Pomáhali jak profesionální, tak i dobrovolní hasiči. Na boj s požárem za nepříznivých meteorologických podmínek a v těžko přístupném terénu zavzpomínal i velitel HZS Libereckého kraje Adam Vondra. „Terénní podmínky byly neskutečně náročné. Celá oblast národního parku je kopcovitá s pískovcovými skalami. Jen dostat se od cisterny, která nám tlačila vodu, k posilovému čerpadlu, od kterého jsme vedli dopravní vedení a útočné proudy, znamenalo překonat 400 metrů vzdálenosti s převýšením 100 metrů v náročném lesním terénu,“ popsal podmínky zásahu Vondra.

Jak vzpomínáte na první den zásahu v Hřensku? Co vám utkvělo v paměti?
Jak se říká, naskočil jsem už do rozjetého vlaku. Přijel jsem asi šestý den od vypuknutí požáru nejprve jako velitel odřadu HZS LBK, následně jako velitel sektoru dva. Zajímavý byl už příjezd. Za Českou Kamenicí, daleko od požářiště, byl vidět a cítit kouř. A když jsem na místě spatřil rozsah požářiště, kdy po obou stranách hlavní komunikace bylo vidět jen spáleniště s ohořelými zbytky stromů, bylo to skoro až skličující. Nic podobného jsem nikdy předtím neviděl, ani nezažil. Na druhou stranu oceňuji, že jsme v rámci naší republiky schopni zorganizovat pomoc v takovém rozsahu.

V jaké konkrétní lokalitě liberečtí profesionální hasiči zasahovali?
Liberecký odřad nastupoval na shromaždišti ve Vysoké Lípě, poté jsme se přesouvali na kopec Bouřňák. Z jižní strany jsme provedli bojové rozvinutí a hasební zásah. Na hranici s Německem jsme měli zřízené čerpací stanoviště, odkud probíhala kyvadlová doprava vody.

Jestli se nepletu, zásah komplikovaly terénní podmínky? A ani počasí nebylo ideální, že?
Ano, terénní podmínky byly neskutečně náročné. Celá oblast národního parku je kopcovitá s pískovcovými skalami. Jen dostat se od cisterny, která nám tlačila vodu, k posilovému čerpadlu, od kterého jsme vedli dopravní vedení a útočné proudy, znamenalo překonat 400 metrů vzdálenosti s převýšením 100 metrů v náročném lesním terénu. K tomu měl každý na zádech potřebné technické prostředky, stravu a pitný režim. Z tohoto místa se v průběhu dní natáhlo několik set metrů vedení s mnoha útočnými proudy. Ze země stále sálalo naakumulované teplo z požáru a z oblohy, na které nebyl ani mráček, pořád pálilo slunce.

Hasiči zasahovali u požáru v panelovém domě v Matoušově ulici v centru Liberce.
VIDEO: V centru Liberce hořelo v paneláku. Domovy musely opustit desítky lidí

V čem podle vás spočívala největší nebezpečí zásahu?Prvotně v neznámém terénu, přičemž hasební práce probíhaly i v noci. V neznámém skalnatém terénu hasičům nejvíce hrozilo riziko pádu či uklouznutí. V některých nepřístupných místech zasahovali členové lezeckých skupin. V exponovaných místech na okrajích skal a srázů jsme zřizovali i tzv. lanová zábradlí. Dalším velkým nebezpečím byly všudypřítomné ohořelé stromy. Z jedné strany se zdály být zdravé, z druhé byly prohořelé. Stačil poryv větru a mohly kdykoliv spadnout, a ohrozit tak zasahující hasiče. Nebezpečné a náročné bylo i odstraňování těchto prohořelých stromů pomocí motorových pil. Některé stromy měly zcela prohořelé kořenové systémy, u nich se zdálo, že stojí pouze silou vůle. Při takovém zásahu jako byl ten v Hřensku se zasahující hasiči museli také častěji střídat, hrozilo jim přehřátí nebo vyčerpání.

Vzpomenete si na něco, z čeho jste se mohl při zásahu radovat, že se povedlo?
To bylo prakticky pokaždé, když se střídaly odřady a všichni hasiči se vraceli domů bez úrazu. Radost jsem měl i z toho, když se kolegům z Karlovarského kraje podařilo zprůjezdnit cestu na vrchol Bouřňák pro čtyřkolku, která nám posléze usnadnila dopravu materiálu.

Co byste na celém zásahu nejvíce vyzdvihl?
Velmi jsem ocenil to, jak skvěle fungovala spolupráce a komunikace v našem sektoru, tedy společně s hasiči z Plzeňského, Jihomoravského a Karlovarského kraje. Solidarita lidí, empatie a mezilidská soudržnost. To je jedna z věcí, na kterou také nezapomenu. Ve Vysoké Lípě, kde jsme na parkovišti měli nástupní prostor našeho odřadu, bylo zasahujícím hasičům k dispozici občerstvení v místní restauraci. A i když jsme tam byli několik týdnů, nikdy nám nezapomněli poděkovat za to, co děláme.