Psal se rok 1947. Československo se pomalu zotavovalo z válečných let. V Liberci, stejně jako kdekoliv jinde v pohraničí, probíhalo intenzivní vysídlení Němců. A česká společnost konečně měla možnost se začít věnovat i něčemu jinému, než byla jen otázka přežití, tedy zábavě.

Při příležitosti divadelních slavností SND dne 29. června proběhl koloběžkový závod, který byl jednou z prvních sportovních událostí pro veřejnost v Liberci. Na Husově třídě byla vytyčena trať dlouhá 300 metrů, kolem které stály špalíry jásajících diváků. Hrdiny dne byly tentokrát děti školou povinné. Závod dětí na koloběžkách nabyl nečekaně profesionálních rozměrů a vítězem prvního ročníku závodu se stal devítiletý Jaromír Pasecký.

„Musel jsem jako vítěz jet čestné kolo. Objet celou trať a ukázat se všem divákům. Nedojel jsem při něm až úplně do konce a otočil jsem to dřív. Tak jsem hned dostal vynadáno,“ vzpomíná na první okamžiky slávy Jaromír Pasecký, budoucí úspěšný hráč FC Slovan Liberec.

Na startu tehdy stálo asi 60 dětí. Všichni absolvovali 3 rozjížďky a ti nejlepší se utkali ve finálové jízdě. „Tou dobou už jsem se trochu motal kolem sportu, byl jsem docela silný a obratný a stačilo to na vítězství,“ vypráví Pasecký a dodává: „Po závodě jsem mluvil do rozhlasu. Máma mi musela trochu napovídat. Ptali se mě tehdy, jestli budu závodník, jestli chci jezdit na kolech až budu větší, potom na motorkách. Tak jsem jim to všechno odsouhlasil.“

Koloběžku mu nechal vyrobit tatínek. Pasecký si ji nemohl vynachválit. „Byla taková pevná a stabilní,“ chválí vítěz svůj závodní stroj. Za první místo si vysloužil jako cenu koloběžku novou. „Ta, kterou jsem vyhrál, byla sice na pohled hezká, ale bylo to takové párátko, jezdit jsem na ní nechtěl. Naši ji dali známým na Chrastavě,“ porovnává Pasecký. „Musel jsem ji ale přinést ukázat do školy. Stál jsem s ní u katedry a paní učitelka se mě na ni vyptávala. Ten den jsem byl hvězda třídy. Jenže už druhý den jsem klečel v koutě a musel jsem na natažených rukách držet rákosku. Díval jsem se, jak se klepe a bál jsem se, že spadne,“ vybavuje si Pasecký a vysvětluje, za co si většinou zasloužil trest. „Vždycky jsme o velké přestávce hráli fotbal, ale někdy jsme ztratili pojem o čase a přiřítili jsme se do třídy pozdě.“

„Vlastně ani nevím, koho jsem porazil. Na startu jsem znal jenom jednoho kluka. Ale bojím se, že moc soupeřů už dnes nežije,“ zarazí se Pasecký. Přitom chybělo a měl o jednoho odhodlaného soupeře víc. Na stejný závod byl ten rok nachystán i jeho budoucí kamarád a spoluhráč z fotbalového týmu Slovan, František Altman. Pasecký se to dozvěděl kuriózním způsobem až 70 let po závodě, když se chlubil kamarádům fotkami ze závodu, které doma jeho našla.

„Franta mi tehdy řekl, že tam byl, že chtěl i závodit, ale nestihl si sehnat koloběžku. Dokonce mi řekl že kdyby tenkrát nastoupil na start, tak bych nevyhrál,“ směje se Pasecký. I když se na závodech minuli, potkali se brzy na to na fotbalovém hřišti, jako soupeři i jako spoluhráči. Dokonce si společně odkroutili i povinný vojenský výcvik v Chebu. A dodnes se s radostí potkávají.

Závody koloběžek se za rok opakovaly, ale Pasecký se obhájit titul nepokusil. Na start nastoupil jeho bratr Josef, ale ten navázat na úspěch staršího sourozence nedokázal.