"Neznám tolik trenérů a jejich práci, abych mohl posoudit, co dělám jinak. Podnikáme spoustu aktivit mimo házenou, abychom si vybudovali partu a nebyl tento sport jen o tom, že sem rodiče odloží své děti na trénink a jedou na nákup," poodkrývá Matěj Ploch svůj přístup k trénování.

Jak dlouho se věnujete házené a jak jste se k tomuto sportu vlastně dostal?

Házené se věnuji od svých 11 let, kdy jsem začal hrát, což je na sport poměrně pozdě. Trénování jsem se začal věnovat přibližně v 18 letech, takže celkově je to více než 20 let.

Většinou chtějí kluci hrát fotbal nebo hokej. Proč u vás vyhrála házená?

Zkoušel jsem více sportů. Chodil na aikido nebo fotbal. Já nebyl žádný talent na sporty, takže mně nic moc nešlo. (smích) Na házené se mi líbila parta kluků, která tam byla. Ani ta mi ale nešla, řekl bych, že až v dorostencích jsem se trochu dorovnal ostatním. Dříve se trénovalo venku na 'Lokotce'. Bylo to úplně jiné než dnes, kdy přijdou děti rovnou do haly. Takže hlavně kvůli partě a trenérům jsem nakonec zůstal u házené.

Bylo vždy trénování vaší ambicí?

Trenéřina tak nějak samovolně vyplynula. Kolem šestnácti let jsem začal dělat rozhodčího a souběžně s tím pomáhal trénovat. V jednu chvíli jsem tak hrál, pískal i trénoval. Samozřejmě nešlo dělat vše najednou. Přestože jsme se s kolegou dostali do evropského programu pro rozhodčí a byli pískat turnaj ve Švédsku, nakonec jsem pískání vzdal a věnoval se jen hraní a trénování. Postupně mě více a více bavilo být v prostředí klubu, věnovat se dětem a být součásti party než na hřišti osamocený jako rozhodčí.

Chtěl byste někdy trénovat muže?

Nějaký čas jsem je trénoval, ale spíše z toho důvodu, že na mě tak nějak zbyli. Každá kategorie má své. Děti mě ale baví ze všeho nejvíce. Před dvaceti lety jsem právě začínal u nejmenších. S těmi jsme vybudovali dobrý tým i partu. Dost z těch kluků dnes hraje za chlapy. Když si s nimi jdu občas zatrénovat, nostalicky vzpomínám, jací to byli prckové a stýskalo se jim na soustředění po rodičích. (úsměv) Dnes to jsou dospělí chlapi, se kterými zajdeme na pivo. Děti mě ale baví nejvíce. Jsou tvarné a nejvděčnější. Sport a obecně pohyb je baví. Nejsou v pubertě a nemají tolik svou hlavu, aby se s nimi člověk musel dohadovat. (úsměv)

Vy sám aktivně stále hrajete?

Už ne. Před Covidem jsem občas ještě nastoupil, když bylo kluků málo. Od té doby ale dorostla další generace a já bych mezi nimi vypadal jako dinosaurus. (smích) Hlavně už to i bolí. Během Covidu jsem sice jezdil na kole nebo lyžích, ale kontaktní sport už není pro mě. Přibližně před rokem jsem byl klukům pomoct jeden zápas a léčil se z toho asi 14 dní. Pak se podíval do občanky a řekl si, co blázním. (smích) To bylo mé poslední utkání.

Za rok 2022 jste získal 3. místo v celorepublikové soutěži "Díky, trenére!" a vyhrál kategorii trenér v anketě "Nejúspěšnější sportovec Liberecka 2022". V čem se liší vaše práce od jiných trenérů, že máte takové úspěchy?

Neznám tolik trenérů a jejich práci, abych mohl posoudit, co dělám jinak. Do soutěže "Díky, trenére!" mě přihlásili rodiče mých svěřenců, kde hodně dbáme na dobrou partu lidí. Jak mezi hráči, tak ale také mezi rodiči. Děláme spoustu aktivit mimo házenou, abychom si vybudovali partu a nebyl tento sport o tom, že sem rodiče odloží své děti na trénink a jedou na nákup. Snažíme se je do celého dění zapojovat tak, aby jezdili na turnaje a chodili se dívat na tréninky. Byli jsme také na společném prodlouženém víkendu a plánujeme další akce. Nevím, jak se to dělá jinde, ale toto je můj vyzkoušený recept. Podobně jsme fungovali před patnácti lety, kdy se nám povedlo dát dohromady jednu z nejlepších libereckých generací, která dlouho vydržela.

| Video: Youtube

Setkal jste se někdy s odporem ze strany rodičů k tomuto přístupu?

Říkám všem hned na začátku, že nejsme kroužek, kam své ratolesti dvakrát týdně odloží a tím to pro ně končí. Pokud dítěti nejde například skákání přes švihadlo, chci, aby to trénovali společně doma. Zatím jsem se nesetkal s negativními reakcemi. Samozřejmě nemůže být každý u všeho, ale obecně věřím, že to rodičům vyhovuje a funguje to.

Je možné se házenou v České republice živit a jak je na tom obecně tento sport s financemi?

V klubu se starám o dotace a finance, takže vidím, jak to je. Využíváme všech dotačních programů od města, kraje i NSA (Národní sportovní agentura pozn. red.). Řekl bych, že by peněz mohlo být více. Obzvláště v dnešní době při růstu cen energií a obecně vlastně všeho. Snažíme se pro trenéry vždy vyčlenit nějaké peníze. Ty dostávají za strávený čas podle toho, kolik absolvují tréninků a turnajů ve formě odměn vždy jednou za půl roku. Není to žádný plat, jedná se řádově o nižší tisíce. Nejvíce peněz dává do sportu NSA. Z města či kraje tolik financí není. Máme porovnání s ostatními, kde jsou na dvojnásobných číslech. Tento rok to naštěstí bylo navýšeno i na Liberecku, za což jsme rádi. Například v Pardubicích či Hradci Králové dostávají oddíly na jedno sportující dítě 4 - 5 tisíc korun. V Liberci to dlouho byl jeden tisíc. V letošním roce to snad budou přibližně dva. Stále je to ale málo. Nemáme příliš možností, jak oslovit mladé kluky k trénování, kteří si jdou raději vydělat na brigádu. V tomto ohledu obecně zaspal celý český sport.