Že v rodině chybí táta, jsme zvyklí. Může za to vyšší úmrtnost mužů v produktivním věku, skutečnost, že otec není nikdy jistý, i dlouholetá rozvodová praxe, kdy děti zůstávaly s matkou, zatímco otec se v lepším případě dostavoval „na vycházky“, v tom horším založil novou rodinu a jeho role v té původní skončila.

Soudit nepřítomné otce přitom není jednoduché – někdy za nefunkčním, nebo rovnou ukončeným vztahem stojí matka dětí, která kontaktu brání. V takovém případě mluvíme o syndromu zavrženého rodiče.

Sex se souhlasem je normální
Johanna Nejedlová: Sex se souhlasem je normální

„Je to výsledek více méně vědomé snahy pečujícího rodiče o to, aby dítě druhého rodiče odmítlo. Často v přesvědčení, že druhý rodič dítě poškozuje, je tak strašný, že by dítěti kontakt s ním ubližoval,“ vysvětluje psychoterapeutka Gabriela Skružná. Stejně tak ale může jít o cílenou manipulaci. Nabízí se tak otázka, co vše dokáže matka s naším životem udělat. Jak silná je její role?

Hrozná matka, skvělá babička

Samozřejmě že roli matky dokáže naplnit i schopný táta, ale matka je člověk, se kterým navazujeme ten úplně první vztah, primární vazbu. I proto má matka větší sílu ovlivnit psychiku dětí než kdokoliv jiný. A odepsat vlastní mámu? Je to přece máma!

„Naši se rozvedli, když mi bylo pět. Máma zůstala na mě a na bráchu sama. Na krku měla ještě babičku a barák. Táta zmizel a u nás doma se řešily jen ty praktické věci. Máma byla generál, pořád mě komandovala, věčně byla nespokojená, unavená a nervózní,“ líčí své dětství dnes čtyřicetiletá Eva.

Na střední školu už se hlásila na internát a hned po maturitě zamířila od matky ještě dál – do zahraničí. Když se po krachu manželství vrátila zpět do Česka i se dvěma dětmi, usadila se stovky kilometrů od stárnoucí matky. „Každé naše setkání končilo výčitkami a hádkou. Ale nechtěla jsem dětem vzít babičku. S bráchou nám to nikdy neklapalo a mně najednou došlo, že tady kromě mámy opravdu nikoho jiného už nemáme,“ pokračuje Eva. Zatímco vztah matky a dcery zůstal rezervovaný, vnoučata svou babičku milují.

Podle terapeutky Gabriely Skružné to není až takový paradox: „Se vší láskou ke svým dětem někdy říkám, že v příštím životě si rovnou pořídím vnoučata. Je to opravdu úplně jiný vztah a jiná životní situace.“

V čem je rozdíl? Na vnoučata má člověk více času, není za ně zodpovědný a jejich láska není samozřejmá. Zatímco děti milují často i rodiče, kteří je týrají, přerušit vztahy s prarodiči jde lusknutím prstu. „Někdy rodiče nefungují ve vztahu ke svým dětem třeba proto, že jsou přetížení, nespokojení se svým životem, nemají dost zkušeností, nedokážou se na své potomky napojit. Ale u vnoučat už nic z toho neplatí a z nefungujících rodičů mohou být milující prarodiče. Je to důkaz, že jsou schopní lásky, jen jim to nevyšlo s vlastními dětmi,“ vysvětluje Gabriela Skružná s tím, že se vyplatí vztah kvůli dětem řešit – tedy stanovit si hranice, nenechat si ubližovat, ale dát vnoučatům příležitost mít prarodiče v životě. 

Jak s ní mám vydržet?!

V Evině případě se ale happyend nekoná, protože kontakt s matkou je pro ni pořád velmi náročný. Že by to mezi nimi někdy klapalo, si nepamatuje. Ale svou mámu začíná vidět v sobě samé. „Jsem negativní, pořád někoho peskuju, čím dál víc si uvědomuju, že se nedokážu napojit na vlastní dceru. Nechápu ji, snadno mě vytočí. Se synem takový problém nemám. Ale i tak se to u nás doma točí hodně kolem praktických věcí. Neumím si s dětmi hrát, mazlit se, povídat si, chválit je. Mám strach, že jsem jako moje máma. A to nechci,“ svěřuje se Eva.

Vztahy
Blýskání na dobré vztahy

Podobně komplikované pouto ale váže překvapivé množství matek a jejich dospělých dětí – jediným slovem dokážou otrávit svým dospělým dcerám (ale i synům) celý den, píchnout do nejbolavějšího místa, shodit veškeré snažení. „Fuj, tady je ale smrad! Ty děti jsou strašně nevychovaný! No ty bys připálila i vodu na čaj. Ty vlasy máš strašný. Tys holt nikdy neměla vkus.“ Jak tohle pořád dokola snášet?

Podle Jana Bílého, odborníka na rodinné a systemické konstelace, které umožňují hledat příčinu nefunkčních vztahů tam, kde není možné se přímo ptát ostatních účastníků, je potřeba začít se změnou u sebe samého. „Nedostatky těch druhých neexistují. Proto je také nesmysl ‚je snášet‘. Pokud tento pohled oběti opustím a přijmu plnou zodpovědnost za to, jak já je vnímám a jak s nimi komunikuji, budu velice překvapen, jak rychle se jejich ‚nedostatky‘ rozpustí. A to nikoliv protože se ‚oni napraví‘, ale protože jsem se já změnil,“ říká k touze měnit druhé nebo naučit se je tolerovat. 

Neklape to? Tak čau

Na jednom z mateřských diskuzních fór prosí o radu žena, jejíž spory s vlastní matkou obvykle končí tím, že buď ona okamžitě ukončí návštěvu u matky, anebo svou mámu „vyšoupne“ ze svého bytu. Reakce pod příspěvkem dotyčnou částečně litují a částečně se ale zastávají matky: Že začne po příchodu uklízet uklizené? Možná nevidíš ten provozní nepořádek. / Jde si po obědě lehnout a ty uspáváš dvě děti v kočárku? Má svůj věk a není přece její povinnost ti pomáhat.

O kus níže ale zaznívá i zkušenost, že pokud maminka neustále kritizuje a deptá, je jediným řešením přestat se s ní stýkat. „Pokud vztah s matkou ubližuje, je potřeba ho řešit. Jak? To je velice individuální. Záleží na destrukční síle matky, na její osobnosti, ale i na osobnosti dcery. Je potřeba si udělat jasno v tom, co mě bude traumatizovat méně – unesu spíš to, že se s rodičem přestanu stýkat nebo spíš snesu, jaký ten člověk je?“ navádí, kde začít, psychoterapeutka Skružná.

„Někdy je důležité se opravdu odstřihnout, abych se dostal sám k sobě, abych si uvědomil, že jsem to ubližování přežil a upevnil si tak sebevědomí a své niterné, nepoškozené ‚já‘. Ale každé přetnutí vztahů představuje z dlouhodobějšího hlediska velkou ztrátu. Pokud trvale neuznávám a odmítám své rodiče, odmítám tím dlouhodobě život jako takový, protože ten ke mně přišel skrze ně. To samozřejmě neznamená, že bych se vším měl souhlasit, nebo se jim podrobovat,“ říká k tomu Jan Bílý.

„Na mámu mám jedinou hezkou vzpomínku. Když si večer četla a já se k ní chodila zachumlat do postele a hřála jsem si nohy mezi jejími stehny. Jinak nic. Všechno hezké už jen s tátou. Nevím, jestli tam nikdy nic hezkého nebylo, nebo jestli to máma všechno zničila,“ vzpomíná pětatřicetiletá Karolína. Svou matku neviděla téměř dvacet let. „Občas mě to mrzí, ale spíš proto, že kluci nemají babičku, než že by mi chyběla ona. Naposledy mi před čtyřmi lety gratulovala k synovi. Ani jsem jí nedokázala odpovědět…“

Tím, kdo špatný vztah mezi rodičem a potomkem řeší, rozhodně ale nejsou jen děti. „Zdena má dvě děti, ale nestýká se ani s jedním z nich. Syn byl problémový, nadělal dluhy, které ještě dlouho po jeho odchodu splácela. Nakonec okradl i ji. S dcerou se rozešly ve zlém kvůli penězům. Zdena jí jednoho dne řekla, že už ji nebude dál sponzorovat. Dcera to dávala za vinu matčinu novému partnerovi a řekla, že buď půjde on, nebo jde ona. A Zdena zvolila svého manžela,“ vypráví příběh sedmdesátileté Zdeny její dlouholetá kamarádka.

Vidět tóny, slyšet barvy
Vidět tóny, slyšet barvy

O svých dětech se Zdena občas něco dozví přes sociální sítě nebo přes známé, ale dcera za ní odmítla přijít i do nemocnice, když byla vážně nemocná. Pátrat, čí je to vina a kde se co pokazilo, je nejspíš marné. Stejně jako čekat, že první krok by měl udělat ten druhý, protože rodič je přece za své dítě zodpovědný nebo protože dítě musí svého rodiče ctít. „Řešit by to měl ten, koho to trápí. Udělat první krok není slabost. Stejně jako není slabost odejít, když mi druhý ubližuje,“ říká psychoterapeutka Gabriela Skružná. 

Narcistické matky

Jedním z typů osobností, se kterým může být tím nejlepším řešením přetnutí vztahu, jsou narcisové. Lidé s poruchou osobnosti, kteří do středu všeho dění staví jen sebe samé. Skutečným důvodem může být fatální nedostatek sebevědomí, který je nutí ujišťovat se o své bezchybnosti, ale nepříjemným důsledkem je neschopnost citu ke druhým.

Narcistické matky mohou své děti nutit k naprosté poslušnosti, psychicky je deptat, ponižovat a ničit. Mohou si skrze ně ale plnit své vlastní sny a drtit potomky enormními nároky. Okolí velmi často nic netuší, protože pravý narcis také přesně ví, co na něm lidé kolem ocení. Jeho ničivá síla zůstává za zdmi domova.

Předplaťte si Deník.cz a získejte zdarma e-knihu plnou ovocných receptů. Více na: denik.cz/predplatne.