„Dneska ji vnímáme jako důstojnou ženu, co láskyplně psala o své babičce, ale Němcová byla neochočitelný snílek. Byla emancipovaná, svobodomyslná, k tomu všemu ještě psala, vydělávala peníze. Prostě se chovala jako normální ženská v dnešní době," uvažuje o ikoně české literatury oblíbená herečka.

Jaké bylo namlouvání s rolí Boženy Němcové?
To je také zvláštní příběh. Roli Němcové jsem získala díky Aničce Kameníkové. Víte, vůbec jsem zpočátku netušila, o jak velký rozsah role se jedná. Moje agentka mi totiž jen řekla, že bych měla hrát Boženu Němcovou ve starším věku v nějakém filmu, ale že nejdřív musejí najít její mladší verzi, a tedy není potřeba dělat kamerovky. Z těchto informací jsem vyvodila, že se jedná o nějakou banalitu, že se jen někde v jedné nebo dvou scénách projdu a budu vypadat jako starší verze mladší herečky, která hraje Boženu Němcovou. Až o něco později jsem pochopila, o jaký projekt se jedná. Ale neměla jsem doma ani scénáře a vlastně jsem je ani nechtěla, protože stále nebylo jasné, kdo bude hrát mladší Boženu Němcovou. Když padlo jméno Aničky Kameníkové, poprosila jsem ji, ať kamerovky udělá hezky, abychom si Němcovou mohly společně zahrát. Zvládla je, tím pádem obsadili i mě. Ona má první dva díly, já ty další dva.

Minisérie České televize Božena
Loučení Němcové a Nebeského bylo velmi emotivní, říká jeho praprapravnučka

Hledaly jste s Aničkou a režisérkou Lenkou Wimmerovou nějaké společné rysy Němcové, které by její příběh scelovaly?
Probíraly jsme to samozřejmě hodně, dokonce jsem si natočila Aniččinu chůzi, abychom chodily podobně. Němcová ji prý měla rychlou a ráznou, byla hodně energická. Šlo tedy spíš o to, abych na Aničku, která je základem postavy, nějak navázala. O to jsme se logicky pokoušely, ale nic extra jsme nevymýšlely. To by pak bylo jen čistě účelové, protože nikdo neví, jestli Božena Němcová měla například nějaký tik. (Usmívá se.) Vymýšlet něco jen na efekt je myslím zbytečné. Pro Aničku bylo asi náročnější, že musela coby levačka psát, nebo aspoň předstírat, že píše pravou rukou.

Jak jste se na roli Němcové připravovala?
Než jsem začala točit, věděla jsem o ní asi čtvrtinu informací, co vím teď. Shodou okolností jsem si zhruba před třemi lety, aniž jsem o nějakém natáčení tušila, našla korespondenci Němcové, abych zjistila, proč je takovým kultem, proč tolik lidí tak fascinuje. Bylo mi jasné, že to musí být něčím jiným než Babičkou. Korespondencí jsem se však nemohla prokousat. Její jazyk byl na mě příliš kostrbatý, ale i tak jsem něco z toho nakonec přece jen přečetla. V rámci příprav jsem toho musela načíst mnohonásobně víc. Abych ji ovšem plně pochopila, musela jsem ji začít vnímat v kontextu doby, v níž žila. Ženy tenkrát mohly maximálně napsat kuchařku, nesměly chodit nikam bez manžela a podobně. Navíc byla sledovaná tajnou policií, žila v obrovské bídě a byla i velmi těžce nemocná. Němcová tak byla svými postoji, názory, ve své svobodě, neuchopitelnosti a neochočitelnosti hodně napřed. Byla emancipovaná, svobodomyslná, k tomu všemu ještě psala, vydělávala peníze. Prostě se chovala jako normální ženská v dnešní době.

Dalo by se říci, že to byla ve své době pěkná rebelka?
Přesně tak. Dneska by možná už nikoho tak nezaujala, protože nám tohle všechno přijde normální. Věci, za které kdysi bojovala, jsou teď automatické. Když navíc vezmete do hry, jak byla pronásledovaná, jak jí lidé nerozuměli, a přesto tvořila, jak úzkoprsá byla společnost, jak ji lidi odsuzovali za vše, co dělá, pochopíte, čím vším si musela projít a jak strašně mizerný život žila. Dneska ji známe jako krásnou hrdinku z portrétu, vnímáme ji jako důstojnou ženu, co láskyplně psala o své babičce. Také jsem kdysi vnímala jen tuto fasádu jako většina lidí. Snad naše minisérie tuto všeobecně zažitou představu o Němcové trochu napraví.

Anna Kameníková ztvárnila v minisérii České televize spisovatelku Boženu Němcovou.
Božena Němcová nebyla běhna. Kameníková: K nevěře ji dohnala touha po lásce

Která knížka vám o Němcové prozradila nejvíc?
Mým hlavním informačním zdrojem byla malá knížečka, kterou objevil brácha na chalupě. Našla jsem v ní víceméně všechno, čeho se dotýkal scénář. Navíc jsou v ní i výňatky z jejích dopisů nebo z dopisů lidí, co psali jí, stručné obsahy jejích děl a článků. Tuhle knížku jsem nosila stále u sebe. Ještě dnes mi leží na nočním stolku. Čerpala jsem z ní pro mě nejcennější informace. Když bych to řekla trochu nadneseně, vlastně šlo o takovou svodku celého jejího života.

Jak tedy dneska Němcovou vnímáte?
Když víte, že pro svůj romantismus a idealismus málem zemřela, protože se ho nikdy nevzdala, a že přes všechny výše uvedené peripetie tvořila ze strašlivé touhy po krásných věcech, svobodě a lidskosti, tak k ní nejde nemít úctu a respekt. Nakonec jsem jí hodně porozuměla. Žila nadoraz a pořád toužila a věřila, že i k ní přijde láska, krása a vášeň. Bohužel se ničeho z toho nedočkala. Přesto však byla až do posledních chvil neochočitelný snílek.

Máte za sebou také premiéru pohádky O vánoční hvězdě. Prý jste hrála v pohádce poprvé?
Je to pravda. Jako patnáctiletá jsem si zahrála jen v italské pohádce Princezna Fantaghiro a později v prvním Andělu Páně, kde jsem se objevila pouze v jedné, asi třívteřinové scéně, jako svatá Anna. To je všechno. Zřejmě jsem na režiséry nikdy nepůsobila moc pohádkově.

Co se vám vybaví při vzpomínce na natáčení Princezny Fantaghiro?
Vzpomínám si především na věci, které se odehrávaly mimo natáčení, kam jsem naverbovala i svoje dva kamarády Vaška Chalupu a Jirku Kehara. Řekla jsem jim, aby do toho šli se mnou, že budeme hrát elfy a že bude legrace. Jenže nakonec jeden z nich dostal roli kamene a druhý stromu. Museli proto každý den trávit dvě hodiny v maskérně, lepili na ně totiž hromadu latexu a dělali jim složité masky. Kluci mě myslím tehdy dost proklínali. Já jsem měla krásně udělané vlasy a celou mě oblékli do kostýmu z listí. Vždycky jsem se coby lesní královna zjevovala z kmenu stromu.

A zanechala ve vás něco kratičká scéna v Andělovi Páně?
A víte, že ano?! Jednak jsem měla s sebou syna Bruna, který byl tehdy ještě mimino. Dokonce se mnou snad i chvíli ležel na té peci. Bylo celkem vtipné pozorovat velké množství malých andělíčků, což byly všechno děti zhruba od čtyř do sedmi let. Měly na hlavách paruky, křídla na zádech, všude pobíhaly a strašně prděly… (Směje se.) Takže se nad milými andělíčky ve studiu stále vznášel takový zajímavý odér, který nebyl ale vůbec nebeský.

Natálie se synem Elliotem
Natálie Kocábová: Život mi dal zkušenost, před kterou mohu varovat svoje děti

Jaká je vaše Proxima z pohádky O vánoční hvězdě?
Je starší, žárlivá, a především zhrzená hvězda, která si svůj osud v představách spojila s někým, kdo si ho s ní nespojil ani náhodou. Prozření ji hodně zasáhne, cítí se oklamaná a kvůli tomu se jí zmocní strašná nenávist. A protože jde bohužel o ženu činu, vezme všechno dění do svých rukou. Začne strašně škodit a být zlá. Taková záporačka se hrála krásně.

A jak jste reagovala, když jste poprvé na place spatřila Matěje Hádka v nepřehlédnutelném kostýmu trpaslíka?
(Rozesměje se.) Smála jsem se. To nešlo jinak. A můžu vám říct, že se to dělo pokaždé, když jsem ho v tom trpasličím kostýmu viděla. I před poslední klapkou. Víte, my jsme se mu ale jako správní kolegové posmívali vlastně všichni. Matěj totiž v tom kostýmu nemohl ani jíst, museli mu ten šílený plnovous vždycky nejdřív odlepit a pak zase nalepit. Ale když jsme později viděli v kostýmu Ondru Sokola, možná jsme se mu smáli ještě víc než Matějovi.

Tuším, že s touto partou mohlo být zajímavé dění i po natáčení.
To rozhodně! V zimě jsme třeba ve slovenském Zuberci jezdili společně lyžovat, počasí nám, co se sněhu týče, přálo. Jinak jsme se často scházeli po natáčení v dřevěném cateringu, kterému jsme říkali Koliba, nebo u mě v karavanu, kde jsme hráli karty o různé úkoly. Kdo prohrál, musel něco provést při ostré klapce, což je – přiznávám – zábava, která věkově odpovídá asi tak konzervatoři, ale my se tím náramně bavili v podstatě všichni. Dokonce i Honza Slovák se Zlatou Adamovskou. Na tomhle natáčení se sešli energeticky dobře naladění lidé, takže se tam krásně trávil volný čas.

Jaký úkol jste musela podstoupit vy?
Prosím pěkně, měla jsem v ostré klapce zaštěkat. Sice jsem to udělala, ale neuznali mi to. Prý jsem štěkla málo a hodně zamaskovaně.

Řekla jste ano na nabídku role Proximy hned?
Asi vás překvapím, ale musela jsem dělat kamerovky. Karel si nebyl jistý, jestli ovládám pohádkový žánr a jestli se na takovou roli hodím. Chápala jsem ho, protože jsem pohádky nikdy před tím fakt nedělala. Mohl si proto logicky pokládat otázku, proč jsem v pohádce nikdy nehrála, když už jsem ve filmu vystřídala skoro všechny žánry. Kamerovky jsem naštěstí úspěšně udělala. Musím za to poděkovat i Zuzce Povýšilové, která dávala dohromady obsazení. Ona si z jednoho našeho dávného rozhovoru zapamatovala, že vlastně toužím po jakékoli pohádkové roli, a vzpomněla si na mě. Víte, česká pohádka je pro mě něco hodně specifického, krásného, navíc se mi líbila postava Proximy, hlavně její psychologický příběh.

Třeba se vám teď nabídky na pohádky pohrnou.
Představte si, že už budu dělat druhou. Zatím je ve fázi příprav. Jde o slovenskou pohádku, která by se měla točit. Tak uvidíme…

Kdo je Anna Geislerová
Narodila se 17. dubna 1976 v Praze. Studium na pražské Ježkově konzervatoři ukončila po prvním roce, přesto dnes platí za jednu z nejobsazovanějších hereček. Poprvé na sebe výrazně upozornila v roli Mariky ve snímku Filipa Renče Requiem pro panenku v roce 1991. Získala pět Českých lvů, a to za filmy Návrat idiota, Želary, Štěstí, Kráska v nesnázích a Nevinnost. Má tři děti, syny Bruna a Maxe a dcerku Stellu.