Většina strojů, lisy, raznice, sady písem, role s plátny a kůžemi i všechny ty roztodivné nástroje a přípravky zamíří na svoji poslední cestu do nově vznikající knihařské expozice ve Strakonicích. “Už na to nemám sílu a tady to ani nemám komu předat,” říká.

Sám začínal s uměleckou knihařinou poměrně pozdě. Původním povoláním učitel hudby se ale právě díky muzice k tomuto krásnému řemeslu dostal. „Potřeboval jsem noty a ty jsem většinou sháněl v antikvariátech. Byly samozřejmě v hrozném stavu a často potřebovaly svázat, abych je mohl půjčovat i svým žákům,” říká.

Hodně času proto strávil u různých mistrů knihařů, pozoroval je při práci a napadlo jej, že by si ty jednodušší opravy mohl dělat sám. Leccos od zkušených fachmanů za tu dobu okoukal a zbytek se naučil na knihařské praxi u jednoho z nich. „Nebylo lehké stát se v pětatřiceti knihařským učedníkem. Vůbec mi to nešlo a byl jsem ostatním v dílně spíš pro smích. Ale strašně mě to bavilo. Líbila se mi ta vůně klihu, lepidla a papíru. Vydržel jsem. Nakonec jsem se naučil zlatit knihy pravým zlatem a vázat je klasickou nasazovanou vazbou na německý i francouzský způsob. To už se dneska nedělá.”

Vybavení sháněl i na trzích či díky inzerátům

Ještě obtížnější se ukázalo zařizování vlastní dílny. Chyběly prostory a především stroje, nástroje a všechny možné potřeby pro knihařskou práci. S prostorem nakonec pomohla náhoda a knihařská dílna tak mohla vzniknout v Plzni v dnešní ulici Kardinála Berana, tehdy Fučíkově. A začalo shánění vybavení. „Objížděl jsem bleší trhy, dával inzeráty do Svobodného slova, něco jsem získal i od jiných končících knihařů. Nakonec jsem dal dohromady na tehdejší poměry slušně vybavenou knihařskou dílnu. A přišel rok 1989. Zbohatlíci si tehdy hráli na bohaté Američany, dělal jsem kožené desky se zlatým písmem na jídelníčky do nových luxusních restaurací, vázal rozpadlé staré a vzácné knihy z antikvariátů do kůže, vyráběl na ně pouzdra, dělal krásné originální desky na diplomky. Ale ta doba už je dávno pryč, dnes se vozí všechno levně z Číny a ruční práce už prostě není ceněná.” říká smutně.

Přesto neměl knihař Zákostelecký o zakázky nouzi. Dokonce vyráběl například dary pro naše prezidenty, počínaje Václavem Havlem, přes Václava Klause až po Miloše Zemana. A taky krásně v kůži vázanou a bohatě zdobenou knihu v němčině o českých svatých pro papeže Benedikta XVI. A přidává ještě jednu silnou vzpomínku z minulosti: „Od známého jsem se dozvěděl, že se likviduje tiskárna v Kovářské ulici v Plzni, hned jsem tam spěchal a oni už tam vysypávali to sazečské písmo na jednu velkou hromadu na ulici. Dva dny jsem tam od rána do večera stál a skládal si to do připravených šuplíků. Jinak by se to všechno nenávratně roztavilo. Přišli se podívat i staří sazeči, co v tiskárně celý život dělali. A ti chlapi se tam rozplakali. Pro ně to musel být hrozný pocit tohle vidět.”

Řemeslo po panu Zákosteleckém nepřevzali ani synové, ani vnuci, vydali se jiným směrem. On sám už se smířil s tím, že nebude mít pokračovatele, ale rozprodávat vybavení dílny nechtěl. A to měl měl nabídku na odkoupení až ze Spojených států. Nakonec je rád, že zůstane vybavení celé dílny pohromadě a v Čechách. „Jsou to vesměs vzácné kousky z první poloviny minulého století, většinou od naší slavné firmy Stehlík. A teď budou alespoň zdobit tiskařskou expozici v knihovně na strakonickém hradě. Měly by se tam konat i různé workshopy a ukázky knihařského řemesla, aby se nezapomnělo, jak krásná byla ruční práce s knihou,” uzavírá Zákostelecký.

Budoucnost ručního knihařství v Čechách se snaží udržet některá učiliště, které mají ve své nabídce tříletý obor ruční knihař. Ale situace v tomto oboru by pana Zákosteleckého nepotěšila. Zájem o něj je totiž dlouhodobě nízký. Na SOU v Lanškrouně je aktuálně přihlášeno v tomto oboru 12 žáků, avšak nikdo ze západních Čech. Lepší není situace ani na SOŠ mediální grafiky a polygrafie v Rumburku. „V současnosti máme v každém ročníku tři knihaře a je to každý rok velké úsilí žáky sehnat. Většinou jsou to třeba neúspěšní uchazeči o jiné obory, kteří si na druhé místo v přihlášce napsali obor knihař. Zkrátka je to každý rok tak trochu náborový boj a zájem je spíše okrajový. Zájemci (hlavně dívky) jsou většinou jen z nedalekých měst, z Plzeňska nikdo. Hlavní příčinou menšího zájmu je všeobecná neznalost polygrafie, neatraktivnost oboru ale také manuální práce. Představa dnešních studentů je sedět v klidu a v teple za počítačem a vydělávat 50 000 měsíčně,” popsal smutnou realitu Martin Štěpánek, zástupce ředitele školy.