Už od dětství jsem šila. Potají jsem mamce lezla za šicí stroj, ale ta to vždy poznala a průšvih byl na světě. Moje maminka je neskutečně šikovná ženská, dokáže ušít naprosto cokoliv. Šít ji učila její teta, která byla dámská krejčová a měla svůj salón. Mamce jsem spoustu věcí okoukala přes rameno, asi mě to od malička fascinovalo.

V posledním zaměstnání jsem zažívala velký tlak na psychiku a uvědomila jsem si, že pokud chci být v životě šťastná, musím dělat i práci, která mě bude bavit. Začala jsem koketovat s myšlenkou, že bych mohla oprášit šití. Koupila jsem si nový šicí stroj a svůj úplně první overlock, ale bylo tak málo volného času, že jsem se k šití dostávala zřídka. Stroje tedy ležely doma víc než rok, prakticky nevyužité, a celou myšlenku jsem postupem času hodila za hlavu jako nereálnou.

RicPic jako takové vzniklo, až když jsem byla se starší dcerou na mateřské dovolené. Ne že bych se nudila, ale měla jsem velikou potřebu něco tvořit. První jsem začala vyrábět čelenky pro miminka na focení, protože jsem nemohla na dceru sehnat žádnou, která by se mi líbila. Pak jsem se docela dlouho věnovala šití látkových leporel a posléze mě osvítila myšlenka dětského oblečení.

Mám maličkou dílnu v našem panelákovém bytě. Jen tak tak se sem vejdu se třemi stroji. Kam se podíváte, jsou komínky látek. Mám své stálé zákaznice, které jsou se mnou od úplných začátků a z některých se staly i moje kamarádky, za což jsem neskutečně vděčná.

Ráda bych vybudovala vlastní obchod.Věřím, že mě to jednou bude i živit. Zatím jsou to nárazové přivýdělky. Pořád totiž vnitřně cítím, že je aktuálně důležitější být hlavně máma než podnikatelka.