Pro přílohu Podporujeme české potraviny pohovořil mimo jiné o tom, jak je Česko potravinově soběstačné nebo proč je cena ovoce a zeleniny vyšší.

Na co můžeme být jako Češi hrdí v oblasti zemědělství?

Takový věcí je hodně. Myslím, že tou hlavní je, že zemědělství stále funguje, a to na velmi vysoké úrovni. Zemědělství u nás postupuje mílovými kroky a v řadě ohledů se řadí k evropské a možná i ke světové špičce. Například v chovu dojnic patříme mezi pětici států s nejvyšší užitkovostí. A zároveň k zemím, kde jsou zvířatům poskytovány nejlepší podmínky pro život. V rostlinné výrobě máme jednu z nejnižších spotřeb pesticidů a průmyslových hnojiv. Čeští zemědělci masivně využívají moderní technologie, zkoušejí a používají pracovní postupy, které pomáhají udržet, případně i zlepšit stav životního prostředí.

A co naopak vidíte jako problém?

Toho je také více. Asi největší je, že o zemědělství často rozhodují lidé, kteří o něm vědí jen pramálo. Vidíme to na současném jednání o společné zemědělské politice, vidíme to při každodenní činnosti. Koluje spousta mýtů, a málokdo zaregistroval ten obrovský pokrok, který naše zemědělství udělalo. Dalším průšvihem je ekonomika. Ceny zemědělských komodit bohužel neurčují zemědělci a jejich tvorba je značně deformována. Je běžné, že české ceny pro zemědělce jsou výrazně nižší než ceny zemědělců na západ od našich hranic. Když k tomu připočteme rozdílnou výši dotací a odlišnou podporu na místní a národní úrovni, můžeme být rádi, že se zemědělci ještě věnují svému poslání.

Jaká je z toho podle vás cesta ven?

Cesta není jednoduchá. Nikdo nemá kouzelný proutek, aby máchnutím vše změnil. Musím přiznat, že jsme zaspali i my. Cestou je větší propagace zemědělství a prezentování jeho úspěchů. Aby se náš obor demytizoval a lidé i politici vycházeli ze skutečného stavu. Je jasné, že laik nemůže do detailu znát funkci třeba elektronických obojků na dojnicích, ale musí vědět, že jde o prostředek, který pomáhá sledovat zdravotní stav a zlepšovat tak péči o zvířata. Nemusí vědět, že pásové zpracování půdy umožňuje zpracovávat půdu jen v místě řádku plodiny, že je k tomu zapotřebí přesná satelitní navigace, ale musí se dovědět, že tímto způsobem se předchází erozi půdy. A zaspali jsme i v budování ekonomicky silného odbytu. Odmysleme si, že na počátku bylo takřka nemožné se spojovat při prodeji zemědělské produkce. Nyní tuto možnost máme, a stále ji využíváme nedostatečně. Přitom naše země byla v minulosti průkopníkem. Máme tu sice odbytové organizace na některé komodity, ale většina z nich se obchoduje samostatně. V tom je naše velká nevýhoda ve srovnání se zeměmi původních členů EU. Tam jsou odbytové organizace mnohem silnější a jsou schopné exportovat komodity i potraviny do celého světa. I proto se tak liší ceny placené zemědělcům.

Jak byste charakterizoval českého zemědělce? Je o tuhle životní cestu zájem, nebo je to hodně tvrdá řehole a lidé se do této sféry neženou?

České zemědělství je postavené hlavně na odborných znalostech a zkušenostech. Proto patříme ke špičce. Je to způsob života založený na odpovědnosti vůči předkům i potomkům. V dnešní společnosti je to mnohdy bráno jako archaismus. Zájem o zemědělství klesá a vidíme, že vázne generační obměna. Zájem o tento obor není tak velký, jaký bychom potřebovali, a většinou tento nezájem vyplývá z neznalosti. Stále přetrvává názor, že zemědělství jsou hlavně vidle a motyka. Přitom v zemědělství se používá mnoho technologií, které se až následně rozšířily do ostatních oborů. Na polích už dávno jezdí traktory, kde obsluha pouze dohlíží na provedenou práci, a dokonce už testujeme autonomní stroje bez řidičů, ve stájích máme automatizované provozy, pracuje se s digitálními technologiemi. Samozřejmě zůstává množství manuální práce, pracujeme se živými organismy, ale jde o práci, která má smysl.

Zajímá českého zákazníka, zda je zelenina či ovoce vypěstovaná v ČR, nebo mu jde především o cenu?

Většině kupujících jde stále především o cenu. Roste ale podíl těch, kteří si všímají i místa původu. Bohužel nedosahujeme takového patriotismu jako například v Německu nebo Rakousku, kde zahraniční výrobek při domácí alternativě nemá šanci uspět.

Mělo by být určité procento, hovoří se zpočátku o 55 procentech, českých potravin v obchodě. Je to utopie?

Samozřejmě bychom raději viděli, že obchodníci a spotřebitelé preferují především domácí potraviny. Spotřebitelé svůj zájem pomalu zvyšují, ale mnohdy prostě nemají na výběr. Bohužel obchodníci upřednostňují velké dodávky levného zboží pro jednotnou nabídku v celé republice. Tento podíl by se přitom velice jednoduše dal zvýšit nabídkou regionálních produktů v jednotlivých obchodech. Tato praxe je v zahraničí běžná, jen u nás obchodníci upřednostňují unifikované zboží. Proč by třeba v benešovském supermarketu nemohly být uzeniny z Benešovska, v olomouckém hypermarketu ovoce od pěstitelů z okolí? Podpořili by se tak místní zemědělci a vedlejším efektem bude snížení uhlíkové stopy přepravou zboží do a z centrálních skladů.

Ceny zeleniny jsou momentálně poměrně vysoké. Čím to je?

Ceny všech komodit jsou vyjádřením nabídky a poptávky. V době, kdy se u nás produkoval dostatek ovoce a zeleniny, naše pěstitele „drtily“ levné, výrazně dotované dovozy ze zahraničí. Soběstačnost jak u většiny druhů ovoce, tak v zelenině klesla pod 50 procent a dodavatelé samozřejmě zvýší své ceny. Na současných cenách se navíc podepsala opatření vůči koronaviru, kdy v celé Evropě nebyl dostatek pracovníků na pěstování a hlavně sklizeň. Čehož samozřejmě obchodníci okamžitě využili, a ceny jen opatrně vracejí k původním hodnotám. Ačkoli ceny placené zemědělcům se prakticky nezměnily. Nicméně, kdybychom v obchodech měli platit skutečnou cenu potravin, tedy takovou, která pokryje výrobní náklady a přiměřený zisk zemědělců a potravinářů, byly by potraviny ještě mnohem dražší.

Je v něčem Česká republika úplně soběstačná?

Plně soběstační jsme v produkci obilovin, mléka, cukru a řepkového semene, potravinové bezpečnosti dosahujeme zatím v produkci hovězího masa. Výborní jsme u některých „menších“ komodit, jako je chmel, kde jsme třetí největší producent na světě, anebo potravinářský mák, kdy jsme dokonce největší producent na světě.

U jaké zeleniny a ovoce vidíte problém v nesoběstačnosti? Když pomineme exotické ovoce.

Prakticky u všech druhů. Z hlavních druhů ovoce jsme nejvíce soběstační u švestek, a to jen asi z 50 procent, a jablek asi 45 procent. Všechny ostatní klíčové, jako hrušky, meruňky, jahody, ty jsou na tom ještě mnohem hůře. Dosažení vyšší míry zásobování z tuzemských zdrojů s sebou nese množství investic do produkce a hlavně skladování. To pěstitelé vlastními silami a bez alespoň minimální jistoty, že se jim investice vrátí, nemohou zvládnout.

Povede směřování evropské zemědělské politiky k ekozemědělství a k omezení pesticidů k dalšímu zdražování?

V nastoleném směru nepovede ke zvyšování cen jen některých potravin. Výrazně prodraží veškerá produkce, a samozřejmě i ceny potravin v obchodech. Nehledě na to, že některých potravin může být i nedostatek a bude nutné navýšit dovozy ze zahraničí. A výsledek se na stavu životního prostředí projeví jen minimálně. Dokonce se obávám, že globálně to bude mít přesně opačný výsledek. Nejen my, ale odborníci v celé Evropě upozorňují na to, že jde jen o odsunutí problému do jiných oblastí světa. Nejde přitom jen o vnitřní trh. Evropští zemědělci vyrábějí potraviny za mnohem přísnějších podmínek, než zbytek světa. Přesto, i díky podporám a dotacím, dokážou konkurovat i levnějším producentům z jiných zemí. Další zpřísňování těchto podmínek výrazně zdraží výrobu a evropské potraviny budou nahrazeny levnějšími potravinami ze zemí, kde se žádná pravidla dodržovat nemusí.

Existuje ještě vůbec šance, že by ovoce a zelenina zlevnily?

Obávám se, že takovou cestu nevidím. Částečně může pomoci využití moderních technologií, ale vzhledem k tomu, že Evropa se některým z nich, jako jsou například nové metody šlechtění, brání, bude tento efekt pouze omezený. Jediná cesta, která může krátkodobě snížit cenu ovoce a zeleniny v EU, je kompletní otevření hranic dovozům ze zemí, kde svou produkcí devastují životní prostředí, využívají levnou mnohdy i dětskou a otrockou práci, používají u nás již dávno zakázané pesticidy, a tak dále. To ale doufám nikdo nechceme. Nejlepší cesta je podporovat lokální pěstitele. Nejen morálně, ale i finančně.

Zásoby ovoce a zeleniny v ČR údajně vystačí do února, pak se prostě mnohé musí dovážet. A podstatné je, že prý nejsou skladovací prostory. Je to opravdu tak?

U některých druhů je produkce víceméně pouze sezonní záležitostí, protože je velmi nízká. U některých to tak být může. Jde ale o teoretické propočty. Je to odvislé od dohody s odběrateli. Skladovací prostory jsou důležitým navazujícím prvkem. Už dnes pěstitelé, nebo jejich odbytové organizace, provozují sklady s určitou skladovací kapacitou. Vybudování dalších by bezpochyby přispělo ke zvýšení možností skladování pro pěstitele. Ale jde o vysoké investice s nejistým výsledkem. Navíc složitý stavební zákon a z něj vyplývající povinnosti komplikují možnost pružněji reagovat na poptávku, a bez odbytu si jen obtížně budete budovat sklady.

Malé krámky, farmářské trhy, supermarkety. Tři místa, kde si lze ovoce a zeleninu nakoupit. Český zemědělec je tak trochu v kleštích. Malé krámky berou malé objemy. Trhy jsou sezonní. A dostat se do velkých supermarketů, bývá nemožné…

Ke zlepšení nepovede jeden velký krok, ale spousta drobných. Již zmiňovaná novela zákona o potravinách může malou měrou přispět ke zvýšení regionální nabídky ve velkých obchodech. Výstavba nových skladovacích kapacit umožní regionální zásobování nejen těchto supermarketů, ale i menších obchodů čerstvým ovocem a zeleninou. A menší byrokracie umožní prodej na farmářských trzích nebo ve vlastních prostorách. My se snažíme jednat s menšími obchodníky, kteří jsou pružnější a ochotnější nabízet regionální produkty než velké řetězce, ale je to pomalá cesta. Nicméně má první pozitivní výsledky.

Některé řetězce se dnes pyšní širokou nabídkou českých potravin. Je to jen dobrá reklama, jak přilákat zákazníka?

V mnohých případech ano. Někdy mě dokáže nadzvednout i drzost některých obchodníků, kteří zařadí do sortimentu pár regionálních výrobků, a pak rozjedou masivní kampaň, jak zachraňují české zemědělce a potravináře. Dokonce zvažujeme některé kroky, jak na takové praktiky reagovat. Ale nechci paušalizovat. Jsou obchody, které skutečně postupně zvyšují i zastoupení českých, částečně i regionálních výrobců potravin.

Obchodní řetězce – v rozhovoru v televizi jste řekl, že se nechovají u nás tak, jak se chovají ve své zemi. Co jste měl na mysli?

Je to právě vztah ke svým dodavatelům. Například při jarním omezení v souvislosti s koronavirovými opatřeními řetězce v Německu, Rakousku, Francii i dalších zemích deklarovaly podporu především domácích zemědělců a potravinářů. Vyzvali jsme obchodníky působící u nás, aby stejný přístup deklarovali i oni. Naprosto bez odezvy. Jsme přesvědčeni, že na české potraviny uplatňují v některých případech i vyšší marže než na zahraniční prostě proto, že mnozí zákazníci jsou ochotni si za české potraviny připlatit. Ale důkazy se shánějí jen velmi obtížně. Tady by musel daleko aktivněji pracovat stát, ale to se neděje.

Jak těžké je pro farmáře, zemědělce, dostat se do obchodního řetězce?

První, na co narazí, je podmínka okamžité dodávky stanoveného množství. Poplatky za zařazení mezi dodavatele, úhrada marketinkových poplatků, odběr předepsaných obalů jsou dalším omezením. A samozřejmě cena. Malí producenti, pokud mají prodávat s přiměřeným ziskem, prostě řadu podmínek nejsou schopni splnit. A opět se vracíme k regionálním dodávkám. V každé prodejně by mohl být koutek s lokálními potravinami. Obchodník by se prezentoval jako společensky odpovědný a zemědělci by získali odbyt.

Hovoří se o možnosti snížení DPH na potraviny po vzoru Německa z 15 na 10 procent…

Pokud si obchodníci sníženou daň nepromítnou do svých marží, mohlo by to snížit konečnou cenu pro spotřebitele. ČR má nejvyšší DPH na základní potraviny v našem středoevropském regionu. Částečně i proto také jezdí naši občané nakupovat potraviny do zahraničí.

Máte ovoce nebo zeleninu, které máte opravdu rád a pravidelně se objevuje na vašem jídelníčku?

Nejsem vyloženě vyhraněný a v sezoně si dám každý druh, který je v tu dobu dostupný. Kdybych měl ale vybrat jeden z nich, tak si nedokážu představit den bez krásného a zdravého českého jablka. Někde jsem dokonce četl, že jablko by mělo patřit mezi „superpotraviny“. Ale upřímně, u nás jíme hodně ovoce a zeleniny. Moje přítelkyně je opravdový milovník salátů a sní jich neuvěřitelné množství. Doma jsme vždycky pěstovali vlastní ovoce a zeleninu, a tak jsem zvyklý je jíst hodně. Dneska bohužel žiji u Prahy a nemám možnost si ho sám ve větší míře pěstovat, a tak jsem odkázán na nákupy v obchodech. Je to ale obrovský rozdíl, když si rajče vypěstujete sám, nebo si ho koupíte zralé od zemědělce, než když jíte dovezené přes půlku světa, které dozrává někde ve skladu.