Kdo vás přivedl k biatlonu?
Myslím si, že to byl společný nápad mě samotné a mého taťky. Poprvé jsem si biatlon vyzkoušela na základní škole. Jednou za dva roky se koná Olympiáda dětí a mládeže, kam jsem se jako běžkyně na lyžích nenominovala. Protože ale v Královéhradeckém kraji nebyl klub biatlonu, a na těchto závodech se reprezentuje kraj, společně na ZŠ náměstí Míru ve Vrchlabí, kam jsem chodila do sportovní třídy, se zrodila myšlenka, že bych mohla reprezentovat v biatlonu. Doma na zahradě jsem se učila střílet ze vzduchové zbraně a na obou dětských olympiádách, kterých jsem se zúčastnila, jsem zvítězila jako „běžkyně na lyžích, která zkusila biatlon“. Od té doby se začal žákovský klub biatlonu ve Vrchlabí formovat, a dnes vrchlabští sportovci patří k nejlepším v České republice.

Zkoušela jste v minulosti jiný sport?
Vyrůstala jsem ve Špindlerově Mlýně, což je téměř synonymum toho, že jsem se narodila s lyžemi na nohou. Do dvanácti let jsem sjezdovala velmi aktivně, ale ne závodně. Pět let jsem chodila na gymnastiku, která mi dala obratnostní základ. Je to super průprava pro každý sport. A od jedenácti let jsem se začala věnovat běhu na lyžích, kde jsem patřila k nejužší dorostenecké a juniorské špičce. Ještě jako juniorka jsem se zúčastnila MS v běhu na lyžích ve Val di Fiemme, ale po této sezoně v roce 2012 jsem se rozhodla naplno dát šanci biatlonu, ve kterém jsem se již kdysi přesvědčila, že je to sport, který mě bude bavit, a kde můžu mít šanci uspět.

Jak si pamatujete na své začátky?
Moje začátky v biatlonu nebyly snadné. Uteklo mi několik let tréninku v juniorských kategoriích, s biatlonem jsem začala poměrně pozdě, což se samozřejmě dodnes odráží na střelbě. Nejtěžší bylo naučit se manipulovat se zbraní a ještě k tomu rychle. Na trénincích jsem měla problém holkám ve střelbě stíhat. Stačil ale jeden rok a většinu detailů jsem vychytala. Naopak závodění pro mě od začátku bylo jednodušší, neměla jsem žádné očekávání a mohla střílet s klidnou myslí. Hned první závody v IBU cupu se mi povedly, a po čtyřech závodech v biatlonu jsem startovala na světovém poháru.

Kdo byl vaším prvním trenérem?
Můj úplně první trenér byl pan Aleš Suk. Na základce jsme měli skvělou partu – dodnes všichni aktivně sportujeme a vděčíme za to panu Sukovi, protože on nám ukázal cestu tréninku. Naučil nás lyžovat a také tomu, jak náročný je profesionální sport. Od mládí jsme sportovali naplno, jako bychom se připravovali na mistrovství světa. Byl tvrďák, akurátní, ale měli jsme ho rádi. Bavilo nás si z něj občas dělat srandu. Zároveň to byl učitel výtvarné výchovy na základce, což byla unikátní kombinace. Biatlonovým základům mě naučil Jindřich Šikola, trénovala jsem s ním svůj první rok v biatlonu. On byl také ten, se kterým jsem párkrát zkoušela střílet před tím, než jsem se naplno rozhodla opustit loď běžeckého lyžování.

Jaký vztah jste měla ke studiu? Byla jste šprt, nebo naopak jste se škole moc nevěnovala?
Vždycky kladný. Studiu jsem se věnovala vždy naplno, ale zároveň vím, že mám určitý talent na učení. Nikdy jsem neměla problém naučit se na jakýkoliv předmět, základem bylo se probíranému učivu chvíli věnovat. Pro někoho jsem samozřejmě byla šprt, když jsem dostávala samé jedničky, ale nikdy jsem se nemusela učit kdovíjak dlouho, stačilo se mi na látku podívat a pochopila jsem ji.

Jaké předměty jste měla nejraději a jaké nikoliv?
Vždycky jsem se mohla opřít o technické předměty, měla jsem ráda matematiku a především chemii. Do dneška mě asi bude mrzet, že jsem vždy hledala schůdnou variantu pro sport a studium zároveň, a proto jsem nikdy nestudovala chemii, stavební nebo dopravní fakultu. Myslím si, že mám široké geografické znalosti i díky cestování, a proto jsem maturovala ze zeměpisu. Naopak biologie mě nebavila vůbec, stejně tak jako dějiny do I. světové války. Trochu mě mrzí, že nejsem kdovíjaký jazykový talent a že především jazyky se samostudiem dohnat nedají, a proto se domluvím pouze anglicky.

Jak jste zvládla časově skloubit školu a biatlon?
Vždycky to bylo náročné, ale ne nemožné. Kdo chce a především jde si za svým cílem, cestu najde. Vzdělání pro mě vždy byla priorita, ale díky píli a sebekázni jsem dokázala oboje zvládnout. Abych vše dokázala časově skloubit, musela jsem svá studia prodloužit. Poslední ročník gymnázia jsem si rozložila na dva roky, bakalářské studium studovala čtyři roky a nyní dokončuji magisterské studium po třech letech. Studium je ale mojí velkou vášní, vyplňuji tím své volné chvíle mezi tréninky a je to pro mě i forma odreagování od sportu. Nyní jsem se ještě rozhodla pro MBA studium sportovního managementu na VŠTVS Palestra, které pro mě představuje ideální spojení praktických zkušeností ze sportovního prostředí a teoretických ekonomických znalostí.

Měli učitelé někdy problém s tolerováním absence?
Neměli. Začátky nebyly vždy jednoduché. Musela jsem vždy prokázat svůj svědomitý přístup a zainteresovanost o daný předmět. Vždy bylo důležité nastavit si dobrý vztah s vyučujícími a umět je přesvědčit, že je nezklamu a že dodržím stanovená pravidla, které pro moje individuální studium nastaví. Pokud jsem své sliby plnila, neměli problém mi vyjít vstříc. Nemám jedinou špatnou vzpomínku na to, že bych se nebyla schopná s někým domluvit. Sport je o fair play, a to se snažím respektovat i v rámci studia.

Měla jste na střední nebo vysoké škole individuální studijní plán, nebo byly na vás kladeny stejné nároky jako na ostatní?
Ano, od gymnázia a celou vysokou školu mám individuální studijní plán. Tento pojem je však mnohokrát pomíjivý – nejednou jsem se setkala s tím, jak si spolužáci myslí, že jsem flákač a že do školy prostě chodit nemusím, kdežto oni musí sedět v lavici. Nikdy tomu tak nebylo, vždycky jsem se škole musela věnovat sama, což je časově mnohem náročnější, než když mi probírané učivo někdo vysvětlí. Nároky na mě byly kladeny vždy stejné, mnohdy větší. Několikrát jsem dostávala práci na víc, protože do školy nechodím. V knihovně jsem jednou dostala odznak poctivého čtenáře, protože si nedovedu představit studovat bez ucelených materiálů, jako jsou učebnice a knihy. Výhoda studijního individuálního plánu je samozřejmě v tom, že jsem si mohla po domluvě s vyučujícím sama stanovit, kdy přijdu na zkoušku. Všechny studijní povinnosti se tak nakonec kolikrát smrskly do jednoho měsíce – dubna, jediného měsíce po sezoně, který máme na odpočinek. Nikdy se mi nestalo, že bych zkoušku musela opakovat.

Věnujete se biatlonu na plný úvazek, nebo k němu ještě něco máte?
Biatlon dělám jako profesionální sportovec, věnuji se mu na plný úvazek. Od května trénujeme dvakrát denně, od listopadu závodíme až do března. Je to velmi náročné, natrénuji přes 650 h ročně čistého času a vystřelím cca 15 000 nábojů. Není to ale jen o času stráveném na tréninku, ke sportu samozřejmě patří i regenerace nebo cestování. Za sebe můžu říct, že jsem ráda, že zvládám studovat, protože pro většinu sportovců je i tohle za hranicemi jejich možností.

Co byste poradila mladým začínajícím biatlonistům?
Je to krásný sport, kde karty nejsou rozdané již na startu. Závod není rozhodnutý do poslední střelby a vyhrát může téměř kdokoliv. Štěstí se jednou usměje na každého.  Zároveň vidím, že mladí biatlonisté se nadchnou pro biatlon, protože střílení je zábava, kdežto běhání je nuda. Ale bez fyzického základu z mládí a dobré techniky na lyžích je v budoucnu těžké uspět, proto moji radou je určitě od začátku nepodcenit běžecký trénink.