něco špatně. Začali jsme přemýšlet, co budeme dělat. Peníze přece jen na jaře už začínají chybět a je třeba vyjet. Vše je nastartované a najednou nic,“ popisuje matka čtyř synů.

Přesto se nevzdali. Nakoupili dezinfekci, jednorázové rukavice a připraveni dodržovat veškerá stanovená nařízení a opatření čekali, jak se k pořádání hodů postaví jednotlivé radnice. „Někde nám řekli třeba jen čtrnáct dní dopředu, že se konat nebudou. Vůbec nejhorší byla asi situace se zrušenými Svatováclavskými slavnostmi v Břeclavi. Stěhovali jsme se v noci. Večer jsme ulehli, neměli jsme ještě ani zapojenou elektřinu, protože byla neděle. Byla docela zima. Ráno jsme vstali, vyšli ven, rozhlédli se po placu a najednou rána – slavnosti se ruší, musíte pryč. To je pro kolotočáře nejhorší situace. Odjet z placu, aniž by vůbec točil,“ vypráví sympatická žena.

Domácnosti našich babiček byly šetrnější k přírodě než ty dnešní.
Domácnost za časů prababiček: denní rituál začal u kamen, jedly se vrány i žáby

Oproti loňskému roku na některých štacích nevydělali ani polovinu. „Vyšly snad jediné hody. A to v Lednici. Tam bylo vidět, že se lidé chtějí bavit. Nebylo to ani tak o výdělku, jako o té radosti, která z nich sálala. Po dlouhé době jsme si připomněli tu euforii, kvůli které člověk tuhle práci dělá. Můj tatínek vždycky říkal, že má jedno z nejkrásnějších povolání, že rozdává radost dětem. A my se snažíme dělat to stejně jako on,“ usmívá se smutně Doležalová Kučerová.

Kolotoče zazimovali

Přestože je teprve začátek října, Kučerovi své kolotoče už zazimovali. „Běžně jsme měli přitom do listopadu nabitý program. Po Svatováclavských slavnostech nás čekaly ještě hody v Charvátské Nové Vsi, v Poštorné, ve Staré Břeclavi, výlov rybníka Vrkoč. Teď jsme bez hodů, bez prostředků a čeká nás celá zima. Kolotoče potřebují přes zimu údržbu, opravy i obnovy. Doba jde dál, i my se jí musíme přizpůsobovat a vymýšlet stále něco nového,“ zdůrazňuje žena.

Co bude dál, neví. „Pokud nebudeme moci pořádně vyjet ani příští rok, nezbude nám než si najít jiné zaměstnání. Jenže pak už se jen těžko zmůžeme na to, abychom vůbec mohli s kolotoči vyjet. Přece jen jsou s tím spojené obrovské náklady,“ naznačuje.

Žít jen z toho, co vydělají točením, však již Kučerovi nemohou. „Manžel má další práci, které se věnuje především přes zimu. Na zakázku vyrábí ke kolotočům figurky z laminátu nejen pro nás, ale i pro ostatní kolotočáře. Jenže teď zakázky nejsou. Kvůli zpackané sezoně totiž nikdo nemá peníze,“ krčí rameny mladá žena z Břeclavi.

Hana Vagnerová je často obsazovanou herečkou. V populárním seriálu Lajna si zahrála postavu Denisy.
Rovnoprávnost v Česku postrádám, říká herečka Hana Vagnerová

Vzdát se jen tak však nechce. „Narodila jsem se v tom a chtěla bych u toho i umřít. Není to tak, že někdo přijde a řekne, že bude jezdit s kolotočem. Na to školy nejsou. To musíte mít v krvi,“ nastiňuje.

O tom, zda by měli její synové převzít rodinnou tradici, už tak přesvědčená není. „Kdybych to brala z pohledu, jak moc mě tento život naplňuje, jak je romantický a krásný, tak bych si nic jiného nepřála. Ale protože jsem rodič a chci pro své děti to nejlepší, asi bych byla raději, kdyby si udělaly školy a šly do práce, kde budou mít větší jistotu. Naše povolání je totiž z druhé strany plné stresu, zodpovědnosti, starostí a nejistoty. Navíc ani není ohodnocené tak, jak by mělo. Kolikrát pracujeme nonstop a když to spočítáme, tak nám připadá, že neděláme ani za minimální mzdu,“ přiznává žena.

A jaké že je její největší přání? „Aby tahle tradice, která se u nás drží stovky let, nevymizela. Zasadila bych se za to, aby cirkusy a kolotoče měly možnost dosáhnout na nějaké dotace. Protože pokud to tak půjde dál, zaniknou. Bez kolotočů nejsou žádné hody a bez hodů není radost,“ dodává.