Liberecká cesta k play-off se tak stává čím dál tím schůdnější, do konce základní části zbývají ještě dva zápasy. Na své posty se vrací všichni zranění hráči, nechybí odhodlání a tým si věří. I tak bude ale pro klub, který patřil vždy na čelo extraligové tabulky, letošní sezóna spíše zklamáním.

Liberecký smečař Lukáš Demar (25) si udržuje optimistický pohled . „Na tréninku už to vypadá dobře a konečně můžeme zase všichni trénovat,“ usmíval se.

V Liberci odehrává svoji první sezonu. Herní zkušenosti sbíral v profesionálních klubech ve Francii, ale hlavně dospíváním v ryze volejbalové rodině.

Většinu života jste strávil ve Francii, jak dlouho žijete v Čechách? Vracíte se do Francie?
V Čechách jsem žil od 6 do 12 let a teď jsem se vrátil před dvěma lety, rok jsem byl v Odolce a rok jsem v Liberci. Do Francie se vracím stále míň a míň, ale určitě tam chci jet za kamarády v létě po sezóně.

Celá rodina se postupně vrátila do Čech?
Kromě nejmladšího bráchy Jonáše. Ten tam je na intru, studuje, hraje volejbal ve volejbalovém středisku ve Štrasburk, tam se o něho dobře starají. Sám jsem byl ve Francii na intru tři roky, v Bordeaux a v Montpellier, nebylo to špatný (smích).

Jste z velké volejbalové rodiny, jak vypadá volejbalová domácnost v praxi?
Táta je trenér, mamka hrála, trénovala žáky a teď beachvolejbal, oba bráchové aktivně hrajou. Doma to podle toho vypadá. Táta se to snaží řídit a my děláme bordel.

Lukáš Demar, smečař liberecké Dukly.Lukáš Demar, smečař liberecké Dukly.Zdroj: Jakub VolnýJak jste mluvili doma s rodiči, když jste žili ve Francii?
S rodičemi česky a s bráchou takovou vlastní francouzsko-českou řečí. I nejmladší brácha mluví česky, píše už trochu hůř.

Měl jste vůbec šanci vydat se jiným směrem, než je profesionální volejbal?
Docela dlouho jsem hrál basketbal a když jsme se přestěhovali zpátky do Francie, tak jsem se dostal do dobrého týmu. Jenže když jsem k tomu začal hrát i volejbal a dozvěděl se to trenér z basketu, tak mě hned dal do béčka, protože nechtěl, abych dělal dva sporty. Tím pádem jsem se musel rozhodnout, čemu se budu věnovat. Volejbal mi docela šel, tak už to bylo jasný. Zatím nemám pocit, že bych s tím chtěl skončit, ale docela se těším, že někdy budu dělat něco jiného.

Je něco, co vám vyhovovalo více ve Francii a naopak?
Mentalita je tam trochu jiná, tady je to víc postavené na práci. Ve Francii je to ze začátku větší pohodička a klídek a pak teprve makáme. Ale obojí mi vyhovuje. Takže asi jenom francouzské jídlo mi chybí. A naopak je to zase o jídle, protože vždycky, když jsem byl dlouho pryč, tak jsem se do Čech nejvíc těšil na chleba, pivo a tatarák.

Ve kterých týmech už jste za svoji kariéru hrál?
Profesionálně jsem hrál v Nantes pod tátou, potom v Nice u moře, to bylo fajn. A ještě v Cambrai úplně na severu Francie. V Německu jsem hrál v Buhlu, to je město vlastně taky poblíž francouzských hranic. A potom Odolenka a teď Dukla.

Do Dukly jste přišel v období velkých personálních změn. Nejprve odešlo deset původních hráčů. Jaká byla tehdy atmosféra v týmu?
Bylo nás sice deset nových, ale s většinou kluků jsme se stejně znali aspoň od vidění. Prostě jsme začali makat v novém klubu. Já osobně jsem se připravoval už dva měsíce před přestupem. Jenže pak nás potkala řada nepříjemných zranění, takže jsme nezačali nejlíp.

V průběhu sezóny jste kvůli herním výsledkům vyměnili trenéra, po 13 letech odešel Michal Nekola a na jeho místo nastoupil staronový Petr Brom. Co to udělalo s týmem?
Změna je to vždycky velká. Odchod Michala mě hodně mrzel, protože mi seděl, jak lidsky, tak po tréninkové stránce. Ale teď je ten trénink intenzivnější a to bylo potřeba.

Máte pocit, že důvodem nezdaru mohly být tyhle velké změny? Nebo vnímáte ještě jiné příčiny?
To souviselo všechno se vším, měli jsme prostě smůlu. Byla to ta zranění, do začátku sezóny jsme navíc neměli úplně jednoduchý los, to nám taky moc nepomohlo. Takhle se to nabalovalo a vždycky, když jsme si mysleli, že to nemůže být horší, tak bohužel bylo. Dlouho jsme třeba ani neměli nahrávače, s tím jsem se museli sehrát na poslední chvíli. Takže určitě to byla i ta změna hráčů. Dřív v klubu byli hlavně starší kluci, kteří se trénovali spíš sami. A ten tréninkový přístup zůstal, i když jsme nastoupili my mladší. Je pravda, že jsme se do toho tréninku mohli asi opřít mnohem víc.

Jaké jsou tedy cíle klubu pro zbytek letošní sezóny?
Teď jsme hlavně rádi, že jsme se všichni po zraněních vrátili, že můžeme na tréninku makat a už to vypadá dobře. Máme před sebou semifinále v poháru a v lize se pokusíme co nejvíc vyhrávat, sbírat body, zkusit vyhrát předkolo a zkusit překvapit v play-off. Nic jiného nám nezbývá.

Dá se volejbalem v Česku uživit?
Jo, dá, většina volejbalistů tu dělá jenom volejbal.

Studujete ke sportu ještě vysokou školu?
To ne, já mám maturitu z obchodní akademii Francie a asi dva nebo tři roky jsem zkoušel studovat i vysokou. Ale když jsem měl jít na praxi, tak si klub nepřál, abych se věnoval jiné práci. Musel jsem toho nechat a dělat naplno jen volejbal.

Jak se vám žije v Liberci? Okolí Jizerských hor vybízí k aktivnímu životnímu stylu.
Překvapivě dobře, je to tu krásné. Byl jsem jednou na běžkách, zkusil jsem si to po dlouhé době. Jinak chodímes přítelkyní často na procházky, výlety. Náš pes se u toho parádně vylítá

Máte tu nějaké oblíbené místo?
Moc rádi to máme třeba kolem Nové Louky. A na Ještědu jsem byl několikrát.

Čím se budete živit, až skončíte s volejbalem?
Zatím nevím! Možná nějak pokračovat v obchodu, určitě bych chtěl uplatnit francouzštinu. Zatím to neplánuji.

Chtěl byste zůstat v Čechách?
Mám z Čech přítelkyni, takže asi ano. Na to bych teď chtěl taky dávat trochu pozor, abychom byli víc spolu. Ona hraje za Prostějov extraligu, já za Liberec. To není úplně ideální. Předtím jsem byl ve Německu, ve Francii, ona v Olomouci. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby dostala angažmá v liberecké Dukle. (smích)