Manželé Gálíkovi se po dlouhých letech ocitli zpět pod Ještědem, kde už druhou sezonu společně trénují volejbalistky zdejší Dukly. „Je to návrat na místo činu,“ praví nostalgicky Libor. „Tady jsme se poznali,“ zasní se Dita.

Bývalá reprezentantka si po Liberci vyzkoušela i angažmá v Řecku, Belgii, Rakousku a na Slovensku. „Když se manželka po patnácti letech vrátila do Česka, chtěli jsme se usadit na Moravě, kde máme dům. Chvíli to byl Přerov, tam jsem ji trénoval pět sezon. Pak ale přišla nabídka z Liberce, takže jsme zase na cestách. Máme kočovný život, ale nelitujeme. Zvykli jsme si na to, je to práce. V Liberci jsme spokojení, máme tady plno známých z dřívějška,“ je rád Libor. Ani Dita si vůbec nestěžuje. „Já v tom jedu už od patnácti let. Jsem ráda, že po sportovní kariéře můžu pokračovat v tom, co mám ráda,“ přikyvuje blondýna.

Dita Gálíková.

Na trenérské lavičce to manželům klape. Libor je hlavní kouč, Dita asistentka. „Ženský kolektiv je zvláštní, jiný a hodně mi pomáhá, že asistentkou je ona. Já jsem prudší trenér, a proto jsem rád, že mám vedle sebe ženu a navíc manželku. Potřebujete mít vedle sebe člověka, který vám rozumí,“ svěřuje se Libor. „Myslím si, že nám to spolu sedí,“ culí se Dita. „Jsme spolu celý život, nemáme se po volejbalové stránce čím překvapit,“ mrkne Libor.

Že jim to spolu funguje, to dokazují hlavně výsledky. Hned při první společné sezoně na lavičce dovedli Duklu k historickému bronzu. Ani jeden z nich se nebojí říct svůj názor. „Nesouhlasíme spolu úplně ve všem, ale navzájem se respektujeme. On bere moje názory, protože mě jako hráčku uznával. Já ho zase beru jako zkušeného trenéra. Takže je to v pohodě,“ líčí bývalá smečařka. „Je to jako v každém vztahu. Před pěti lety jsme měli na některé věci dost rozdílné pohledy, ale teď už málokdy. Vždy dospějeme k nějakému řešení,o kterém si myslíme, že je nejlepší. Taková spolupráce nám vyhovuje,“ přidává Libor. Mimochodem, ještě když svou manželku trénoval během angažmá v Přerově, taková idylka to nebyla. „Já byla paličatá hráčka a třískaly se tam charaktery. Teď je to klidnější,“ srovnává Dita. „Když spolu trénujeme, tak nám ten volejbalový život funguje nejlíp,“ kývne Libor. „Jednu dobu jsem měl dokonce zákaz chodit na její zápasy, protože jsem hledal chyby, ale ženy se musí hodně chválit, jinak to nejde.“

Libor Gálík.

U Gálíků jede volejbal 24 hodin denně. „Profesní a soukromý život nejde oddělit. Snažili jsme se o to, když jsem byl trenér a manželka hráčka. Někdy to bylo i nezbytné. Ale teď jako trenéři musíme spolu všechno probírat. Jsou období, kdy si zakážeme doma mluvit o volejbalu,“ přiznává Libor.

Řekli byste, že musí přijít ponorka, ale prý ne, nikdy. „Ono se zdá, že jsme pořád spolu. Ale my se potkáme dopoledne na hale a potom až večer doma. Libor dělá i zástupce ředitele, takže je od rána v kanceláři, pak se potkáme na tréninku a pak se vidíme až večer doma. Řekneme si dobrou a jdeme spát,“ směje se Dita.

V práci má hlavní slovo Libor, jak je tomu u Gálíků doma? „Vládnout domácnosti musí Dita, protože já skoro nejsem doma,“ rozesměje se sympaťák Libor. „Oba si umíme dupnout, jednou on, jednou já,“ culí se Dita. „Každý chvilku taká pilku. Každý si myslí, že ten šéf je on,“ dodává Libor.