Z českých sdruženářů má v letošní sezóně nejlépe našlápnuto Miroslav Dvořák, závodník Dukly Liberec. Pochvaluje si nejkvalitnější přípravu v historii a ve Světovém poháru útočí na elitní desítku. Pětadvacetiletý mladík získal před lety tři juniorské medaile z mistrovství světa. Také proto se nyní stal patronem blížícího se světového šampionátu juniorů a závodníků do 23 let v klasickém lyžování v Liberci 2013.

Když jsem byl malý, jezdil jsem každý víkend za dědečkem do Harrachova. Všichni místní kluci skákali na lyžích, takže kdo chtěl do party zapadnout, musel skákat taky. Nic jiného mi vlastně nezbývalo, to mi bylo asi deset let. K tomu jsem tak nějak automaticky začal trénovat i běh. Všichni jsme tak vlastně začínali rovnou jako sdruženáři. Až okolo patnácti let jsme se začali rozhodovat, kdo u severské kombinace zůstane a kdo bude jen skákat nebo běhat. Já zůstal u kombinace a profesionálně se jí věnuji už šestým rokem.

Takže ke sportu váš nepřivedl otec, který sám závodil?
To, že byl táta sdruženář a asi do pětadvaceti závodil za Duklu Liberec, jsem paradoxně zjistil až dlouho poté, co jsem se této disciplíně sám věnoval. Sice mě netrénoval, ale pravidelně vozil třikrát týdně po vyučování do Ski Klubu Harrachov na tréninky. Nejprve mne trénoval Libor Motejlek, nejlepší trenér, kterého jsem jako kluk mohl mít. Ke konci základní školy mě vedl Jiří Rázl, s nímž jsem se věnoval hlavně skokům. A v patnácti jsem přešel k trenérovi Dukly Čestmíru Kožíškovi, i když jsem stále zůstával v harrachovském klubu. On byl vlastně můj první sdruženářský trenér.

Jak šlo sportování skloubit se školou?
Základní školu jsem zvládal jakžtakž. A na střední škole v Tanvaldu jsem měl individuální plán, naštěstí učitelé mi vycházeli hodně vstříc. Vlastně bych jim rád poděkoval, že mě nechali dostudovat.

Nastalo ve vašem životě období, kdy jste chtěl se závoděním skončit?
Určitě ano, někdy v patnácti, šestnácti letech. Tehdy mi nešly skoky a vážně jsem uvažoval, že bych se věnoval pouze běhům na lyžích. Jakmile jsme ale přijeli na jakékoliv republikové kontrolní závody, brzy jsem zjistil, že ani samotný běh není tak lehký. A musím přiznat, že já jako sdruženář jsem měl co dělat, abych s klasickými běžkaři udržel tempo. Spousta sdruženářů, kteří přestupovali pouze na jednu disciplínu, s tím měla potíže. Snad jen Dušanu Kožíškovi se to povedlo bez problémů, ale nikoho dalšího neznám.

Která ze dvou částí severské kombinace vás baví víc?
To nemůžu přesně říct. Záleží na tom, co se mi v tu chvíli daří lépe. To mě baví víc. V dětských letech, když mi ještě nešlo tak dobře skákat, mě spíše bavil běh. Později se to obrátilo. A když jsem byl na střední škole, začal jsem si uvědomovat, že i na tom, co mi nejde, musím pořádně máknout. Řekl bych, že běh mám stabilnější, skok je opravdu vrtkavý.

Vzpomenete si na své první závody nebo zážitek, který vám utkvěl v paměti?
Hrozně rád vzpomínám na svůj první závod v Lomnici nad Popelkou v lednu 1997. Jel jsem do areálu v pátek na trénink s tím, že v sobotu a v neděli budou závody. Bylo domluvené, že mě tým v sobotu ráno vyzvedne doma. Tak jsem čekal oblečený, natěšený, připravený… a oni na mě zapomněli! Normálně mi ujeli. Ale v neděli už to naštěstí napravili a já jsem si tak skutečně poprvé zazávodil.

A určitě si vzpomínáte i na první medaili!
To bylo v témže roce. Na letním mistrovství České republiky v Novém Městě na Moravě jsem vybojoval bronz. Tehdy v zimě jsem se závoděním začal a hned v létě z toho byla medaile. Já jsem vlastně ze začátku jezdil jenom republikové závody. Alpen Cup, kde startovali i junioři do dvaceti let, jsem absolvoval až od patnácti. Bylo to nahoru dolů. Jednou jsem zazářil, podruhé totálně propadl. Takové juniorské mistrovství světa je vlastně pořád žákovský závod.

Nikde není předpoklad, že kdo vyhrává juniorské závody, bude automaticky vyhrávat i velké soutěže. Ale když je vám dvacet let, je už dobré ukázat nějakou úroveň a zajet třeba do pátého nebo desátého místa. Je to známka toho, že s takovým sportovcem se dá do budoucna počítat. Jsou třeba případy, kdy juniorský vítěz za tři roky skončil absolutně zapomenutý, nebo naopak ten, kdo nikdy nebyl ani v první desítce mezi juniory, jezdil za dalších pět let výborně ve Světovém poháru.

Vám se na mistrovství světa juniorů velmi dařilo. Získal jste tři bronzové medaile ve dvou letech po sobě – dvě z individuálního závodu a jednu ve štafetě.
Největším překvapením byl rozhodně týmový bronz ve finském Rovaniemi 2005, který jsem vybojoval spolu s Martinem Skopkem, Petrem Kutalem a Alešem Vodseďálkem. Vůbec jsme nevěděli, že jsme třetí. Až najednou nám trenér říkal, že mu ostatní trenéři do vysílačky gratulují k třetímu místu. To nás opravdu pobavilo, vůbec jsme nechápali, jak jsme to mohli dokázat.

Takže o rok později vás k dalším dvěma medailím dovedl úspěch ze štafety?
Myslím, že ano. Hrozně nás to tehdy nakoplo a makali jsme o to víc. A já to v dalším roce zúročil v individuálních soutěžích. I soupeře si doteď pamatuji. V běhu na 10 km vyhrál Francouz Francois Braud, já jsem finišoval s Němcem Tomem Beetzem, který mě nakonec předjel. A na pětikilometrové trati Tom Beetz vyhrál, druhý skončil Japonec Akito Watabe a já jsem finišoval o třetí místo asi v pětičlenné skupině. Věděl jsem, že běžecky je to dobré, ale moc jsem si nerozuměl se skokem. Nic moc nenaznačovalo, že bych mohl útočit na medaile. Po prvním skoku jsem byl 24. Naštěstí se mi ale povedlo druhé kolo, kdy jsem poskočil na 15. příčku, předvedl svůj dobrý běh a byl z toho bronz.

Byl pro vás po juniorských úspěších přechod mezi muže těžký?
Věděl jsem, že to nebude sranda. Úroveň mužů je opravdu někde jinde. Na svůj první Světový pohár v Oslu jsem jel hned po mistrovství světa juniorů, kde se mi naštěstí podařilo hned bodovat. Skončil jsem na 24. místě, a to mě moc potěšilo. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že to tehdy bylo moje maximum. Vím, že s výkonem, co jsem převedl, bych mezi juniory vybojoval i lepší než třetí místo, ale ve Světovém poháru to stačilo sotva na body. Bylo mi jasné, že mě čeká velký kus práce. Hlavní je, aby člověk získával stabilně body a postupně se dostával dál a dál. Hranice mezi úspěchem a neúspěchem je strašně tenká. Ale i to je na sportu krásné. Víte, že máte na to být první, a přitom skončíte třicátý.

V čem vidíte hlavní rozdíl mezi juniorskou a mužskou kategorií?
Jde o více faktorů najednou. Svou roli zde hraje určitě věk. Dvacetiletí kluci nemají tolik natrénováno a nejsou tak vyzávodění jako sportovci o deset let starší. V juniorské kategorii jsme absolvovali třeba jen deset závodů během celého roku, ve Světovém poháru zajedete stejný počet závodů jen do Nového roku. Když máte na vrcholové úrovni závody každý víkend, je to na fyzičce znát. A mladí kluci, kteří jsou zvyklí odjet dobrý závod jen jednou za měsíc, mohou mít s takovým tempem problémy. Je také zajímavé, že junioři, co patří mezi výborné skokany, skočí ve Světovém poháru někam okolo 15. místa. A mají vlastně jistotu, že vždycky někam skočí. Ale když junior jen dobře běhá, tak mezi chlapy nezaběhne stejně nic a pokud navíc ani dobře neskáče, pak nemá vůbec šanci. Při běhu ho totiž ještě zezadu překonají lepší běžci.

Na co se můžete při závodě spolehnout vy?
Vždy jsem se snažil dávat hodně do běhu. S tátou jsem chodil často na běžky ještě předtím, než jsem začal doopravdy sportovat. Na běh se hodně spoléhám, proto mě kolikrát mrzí, když se nepovede tak, jak si představuji. Ve skoku naopak cítím spoustu rezerv. Nejsem tak výbušný a rychlý jako typičtí skokani. Tím, že i běhám, je skokanská dynamika přece jen snížená. Mám trochu jinou postavu, větší svalovou hmotu. Bylo by to určitě jiné, kdybych měl o pět kilogramů méně a rozložení těla trochu jiné. Vím, že mám sílu v nohou, která je při běhu bezvadná, ale na můstku mě limituje. Neodrazím se tak lehce. V tom mi právě pomáhá trénink, zlepšuji rychlost odrazu, ale jde to samozřejmě po malých krůčkách. Mám i silné ruce, které při běhu paradoxně používám víc než nohy, a myslím, že se mi to vyplácí.

Měl jste jako kluk svůj sportovní vzor?
Dříve jsem obdivoval Hannu Manninenna. Byl to famózní běžec, který dokázal všechny předjíždět. To se mi hrozně líbilo. A poštěstilo se mi párkrát se s ním setkat i na startu. On končil a já začínal. Teď už ale žádný vzor nemám, soustředím se hlavně na sebe. Po posledním mistrovství světa juniorů jsem byl hodně vyjukaný, na první velké závody jsem se nekoncentroval tak, jak bych měl. Ale teď už je to něco jiného. Přistupuji k závodění zodpovědně, vlastně nazuji lyže a jdu klasicky do práce.

Máte při takovém vytížení čas i na koníčky a zábavu?
Přiznám se, že tréninku a závodům obětuji spoustu volného času. Sem tam samozřejmě vyrazím s přítelkyní na dovolenou. A probíhá to tak, že jí vždy vytisknu svůj celoroční plán a řeknu jí, že si musí zařídit volno tehdy, kdy ho mám já. Občas si zajdu i do kina, odreaguji se při jízdě na kole. Ale hlavu si stejně nejlépe vyčistím s běžkami na nohách.

Jaká je vaše vysněná sportovní meta?
U mě se to postupem času mění. Když jsem přešel od juniorů mezi muže, chtěl jsem hlavně bodovat. Ale je potřeba si dávat postupně vyšší a vyšší cíle. Takže teď jsem v ideálním věku a chci končit na stupních vítězů, bojovat s těmi nejlepšími, vyhrávat. Opravdu hodně trénuji a doufám, že to je a bude na výsledcích vidět. Snažím se být pokaždé co nejlepší. Motivace mám až až.

Potěšila vás nabídka stát se patronem severské kombinace juniorského šampionátu v Liberci 2013?
Moc si této nabídky vážím, velmi mne potěšila. Pokud to jen bude možné, hrozně rád se osobně přijedu na závody podívat. Přeji sportovcům hlavně dobré počasí, aby si parádně zazávodili, a hodně štěstí, které je na ještědském můstku třeba. A domácím závodníkům bych přál, aby před svými kamarády a rodiči ukázali, co v nich je. Aby se nechali zdravě vyhecovat, ale přitom závodili s klidnou hlavou. Dobrý výsledek pak přijde sám.

MIROSLAV DVOŘÁK

Datum a místo narození: 3. 3. 1987, Liberec
Výška, váha: 180 cm, 66 kg
Stav: svobodný
Přezdívka: Emir
Klub: Dukla Liberec
Trenér: Luděk Šablatura
Zájmy: horská kola, hudba
Motto: Dokud se nenaučíš lítat, musíš v tom umět chodit.
Největší úspěchy – mistrovství světa juniorů: 2006 (Kranj) – Gundersen HS 109/10 km: 3.; Sprint HS 109/5 km: 3.; 2005 (Rovaniemi) – Týmy HS 100/4x 5 km: 3. Mistrovství světa seniorů: 2009 (Liberec) – Gundersen HS 134/10 km: 20.; Hromadný start HS100/10 km: 16.; Týmy HS 134/4x5 km: 6. Zimní olympijské hry: 2010 (Vancouver) – Gundersen HS 140/10 km: 28.; Gundersen HS 106/10 km: 36.; Týmy HS 140/4x5 km: 8.