Začínal u liberecké mládeže, ale brzy o něj projevila zájem reprezentace. Jako asistent trenéra se zúčastnil olympijských her v roce 2014 v Soči, jako hlavní trenér mužů o čtyři roky později v Koreji. Nyní se věnuje sportovním nadějím v Dukle.

„V mládežnické sekci se dařilo našim závodníkům na Evropské olympiádě mládeže i na mistrovství světa v Norsku,“ říká v rozhovoru pro Deník.

Jaká pro vás byla poslední sezóna?
My to považujeme za nejúspěšnější sezónu v novodobé historii oddílu. Povedlo se nám vyhrát týmovou soutěž Superpohár, která hodnotí výkony žáků, dorostenců a dospělých v Českém poháru. To považujeme za vizitku toho, že se nám daří pracovat se všemi kategoriemi a že máme poměrně širokou základnu kvalitních sportovců s dobrými výsledky, nejen úspěšné jedince.

A jak se dařilo vašim svěřencům ve světě?
V mládežnické sekci se dařilo našim závodníkům na Evropské olympiádě mládeže i na mistrovství světa v Norsku. Největší úspěchy sbírají Nela Půbalová a Jiří Tuž. Nela byla šestá na MS juniorů ve sprintu, Jirka byl druhý na Evropské olympiádě mládeže. Zrovna olympiáda pro nás byla velmi úspěšná, protože Nela skončila na pátém místě, na 17. a 21. místě se umístily Karolína Dvorská a Tereza Prokešová. Na MS juniorů nás dále skvěle reprezentovaly Eliška Šibravová, Tereza Prokešová, Bára Antošová a Zuzka Holíková.

Ještěd Skyrace 2022.
FOTO: Takový byl letošní Ještěd Skyrace. Najděte se na fotkách

Co je klíčem k tomu, že se kvalita výkonů dukláckých běžců na lyžích roste?
Řekl bych, že úroveň oddílu stojí na dvou pilířích. Jedním jsou trenéři a jejich přístup. Naprostá většina trenérů jsou dobrovolníci, rodiče dětí, které jsou v oddíle. Za jejich práci jim patří velký dík. S drobnými obměnami máme stabilní trenérský kádr. Druhý pilíř je dobrá parta. Všichni by se měli cítit v oddíle dobře a měli by trénovat rádi. A to se nám teď, troufám si říct, obojí daří.

Zvládají všichni závodníci v mládežnické reprezentaci školní povinnosti běžnou docházkou nebo musí mít individuální učební plán?
Je to taková kombinace obojího. Zvládají běžnou školní docházku, ale mají například prodloužené termíny klasifikace. Ale tohle je možné jenom díky píli našich závodníků a díky vstřícnosti a spolupráci se školami.

Kde jsou hranice mezi sportovní přípravou dětí a výchovou?
Já se snažím výchovné složce věnovat. Protože to je to hlavní, co si většina dětí ze sportu může odnést. Těžko budou ze všech dětí elitní závodníci, takže to, že si osvojí zdravý životní styl, že získají respekt, píli, to je myslím to hlavní, co si můžou do života odnést. A nás jako trenéry samozřejmě těší, když vidíme, že se na téhle výchově můžeme podílet.

Musíte někdy s rodiči dětí řešit nějaké spory nebo neshody?
Zrovna v běžeckém lyžování se nám to moc nestává. Spíš musíme občas zakročit, aby děti nebyly od rodičů příliš brzy zajištěné. Týká se to vybavení a například i soustředění. Možná na někoho působíme laxně a přibržděně, ale je to náš záměr. U mládeže se snažíme jezdit jen do českých destinací a až s postupem času přidáváme atraktivnější lokality. Takže dorost už s námi jezdí do Tater, se staršími potom už vyrážíme do Livigna za sněhem.

A rodiče mají jinou představu o přípravě?
Tak to úplně není, ale obecně je v České republice zakořeněný velký tlak na výsledky mládeže. Často se stává, že když se u někoho projeví v brzkém věku nadání v podobě dobrých výsledků, tak rodiče mohou začít na děti a posléze i na oddíl zvyšovat tlak. Trenéři musí občas rodičům vysvětlovat, že ve dvanácti letech má dítě ještě dost času. Na olympiádu je opravdu velmi dlouhá cesta.

Která období jsou pro děti nejnáchylnější k tomu, aby vrcholového sportu nechaly?
Jsou to takové ty přirozené milníky, které souvisí právě se školní docházkou. Většinou jsou to přechody z prvního stupně na druhý, ze základní školy na střední a na vysokou. Hodně křehká je samozřejmě puberta, kdy dochází k vymezování osobnosti. A v neposlední řadě to souvisí i s tím, jak se jim ve sportu daří.

Jak dlouho vydrží mladý člověk dřít, i když už tuší, že to na špičku stačit nebude?
To je individuální. Důležité je, aby věděli, že pro to v daný moment dělají maximum. A aby zároveň věděli, že my si té práce vážíme, i když nejsou nejlepší. Máme v oddíle řadu sportovců, kteří ve špičce nikdy nebudou, ale našli si v tréninku a přípravě to svoje. Ať už je to fajn parta nebo nějaká prožitá emoce. Můžou to vydržet třeba do chvíle, než zjistí, že čas, který věnují tréninku, potřebují na něco jiného, co je začne naplňovat více.

Sportovec a dobrodruh Jan Francke.
Fackoval jsem se, řval na sebe, nakonec se rozbulel, líčí dobrodruh Francke

Stačíte ještě svým svěřencům?
Se skupinou, kterou teď vedu, jsem zhruba od jejich 13 – 14 let. A za ty čtyři roky už přichází čas, kdy jim stačit přestávám. A to nejen klukům, už i holky se dostávají na úroveň, kde nemám šanci. Na ego je to sice nápor, ale je to jednoznačně pozitivum.

Jaká jsou největší úskalí, se kterými se nyní oddíl potýká?
My momentálně nejvíc řešíme infrastrukturu – abychom měli kde sportovat. S městem Liberec a Libereckým krajem jednáme o výměně povrchu v areálu Vesec, který využíváme na kolečkových lyžích, jehož stav je nyní na hranici bezpečnosti. Jsme velmi rádi za pochopení a pomoc obou institucí a patří jim velký dík. A protože máme početně velkou členskou základnu, tak potřebujeme nové trenéry. Jenže trenérství souvisí s určitým životním stylem a ne každému se do toho chce.

Váš bratr Tomáš Valoušek kandiduje do Rady úseku běžeckých disciplín Svazu lyžařů České republiky. Jak se díváte na tuto jeho aktivitu?
Tomáš dělá od roku 2017 v Dukle předsedu mládežnického oddílu. S tím, jak se nám v poslední dobře daří, tak vnímáme jako povinnost a odpovědnost spolupracovat se Svazem. Hlavní motivace je přinést naše zkušenosti z oddílu na vyšší pozice a ovlivnit tak situaci i pro další oddíly.