Narodil se roku 1802 v Broumově, kde se také vyučil otcově řemeslu – soukenictví. Jako šestnáctiletý vyrazil na vandr. Prošel Brno, Vídeň a zakotvil v Liberci. Nejprve se tento pozdější fabrikantský génius živil jako obchodní cestující, a tehdy zřejmě pochopil hlavní obchodní zásadu, že totiž zboží musí chodit za zákazníkem, nikoliv naopak.


Jako mladý prodával vše, co prodat šlo – šle, břitvy, rukavice, dýmky nebo pytlíky na tabák. Měl svůj obchod v krosně a bazar po kapsách. A hodně cestoval. Okouzlila jej Anglie, stroje, sukna, skladiště a obchody. Po návratu na pouhých šesti stavech začal vyrábět nový druh látky merino. A na dalších deseti tibet a satin.


V Johanu Liebiegovi dozrává odhodlání stát se velkým textilním fabrikantem. Kupuje opuštěnou továrnu v Josefině údolí v Liberci a z ní začne roku 1828 zaplavovat merinem, tibetem a satinem celou dunajskou monarchii. Jeho látky nosí snad všechny dámy v monarchii. Jméno Liebieg nese módu.
Johan Liebieg neměl jen vynikající obchodní čich, ale také i dost píle, smyslu pro risk a dost nezbytné rychlosti a rozhodnosti. Dokázal si zorganizovat i tovární špionáž, aby věděl to, co na něj jeho konkurenti chystají a cosi o něm myslí.

Neuvěřitelný rozmach zažil ve třicátých letech. Zaměstnává 300 dělníků na 213 stavech, v roce 1835 zřizuje barevnu, pak plynárnu (první v Čechách), v roce 1843 staví tříposchoďové skladiště, o pět let později tkalcovnu, za další dva roky tiskárnu, a tak dále a tak dále. A vycítí, že v Anglii vyráběné mohéry a orleány dojdou velké obliby. Tak se záplava mohéru a orleánu rozlévá z liberecké fabriky po celém Rakousku a Evropě.


V roce 1845 zakládá svárovskou přádelnu, mlýn a pekárnu. Z Tanvaldu do Haratic staví vlastní silnici. Ve Vídni kupuje celé bloky domů a staví si tam vlastní banku. Kupuje sklárny, hutě, doly, pozemky, ve Smiřicích zvelebuje pivovar, přestaví zámek a zakládá cukrovar. V roce 1856 dostává koncesi na stavbu Pardubicko–Liberecké dráhy. Jeho největším ideálem je spojit Vídeň s Berlínem, samozřejmě přes „svůj“ Liberec.


V roce 1866 se stává rytířem, později baronem. S hraběcí pompou byl také tento dravec peněz a moci o čtyři roky později ve Smiřicích pochován. V roce jeho smrti zaměstnávají Liebiegovy podniky na 6 000 dělníků.