Svoje první závody vyhrál Miloslav Hollósi už v roce 1971. Konaly se na oslavách Mezinárodního dne dětí v Žandově u České Lípy, odkud pochází. A proto, že se mu líbilo kolo s „beranama“, začal chodit do cykloturistického kroužku. Kolo ale bylo v té době finančně nedostupné.

„Musel jsem si na něj sám ušetřit. Sbíral jsem papír a šrot, až jsem si na něj vydělal. Stálo kolem 1500 korun. V té době jsem byl také na spartakiádě. A dodnes si pamatuji, že jsem se vrátil a měl jsem doma překvapení, kolo s beranama,“ vzpomínal na první zážitky s kolem Miloslav Hollósi.

A dodal: „Nejel jsem zprvu pořádně ani po rovině, natož pak do kopce. Všechno chce svůj čas a taktiku. Ale protože jsem se věnoval ještě jiným sportům, nebylo času moc. Chodil jsem do Sokola, k hasičům, byl dřevomodelářem a dokonce jsem hrál i fotbal. Ale jednou jsme kvůli mně prohráli a všichni se na mě sesypali a nadávali mi, tak jsem jim dal sbohem se slovy, že budu raději jezdit na kole.“

PÉČE O KOLO JE HLAVNÍ

Miloslav Hollósi připomenul, že za svoji cyklistickou kariéru potkal mnoho výborných trenérů, na které se nezapomíná. Sám trénuje mládež na Sportovním gymnáziu Dr. Randy v Jablonci. A doufá, že i na něho si jeho svěřenci někdy vzpomenou.

Rád si vzpomene na Oldřicha Slaměného ze Žandova. „Oslovovali jsme ho soudruhu. Ale byl to náš kamarád. Učil nás mít kolo rád, starat se o něj, opravovat ho, vážit si toho, že na něm můžeme jezdit. V Ústí jsem se setkal s dalším výrazným trenérem Jiřím Majerem. A setkání s takovými cyklistickými osobnostmi mi dalo velkou sílu.

I díky nim jsem u kola zůstal dodnes,“ odhalil kouč.

A co říkali rodiče na jeho volbu? „Rodiče byli proti, rozmlouvali mi to. Možná i díky tomu jsem do toho naschvál šel. Když jsem měl na kole úraz
a maminka mi říkala, že už na kolo nesednu, byl jsem umíněný a jezdil natruc dál,“ popsal svoje začátky Miloslav Hollósi.

STARÁ ŠKOLA

Jak vidí Hollósi dnešní mládež, včetně té cyklistické, se kterou se setkává každý den? „Jsem asi ze staré školy. Nás pořád někdo učil, že máme starší lidi pozdravit, poděkovat, poprosit. A to se snažím naučit děti, které trénuji. Překvapuje mě, že se to nelíbí některým rodičům. A ti jsou o generaci mladší než já. Někteří si stěžují, že jsem na děti přísný a moc tvrdý. Ale cyklistika je o práci, nic vám neodpustí. Rozmazlené děti a rodiče u tohoto sportu nevydrží,“ charakterizoval.

Pět let také trénoval závodnici Nikolu Noskovou. Ta dnes startuje za zahraniční tým. „Když se začala věnovat cyklistice, neuměla nic. Začínali jsme spolu od samého začátku. Začínali jsme s cyklokrosem, aby se naučila nejprve kolo ovládat. Dnes má zlatou medaili z mistrovství světa a z mistrovství Evropy. Je na ní vidět, že něco chce a něco jí to dalo,“ řekl Hollósi k již bývalé svěřenkyni.

MEZI LEGENDAMI

A co dala cyklistika jemu? „Vážím si nejvíc toho, že taková cyklistická jména jako Jirka Škoda, Ota Fiala, Láďa Vávra vědí, kdo jsem, že jsme spolu závodili a že si mne pamatují. Něco za sebou mám. Ale musel jsem kvůli úrazu na kole skončit. Měl jsem vyhřezlou plotýnku. Čekala mě operace a té jsem se bál. A tak jsem před operací z nemocnice utekl. Pro mne úraz znamenal konečnou se závodní cyklistikou,“ řekl.

Dnes už nezávodí, trénuje české cyklistické naděje a také úřaduje. „Jsem předseda komise mládeže pro českou cyklistiku a předseda krajského svazu. Úroveň české cyklistiky je zase o něco vyšší, než byla. Zájemci jsou. Musíme to umět prodat a to nejen v žákovských kategoriích, ale i v těch nejvyšších,“ vidí budoucnost cyklistiky Miloslav Hollósi.